Nesvázaný do kozelce
Jan Němec
Respekt, 21. 7. 2013
Arthur Schopenhauer kdysi napsal, že styl je fyziognomií ducha. Naznačená paralela mezi tváří a textem platí přinejmenším v tom, že výrazné rysy nebo jasný pohled zaujmou jak v případě tváře, tak v případě textu. Ověřit si to lze například na knize Patrika Ouředníka Svobodný prostor jazyka.
Ouředník je pro české literární prostředí duch poněkud nepřehledný a unikavý. Je to dáno jak žánrovou rozrůzněností jeho díla – inu, málokterý spisovatel začne slovníkem českých vulgarismů (Šmírbuch jazyka českého, 1988) –, tak zejména Ouředníkovou dvojdomostí. Usazen už více než čtvrtstoletí v Paříži, vznáší se Ouředník nad českým literárním prostředím jako duch nad vodami: tu utrousí báseň, tu esej, tu novelu. Francouzská zkušenost ho přitom výrazně utváří, jistou hravost a nadvládu formy v dílech, jako je Europeana (2001) či Příhodná chvíle, 1855 (2006), lze přičíst právě francouzské tradici. V přítomném svazku esejů, polemik a rozhovorů se toto kulturní okysličení projevuje neméně. Třebaže všechny texty vyšly původně na stránkách českých periodik (Souvislosti, RozRazil, Aluze, Revolver Revue, Host, Respekt atd.) či jako doslovy ke zde vydaným knihám (Beckett, Queneau), jejich autorem je literát nesvázaný do českého kozelce.
Rozmařilá mocnost jazyka
Těžiště svazku tvoří úvahy o jazyce, s přesahy k literatuře a dějinám, čili ke všemu, co se určitým způsobem píše. Ouředníkovi přitom nejde o jazykovědu, spíše o filozofii jazyka. A ve filozofii jazyka ani tak o nějakou epistemologii, jak bývá zvykem – tedy ptát se po možnostech poznání –, ale spíš o víceméně hravou ontologii. Jazyk je pro Ouředníka poněkud rozmařilou mocností, „nejrelativnějším z absoluten, sídlem jak vědomí, tak bezmyšlenkovitosti, nositelem významu i přisluhovačem nonsensu“, jak Ouředníkův zájem na stránkách Souvislostí hezky vystihl harvardský bohemista Jonathan Bolton. Ne náhodou otevírá přítomný svazek studie o babylonském zmatení jazyků a za ní následuje stať o jazykovém mesianismu v 19. století.
Ontologický rozměr jazyka je v západní kultuře dán primátem slova v procesu stvoření světa. Ten Ouředníka zajímá v několika dalších statích. Například: co to vlastně bylo za jazyk, jímž byl stvořen svět? Naši obrozenci dokládali, že čeština, jazyk s daleko největší slovní zásobou v šíravách světa… Touha po ztracené edenštině se ozývala ve snahách po univerzálním či dokonalém jazyce, ať na to v průběhu dějin aspirovala hebrejština, řečtina, latina, francouzština, esperanto nebo angličtina. Ouředník neváhá věnovat studii katalánskému teologovi Ramónu Llullovi, který tvorbě dokonalého systému zasvětí dvacet let života – a nakonec své dílo pod tlakem okolností musí sníst…
Co to vlastně bylo za jazyk, jímž byl stvořen svět?
Na počátku tedy bylo Slovo, a jak praví evangelista Jan, později se to Slovo stalo tělem. Ve výborné studii Logica, cave grammaticam! O původu jazyka ve starověkém Řecku Ouředník toto ztotožnění Logu s postavou Ježíše zaznamená, ale nevydává se po této paralele dál, například směrem k barthesovskému prožitku slovesnosti jako tělesnosti. Ona již v úvodu zmíněná relace mezi slovem a tělem přitom představuje nejen jednu z dalších vyhlídkových tras, kudy provést kulturně zvídavého ducha, ale snad i důležitou křižovatku témat, jimiž se Ouředník zaobírá. Pro celou západní civilizaci je jazyk nastavením těla. Koneckonců, je to spisovatelské téma par excellence, možná však příliš osobní.
Kde jinde než v jazyce
Je to totiž jeden rys rozhovorů, které tvoří předěly mezi oddíly knihy, že svou intimitu si Patrik Ouředník hlídá. Dalším rysem je, že všechny rozhovory jsou korespondenční („Korespondenční rozhovor má přinejmenším jednu výhodu, umožňuje omezit plytkosti všeho druhu“). Ouředník se zde představuje jako partner, který se s tazatelem rád poměřuje, často se svou odpovědí snaží zpochybnit předpoklad či perspektivu obsažené v otázce, není mu zatěžko tazatele opravit, dává si záležet na formulacích, opakuje své stylistické libůstky...
Byla řeč o tom, že Ouředníka formuje francouzská zkušenost a pro české literární prostředí ho činí poněkud nepřehledným. Ilustrovat to lze na jeho opakovaném zdůrazňování formy oproti obsahu. Vytrženo z různých míst a kontextu: „Nějaký ten obsah se vždycky najde.“ „Neboť co je obsah jiného než úplatek formě?“ „Forma dává vzniknout obsahu, nikoli naopak.“ Na značnou část české literární kritiky taková vyjádření působí jako mávání červeným šátkem na býka. Nicméně ta stejná část literární kritiky mívá potíž rozpoznat dobře napsanou větu od špatně napsané, a místo toho tedy raději hovoří o tématu knihy a její společenské důležitosti – taková hra na jistotu, ostatně ve srozumění s autory. Ouředník svým místy až ostentativním zdůrazněním formy provokuje, přesto však ve svém díle není formalista – i kdyby jen proto, že on se ten obsah skutečně vždy najde, byť by si ho měl domyslet čtenář. Současně: jaký jiný postoj také čekat od autora svazku pojmenovaného Svobodný prostor jazyka? Lze to chápat i takto: kde jinde než v jazyce lze uskutečnit to všechno, pro co je skutečnost příliš úzká, nahodilá, rozptýlená a omezená? [...]
S díly, která shrnují časopisecké texty, bývá obvykle potíž. Ilustrují spíše autorskou nevyrovnanost a přelétavost než soustavný zájem, články působí příležitostně a celek jako úlitba autorovu egu po dalším zářezu. Ouředníkův Svobodný prostor jazyka vyznívá jinak: místo ega osobitost, místo příležitostností publikace vzácná příležitost být ve společnosti inteligentního autora.