Dnes a pozítří
Soňa Jarošová
iLiteratura, 23. 10. 2011
Nová kniha Patrika Ouředníka (1957), Dnes a pozítří. Rozhovory pěti přeživších, se dočkala italského vydání dříve než českého (nepočítáme-li ukázku otištěnou v revue Souvislosti 1/2011): pod názvem Oggi e dopodomani vyšla v říjnu v sicilském nakladatelství Duepunti. Překlad za autorovy spolupráce pořídil Andrea L. Carbone podle francouzské verze s přihlédnutím k českému originálu.
Zmíněný nakladatelský dům Ouředníka nabízí již potřetí – po italské verzi European a Příhodná chvíle, 1855, která byla u příležitosti italského vydání vyhlášena „knihou roku“ prestižním deníkem La Stampa. V katalogu nakladatelství Duepunti najdeme například i deníky Jana Zábrany, známé u nás pod názvem Celý život – v italštině, podobně jako ve francouzštině, vyšel výbor v omezeném rozsahu, editorem obou vydání byl rovněž Patrik Ouředník.
Nejnovější Ouředníkův text Dnes a pozítří. Rozhovory pěti přeživších vychází knižně, ale je to divadelní hra. Těsně po vydání o knize referoval v italském deníku La Repubblica Giorgio Vasta. „Nezařaditelný autor původem z Prahy žije od roku 1984 v Paříži,“ píše Vasta.
V článku nazvaném „Dnes a pozítří: ironický příběh pěti přeživších“, Giorgio Vasta rozvádí, že se autorovi podařilo ztvárnit Apokalypsu, odehrávající se „v jediné místnosti“. Podle recenze se Ouředník i v nejnovějším textu zaobírá svými oblíbenými tématy, v daném případě otázkou, jak zachytit slovy pohyb či pohyby času, jak se vymezuje konkrétní časoprostor, co charakterizuje přirozené (a patrně neodvratné) lidské směřování „k smrti, ‚znamenající zisk‘“, fascinuje ho tragikomika pozemského snažení, marná snaha lidí odlišit konec od počátku, tedy Genezi od Apokalypsy.
Ouředník nám objasňuje, podle G. Vasty, „že konec světa je de facto společenskou hrou (děj hry se ostatně odehrává u stolu), která je tak komicky zvrhlá, jak si jen lze představit. Ona pětice, která přežila katastrofu, jsou jedinci jemnocitní a bezbranní, hloupí nebo inteligentní – vždy však nadarmo inteligentní. Doplňme, že se jedná o katastrofu velmi skromných rozměrů, esteticky nepodařenou, vybledlou a odzbrojenou, ‚bez skomírajícího slunce, nebe pokrytého padajícími meteority a hysterických davů‘ – člověk jako by nebyl hoden své vlastní zkázy.“
Scéna je minimalistická: pět postav, tedy pět mužů, se nachází v holé místnosti: jediná žárovka, dřevěná podlaha, pár židlí. Hodiny v pozadí ukazují za pět minut dvanáct. Vasta úvodní obraz komentuje: „Kromě této místnosti už nic jiného neexistuje: svět se rozplynul a pěti mužům nezbývá, než si vzájemně klást užitečně zbytečné, zbytečně užitečné otázky o konci světa.“ Tato situace se zdá být bezvýchodná, podobně jako sled nesourodých událostí, jimž jsme každodennně vystavováni i my. Chtě nechtě se pak trápíme otázkou, co je vlastně konec. Ouředníkova dramaturgie v jistou chvíli podsouvá pochybnost: a co když konec světa už někdy proběhl? Proto i Giorgio Vasta v recenzi tuhle myšlenku dovádí ještě dál: „Co když konec nastal vždy, kdy si jej lidé představovali? Co když konec světa není nejzazší krajností, ale nedílnou součástí našeho nahlížení na čas, prosakující každodenností? Člověk by se měl snažit pochopit význam svých citových prožitků, jako je strach, hledat příčiny chiliasmu: proč člověk cosi s obavami stále očekává, když to již dávno přišlo a nadále to trvá.“
Vasta svůj článek uzavírá: „...hranice, která odděluje čas od jeho vlastního kolapsu, již byla překročena, aniž bychom si to uvědomili, konec světa je součástí stále přítomné minulosti, kterou jsme nebyli schopni strávit. Je to jako nějaká nedoplněná mezera, průrva, tatáž, s jakou se střetávají Ouředníkovy postavy. [...] Mezi ‚koncem‘ a ‚cílem‘ stále zeje nesmiřitelná propast. Chybí smysl, pojivová tkáň. Literatura – a ta Ouředníkova je zářným příkladem – je hlasem, jenž onu průrvu vyplňuje.“