Najde? Nenajde?

Martin Hybler

Kritická příloha RR, 11, 1998

Blasfemik Patrik Ouředník se zřejmě připravuje k napsání definitivního univerzálního slovníku a k vytvoření konečně pravého ideálního jazyka – pokud tak už ovšem neučinil. Co asi ten kabalista chystá? Zatím nám nabízí jako aperitivovou chuťovku příliš stručnou kompilaci o teoriích ideálního jazyka, přednášku proslovenou 30. října 1996 v Kruhu přátel českého jazyka při FF UK. Prvním dojmem, který z četby získáme, je potvrzení verneovské teze o blízké příbuznosti vědění a učenosti s potrhlostí.

Ouředníkova vulgarizační přednáška, pronesená v lehkém tónu, naráží pod závajem zábavnosti na velmi důležité, klíčové otázky. Pokusy o porozumění jazyku jsou snad ještě zjevněji než v jiných doménách zatíženy našimi projekcemi. V jistém smyslu totiž jazyk není nic jiného než tyto projekce a představuje tak privilegovaný nástroj k vytváření tautologií, které jsou bez něj nemyslitelné. To je ovšem vždy zjevné až ex post. Naše interpolace do jazyka předběžných pocitových představ o tom, jak by takové porozumění jazyku měla vypadat, jsou v tom kterém jazyce už předem latentně přítomné a není obtížné je opětně nalézt. Hrozí pak více než jinde uzavřít polemiku a sebe s ní do kruhu. Aby se tento proces – spíše tušený než uvědomovaný – zdržel, praktikuje se často útěk dopředu či dozadu, radikalizace, idealizace. Ale místo toho, abychom to „rozsekli“, zpravidla to jen zasekneme. Jde totiž o porozumění porozumění, tedy o noetickou otázku jako takovou, jíž je řeč privilegovaným výrazem a prostředkem.

Ze dvou hlavních variant jazykovědy – historické či genetické a strukturální – se nepodařilo problém uspokojivě zvládnout ani jedné. Strukturalismus stojí a padá s aporetickou tezí samodanosti struktury. Vyžene úzkostného kostlivce svobody a nevyzpytatelnosti (nikdy nelze s určitostí říci, co kdo řekne) do lesa a v takto vyhrazeném, upřesněném, leč předem vymiškovaném vnitřku se pak může tvářit vědecky objektivně a imanentisticky. Ale to jej nezachraňuje, jak dosvědčují poststrukturální arbitrární spisy Derridovy, Todrovovy, Kristevové a jiných.

Nad jazykovědnou genetikou – ať už transcendentální či naturalistickou – moderní učenci ohrnují nos, neb tato věda je protkána metafyzikou a zjevně nevědeckými elementy (neverifikovanost a nerozhodnutelnost hypotéz). Navíc je její historie v 19. století zjevně a příliš propojená s nacionalistickým identitárním běsněním, jehož se stala součástí, ne-li přímo jednou z hlavních hybných pák.

Právě přehled vývoje této předstrukturální jazykovědy, zprvu transcendentální a později historické, nám ve své přednášce resumuje Ouředník – s tím, že chce přispět k pochopení imanentní nesdělnosti, která je charakteristická pro češtinu, jež mu je jazykem principiálně určeným k útěku před komunikací. Z přednášky se dozvíme leccos, ale český odpor ke komunikaci a s tím související sklon k nezodpovědnosti zůstávají nadále nevysvětleny.

Nebo snad se moderní čeština – jak naznačuje Ouředník – konstituovala jako epigonské převzetí, v nemž se koloniálním komplexem postižená česká pospolitost inverzně, ale důsledně identifikovala s politickou a jazykovou frustrací německou? V tom případě je jádrem české jazykové identity opakování frustrací těch, kdo podle Čechů „nemluví“, totiž Němců.

Těžko říci, raději uvítejmě sbírku perlivých citátů, Ouředníkem pečlivě oprášených a vytažených na světlo boží. Například z Hesiodovy nauky domácí (1835, přel. Jan Vlček):

„Chlostěna byvše tuhým posochem božiska lidobijce Lykurga
své trsy rozmetala v horynách.“