Europeana Patrika Ouředníka

Vladimír Karfík

Xantypa, 12, 2001

Poslední Ouředníkova kniha je vzhledem ke svému poněkud klamavému podtitulu Stručné dějiny dvacátého věku na dramatické století překvapivě útlá, a není to překvapení jediné. Když v anketě Lidových novin Kniha roku nasbírala o bod více než Wernischovy objevy pokladů ze zapomenutých básníků (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl), Alexandr Stich ji přivítal jako oslavu jazyka. Pravda, Ouředníka známe jako básníka, prozaika, esejistu, překladatele z francouzštiny a do francouzštiny (Francouzi navíc jako literárního lexikografa), ale Ouředník je pořád u nás nejznámější svým provokativním Šmírbuchem jazyka českého, který stojí na začátku jeho tvůrčí dráhy. Ovšem nikoli pro vzpomínku na slovník živého jazyka zaujala Europeana proslulého lingvistu, nýbrž pro excelentní využití slučovací spojky, jež nachází naposled u Julia Zeyera. Ouředníkova rekapitulace dějů uplynulého století, v němž kupí neuvěřitelné množství dějinných fakt, údajů nejrůznější provenience, mi připomnělo i literaturu současnější – proud vyprávění Hrabalových Tanečních hodin pro starší a pokročilé nebo v jazyce poezie zase naopak minuciózní Macourkovy živočichopisné bajky, a vlastně i pohádky plné neopakovatelného originálního humoru – právě oním slučovacím gestem, jež drží vyprávění v jedné rovině a v Europeaně pak působí, jako bychom měli celé století na dlani. Nelze ten půvab popsat, leda citací: „Ve Zlaté době se lidé k sobě chovali zdvořileji a také zločinci byli ohleduplnější a nestříleli po policistech a mladí lidé se k sobě chovali s úctou a zdrženlivostí a nesouložili spolu, dokud nebyli oddáni, a když nějaký mladík znásilnil děvečku, která se vracela z práce, a ta potom otěhotněla, odložila dítě do sirotčince, kde o ně bylo postaráno za státní peníze, a když nějaký automobilista přejel slepici, vystoupil z auta a slepici zaplatil. A mužové smekali klobouky a nefixírovali pohledem ženy, které nehodlali pozdravit, a v Anglii mužové čekali, až jim žena dá znamení, že chce být pozdravena...“ atd. atd. Citovat pro potěšení celou knihu, třebaže nerozsáhlou, nelze, a tak jen důvěřujme, že ta nejprostší spojka a má sílu pořádat detaily v poutavý, až humorný celek, i když z logického spojení událostí jde někdy mráz po zádech.