Patrik Ouředník, Ad acta
Ladislava Chateau
ČRo 2, 3. 12. 2006
Patrik Ouředník se narodil v roce 1957 a od roku 1985 žije v Paříži, podobně jako Milan Kundera nebo donedávna i básník Petr Král. Ouředník je nejen spisovatel a básník, ale také vynikající překladatel, spolupracuje s prestižními francouzskými nakladateli; je lektorem nakladatelství Robert Laffont, je autorem četných literárních a společenských a kulturních statí a vydal rovněž první francouzský sborník o Vladimíru Holanovi. [...]
Ad acta jsou jen zdánlivě detektivka. Patrik Ouředník je obratný mystifikátor, miluje fabulace, slovní hříčky a vtipné obraty. Hlavními hrdiny příběhu jsou Jiří Pelán, profesor z Akademie výtvarných umění, důchodce Viktor Dyk, stejně tak Jiří Svěrák řečený Šlupka i doktor Petránek, varlatolog.
Patrik Ouředník na pozadí humorně napsaného detektivního románku však kreslí obrazy našeho současného života; výstižně zachytil plytkost a vyprázdněnost lidských vztahů, vzájemné komunikace; rozhovor už dávno není příležitostí k tomu, aby si v něm lidé ověřili kvalitu vzájemného vztahu. Lidé spolu sice mluví, ale jde jen o útržky, vytržené detaily, které rozhodně nesměřují k zájmu o druhého člověka.
Patrik Ouředník je specialista na tyto společenské mechanismy. Na jednom místě své knihy nechá své hrdiny rozmlouvat: se změnou režimu, byla mládež nahrazena méně závaznými a modernějšími „mladejma, odpovídajícíma lépe nové době. „Fandíte mladejm?“ „Ne!“ „Máte rád mladý?“ „Ne!!“ „Máte něco proti mladejm?“ „Jawohl!!!“ V podobném duchu se odvíjí i zbytek konverzace. Groteskní scény tak vypovídají o naší době, kde zvěcnění lidských vztahů se jeví jako normální.
Závěr knihy ústí do panoptikální scény: Pan Pražák vypadl z okna. „Shodou okolností se rozmázl na chodníku, aniž přitom zranil nějakého chodce. Občané se čile seběhli k bezduchému tělu. Ach! Och! S dovolením! Uhněte! Pardon! Hé! Panebože! Kdo je to? Znáte ho? Blbec! Vždyť mohl někoho zabít! Jaký blbec? To je přece pan Pražák! Jako by nemohl skákat z okna v noci!“
Pro Patrika Ouředníka je text především hra, podstata příběhu ale spočívá v chování člověka k člověku; ve vztazích, které už nevyplývají ze vzájemného respektu k osudu druhého člověka; kontakty mezi lidmi jsou utvářeny jen pseudohodnotami. O tom svědčí i nápisy na pražských zdech, texty inzerátů, ty nejobyčejnější texty, které nás obklopují na každém kroku. Autor cituje z výstřižku z novin, který referuje o úspěších spojeneckých armád v Afghánistánu: „Všichni kolem s kulometem chodí, tak v dnešním světě bohužel to chodí.“ A na jiném místě popisuje vchod do domu s vitrínou, z poloviny zaplněnou úmrtními oznámeními. Zbývající plochu pak zabírají věcné informace s nápisem: „Schůzky a zábava“. Nápisy i lidé si tak sdělují, aniž by cokoliv sdělovali.