Úpadek a pád anarchistů dle Ouředníka

Gabriel Míčko

Aktuálně, 1. 5. 2006

Příhodná chvíle, 1855, rozsahem spíše novela než román, vychází ve stejné době jako druhé vydání Ouředníkovy bezesporu nejslavnější knihy.

Zatímco Europeana byla mozaikovitým panoramatem celého 20. století, Příhodná chvíle se obrací ke konkrétnímu historickému fenoménu – zakládání tzv. svobodných osad v 19. století na území Jižní Ameriky.

Ouředník si obskurně působící komuny nevymyslel, Latinská Amerika byla skutečně cílem vizionářů a sociálních experimentátorů, kteří se snažili uvést ve skutek klíčící teorie anarchismu a komunismu; jakkoli před vystoupením Bakunina, neřkuli před Marxovým Kapitálem, nesly tyto pojmy poněkud jiný význam.

Kniha sestává z několika samostatných textů. Prvním z nich je dopis italského anarchisty, zakladatele jedné takové komuny, své dávné milence. Je datován rokem 1902, skoro šedesát let po krachu projektu. Zklamaný vizionář předkládá své ztracené lásce úvahy o limitech lidské svobody a o místu člověka ve společnosti a ve světě; líčí, co ho dovedlo k pokusu uskutečnění snu o beztřídní, svobodné a mírumilovné společnosti alespoň na malém kousku země – jako historičtí zakladatelé osad odmítá násilí a revoluci jako nástroj společenské změny. Vypráví, jak přijel do Brazílie, jen aby spatřil vylidněné trosky osady a získal deníky jednoho z osadníků. Ty tvoří další část knihy: zachycují plavbu pestrého společenství, budoucí osady Fratermitas, do Brazílie a počátky (ne)fungování komuny.

Od nalodění se totiž ukazuje, že celý projekt je papírově půvabná představa; bratrství a svornost berou za své už jen z nacionálních a jazykových důvodů (až dojemně působící Němci, které ostatní berou jako osadníky druhé kategorie, nemluvě o záhadných Slovanech).

„Jednoho dne se lidé obejdou beze všech slov a budou spolu rozprávět toliko pohledem svých očí“, sní duchovní otec Fraternitas, zatímco osadníci si zostra vyříkávají, že „komunismus znamená lásku, ale ne takovou, jakou si představují Italové a anarchisté“.

Hašteření a handrkování, sporům o moc a také o ženské, neboť k sociálním ideálům svobodných osad patří volná láska, se osadníci pilně věnují po celou cestu. Ony zbrkle a nadšeně odmítané instituce a konvence se vrací ve zkarikované podobě a osadníci se čím dál víc utápějí ve schůzování a přijímání absurdních usnesení a stanov, kterými se nikdo neřídí...

Čtyři různé, postupně se zkracující záznamy z jediného dne, 15. října 1855, pak vyprávění uzavírají. Smutný konec Společnosti pro nový život je zřejmý, i když se nedočkáme dramatického vyvrcholení či rozuzlení; čtyři verze zakončení jen zesilují znepokojivý, pesimistický dojem. [...]

„Svět je holé šílenství. Člověk se rodí v okovech. Do světa zášti a zla. V chladu – hledá si cestu za hnitím. Málokdo touží stát se zabijákem, ale málokdo odmítne zabíjet. Bez konce táhne zlo dějinami. Vozy po zablácených pěšinách,“ končí své poselství první z fiktivních vypravěčů. Co dodat? [...]