Patrik Ouředník přemýšlí o 20. století
František Cinger
Právo, 4. 4. 2006
Byvší pařížský exulant Patrik Ouředník (1957), překladatel z francouzštiny a spoluzakladatel Svobodné univerzity v Nouallaguetu, vydal před pěti lety fejetonistické zamyšlení nad 20. stoletím.
Muž, jehož zásluhou český čtenář poznal Viana, Jarryho, Becketta, Butora a mnoho dalších a francouzský zase Vančuru, Hrabala, Skácela, Holuba atd. se do širokého kulturního vědomí v posledních letech zapsal dvěma knihami slovníkového typu: Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny (1988) a Aniž jest co nového pod sluncem. Slova, rčení a úsloví biblického původu (1994). Do jedenadvaceti jazyků bylo přeloženo jeho zatím poslední dílo Europeana.
Ouředník má smysl pro humor, a tak sarkasticky připomíná, že někteří historikové mají za to, že 20. století začalo vlastně až v roce 1914, kdy vypukla válka. Jiní se domnívají, že na jeho počátku stála průmyslová revoluce, která narušila „tradiční“ svět a že za všechno mohou parníky a lokomotivy.
Kdy století skončilo, na tom se lidé už vůbec nemohli shodnout, natož se domluvit; zda mají nový začátek slavit v roce 2000 nebo 2001. Někteří křesťané čekali, že ve skutečnosti přijde konec světa v roce 2004, protože Ježíš se měl narodit o čtyři roky dřív, než se traduje. Podle židovského kalendáře se ale psal už rok 5760 a podle muslimského byl teprve rok 1419...
Dosti vtípků, není proč ironizovat součet zhruba šedesáti genocid, z nichž ne všechny vstoupily do lidské paměti. Není ale vůbec od věci projít si desetiletí po desetiletí z pohledu nadějí a obětí. Velký Říjen a následující hladomor nejen na Ukrajině, italský fašismus, německý nacismus a „konečné řešení židovské otázky“, jak se eufemisticky říkalo vyvražďování Židů. Válka skončila, ale vraždy neustaly, touha změnit „komunisticky“ svět brala málo ohledu na lidskost, v jehož jménu se vše „dobré“ mělo konat.
Autor připomíná i naději z roku 1989, kdy onen „komunismus“ v Evropě padl a hodně lidí mělo za to, že demokracie definitivně zvítězila. Říká, že se na starém kontinentě formuje „evropská identita“, ale zároveň vedou boje o podobu paměti. Ouředník nenabízí soudy, ani recepty, ale vede k nezapomínání a to je dobře.