Rok 24
Jonathan Bolton
Část studie Jonathana Boltona » Číst Patrika Ouředníka « (Context, 15, 2004), věnovaná Roku čtyřiadvacet. Celá studie zde.
Rok čtyřiadvacet: progymnasma 1965–1989. Čtyřiadvacetileté časové údobí sahá od Ouředníkova osmého do jeho dvaatřicátého roku, od relativně liberálních šedesátých let přes sovětskou invazi a následující dvacítku let represivní „normalizace“ až do revoluce, jíž v roce 1989 skončil komunismus. Co jsou progymnasma? Slovo odkazuje na antické učebnice rétoriky, obsahující základní řečnické formy (neboli gymnasmata): fabula, proverbium, enkomion, vituperatio atd. Nicméně to, co je tu praktikováno, není jedna z tradičních forem. Šlo by to nazvat „vzpomínám si“, a Ouředník si tuto formuli vypůjčil od dvou předchůdců, amerického výtvarníka Joea Brainarda a francouzského spisovatele Georgese Pereca. Brainard formuli uvedl do literatury svou knížkou I Remember z roku 1970, půvabnou kvaziautobiografií, sestávající ze stovek krátkých výroků: „Vzpomínám si na svou sbírku keramických opic“; „Vzpomínám si na skořicová párátka“; „Vzpomínám si, že pastorův syn byl neukázněný“; „Vzpomínám si, že život byl tenkrát stejně vážný jako je dnes“. V roce 1978 převzal formuli Georges Perec pro své Je me souviens. [...]
Ouředníkova verze je komičtější než Perecova a kousavější a odtažitější než Brainardova. Je také strukturovanější; zatímco předchozí autoři jednoduše zapisovali své vzpomínky jednu po druhé, Ouředník nám předkládá 24 oddílů, přičemž první obsahuje čtyřiadvacet vzpomínek, druhý třiadvacet a tak dál, až na vrchol pyramidy, čtyřiadvacátý oddíl s jediným záznamem. Tato struktura obráží Ouředníkovu zálibu v arbitrárních pravidlech, jeho zájem o tvorbu generovanou systémy s libovolnými, ale závaznými pravidly. (Můžeme zde zmínit fakt, že autor byl juniorským přeborníkem v šachu, to jest uzavřeném systému par excellence.) Ale zvolená struktura mu rovněž umožňuje gradovat vzpomínky, jemně a nenápadně určit tempo a rytmus četby, pracovat s „hustotou“, „úderností“ záznamů. Jak se blížíme ke konci knihy, vzpomínky, čím dál nedávnější, se řadí do oddílů čím dál kratších, čím dál uspěchanějších; interakce jednotlivých záznamů, často shromážděných v širších tematických shlucích, působí jednodušeji a průzračněji, čtenář jako by se chtě nechtě řítil do světa svobody po roce 1989, možná s mlhavou nostalgií po dobrodružnějším, pestřeji strukturovaném světě mládí, ať už v komunismu nebo jinde.
Ouředník filtruje roky československé normalizace pohledem adolescenta, vzpurného, vtipně posměvačného rebela, kterého fascinují jak triviality, tak věci zásadní. Především si „vzpomíná“ na jazyk – jak v jeho neoficiálních podobách (nápisy na zdech po sovětské invazi, vtipy, překroucená hesla a volání manifestantů v roce 1989), tak i ve formě oficiální („Vzpomínám si, že kontrarevoluce byla plíživá“; „Vzpomínám si, že v ZDŠ Mladé gardy jsem ‚způsobil škodu na mnoha místech stěny učebny házením křídy‘“). Ouředník dokáže brilantně zachytit kolování a průnik frází z oficiální do běžné řeči. V některých případech oficiální klišé kontaminují hovorovou řeč („Vzpomínám si, jak švagrová mé sestry v červenci 89 říkala, že na lednových manifestacích byli hlavně živlové, máničky a punkové“), v jiných případech to funguje naopak. Jeden komický a výmluvný příklad za všechny: když na první výročí srpnové invaze otiskl stranický komunistický deník fotografie mladých lidí demonstrujících proti ruské okupaci,
Vzpomínám si, že na jedné fotografii byl hlouček mladých lidí, z nichž někteří dělali prsty písmeno „V“. Legenda k fotografii uváděla, že je to smluvené znamení: „Za dvě minuty začne útok.“
Vzpomínám si, že jsme ten obrat „za dvě minuty začne útok“ se sestrami několik týdnů opakovali při každé příležitosti a bujaře se chechtali.
Rok čtyřiadvacet jsou tedy progymnasma, cvičení ve vzpomínání nebo přesněji v rétorice vzpomínání. V jednom rozhovoru Ouředník svou knihu nazval „stylistickým cvičením“ s explicitní narážkou na Queneauova Exercices de style. [...]
----
Souvislosti, 1, 2012. Přeložila Olga Špilarová.