Zařadit do povinné četby!
Lidové noviny, 30. 11. 2018
Radim Kopáč
Nová kniha Patrika Ouředníka přesně popisuje svět, v kterém žijeme.
S Patrikem Ouředníkem člověk nikdy přesně neví, na čem je, píše v úvodní větě doslovu k Ouředníkově nové knize Konec světa se prý nekonal francouzský filozof Jean Montenot. Platilo to o předchozích položkách v Ouředníkově bohaté bibliografii, o jeho novince to ale platí dvojnásob. Už jen to znevažující, zcizující „prý“ v názvu. Co je ta kniha vlastně zač?
Tématu konce světa se Ouředník věnoval ve své divadelní hře Dnes a pozítří (2012) – a ostatně i v Europeanách (2001), nejúspěšnějším titulu, který tento česko-francouzský autor doposud napsal, přeloženém aktuálně do šestatřiceti jazyků. V novince se do tématu noří podstatně hlouběji, náročněji.
Nejposlednější vtip
Nejdřív (v kapitole Mé plány) vymezí pole, v kterém bude spisovatelsky operovat. Pak (v kapitole Můj nakladatel) provede po tematických bodech, které nesmějí v žádném pojednání o konci světa chybět. Zároveň spiklenecky mrkne na čtenáře a nabídne mu napříč textem „jištění“, sedm návratných vět (kapitola Věty, které se v této knize budou opakovat). Jenže o kus dál zas všechno znejistí. Prohlásí sice, že hodlá pracovat se seriózními zdroji a exaktními daty, s vědeckými prognózami, strategiemi, tendencemi, náležitými kontexty – ovšem po svém, s autorskou licencí, která zahrnuje přiznané fixlování, respektive mystifikace: vybrané výroky připíše jiným, zažongluje si s časem atd. Čtenář tedy ví nadále jediné: že při následující četbě musí spoléhat výhradně na sebe. A že číst Ouředníkovu knihu znamená hrát s jejím autorem něco jako šachovou partii. Docela náročnou partii, která si žádá čtenářovu aktivitu, soustředěné myšlení, kritický úsudek, jistou míru všeobecného vzdělání, a v neposlední řadě poměrně rozvinutý a vrstevnatý smysl pro absurdní humor. Každá stránka totiž otvírá nespočet možností – a Ouředník nedá konzumentovi ve svém textu nic zadarmo. Ani ten nejposlednější vtip, který servíruje po částech, a nakonec prohlásí, že pointu neví a že to vtip vlastně nebyl.
Konec světa se prý nekonal je přitom navenek docela dynamický kus. Ouředník titul postavil z krátkých, někdy dvoustránkových, někdy jen několikařádkových kapitol, které žánrově rozvrstvil od aforismu po beletrizovanou mikroanalýzu a nasytil grafy, notacemi, fotografiemi, výčty, dotazníky a tabulkami, což sugeruje zdání serióznosti. Jako by člověk listoval nějakou encyklopedií, ovšem poněkud potrhlého rázu, knihou postavenou na hře, mystifikaci, parodii a dalších figurách komiky; třebas legendární Encyklopedií neexaktních věd, kterou vypracoval a jejíž torzo zařadil do svého románu Děti bahna Raymond Queneau. Ostatně k českému vydání napsal Ouředník doslov – a několik Qeneauových titulů, jako Stylistická cvičení nebo Na ženský je člověk krátkej, převedl do češtiny. Takže možnost příbuzného autorského vyladění na neoavantgardní notu, zejména patafyzickou, neslitovně parodickou a černohumornou, dnešními slovy nekorektní, tu asi je.
To potvrzují nejen samotná encyklopedická „hesla“, která tvoří první linii knihy, ale i příběh jistého Gasparda, možná vnuka Adolfa Hitlera, každopádně pak překladatele se zkušeností poradce „nejhloupějšího amerického prezidenta všech dob“, který tvoří druhou linii. Kapitoly z Gaspardovy rodinné historie, výkresy z jeho osobních dějin, podané v širokém kontextu, jdou na střídačku s osobitě zpracovanými „hesly“ z okruhů dějinných i současných, náboženských, politických, společenských, kulturních, jazykových a dalších. Na přetřes přijde stáří vesmíru, maltská hymna, člověk-prase, první a druhá válka, viagra, fousatí „bojsebohové“, naše budoucnost – a samozřejmě i ten konec světa.
Máte na vybranou
A co že Patrik Ouředník svou novou knížkou vlastně sděluje? Pokud jde o nástroje, s nimiž pracuje, vychází z tradice osvícenského myšlení, které při poznávání světa sází na individuální, jedinečné kvality, o kterých ovšem ochotně pochybuje – na straně druhé pak tuto tradici konfrontuje s moderním pojetím jednak experimentální, racionálně promyšlené literatury, jednak absurdní komiky, jak ji ustavila výše vzpomenutá patafyzika Alfreda Jarryho plus jeho následovníci, od Borise Viana po zmíněného Queneaua. S touto solidní výbavou se pak náš reflektující i reflektovaný vzdělanec, promítnutý do textu jako autorské „já“, roztančí pobaveně stejně jako zábavně v troskách skomírající evropské civilizace. Uprostřed nového světa, který hbitě přepisuje svět starý. Krásného nového světa, který poztrácel řád, hodnoty, smysl, vygumoval mýty, tradici, paměť. Světa, který se dusí přemírou popletených řečí, masochistickou hyperkorektností, toxickým narcismem, na jehož rubu není víc než nemohoucnost, pasivita, trpnost. Světa, který čím dál usilovněji mlátí prázdnou formu, z níž se dávno vysypal veškerý obsah. Mohlo by se zdát, že Ouředníkova kniha jde tomu novému světu naproti – svou zdánlivou chaotičností, nahodilou kompozicí z textových zlomků nejrůznější povahy a střihu. Je to ovšem vějička: Jakmile čtenář vstoupí, jako by se ocitl v labyrintu. A nezbývá než zabít Mínótaura v jeho středu. Jakou zbraní, napovídá autor ve zmíněném sedmeru návratných vět; jedna z nich zní: „Máte na vybranou.“ Tedy četba jako kultivace umdlévajícího ducha v zhovadilém světě. Jedno zdali fikčním nebo skutečném – nakonec se od sebe příliš neliší.
Titul Konec světa se prý nekonal jasně ukazuje, proč je Patrik Ouředník spisovatelem minimálně evropského, ne-li rovnou globálního formátu. Dokáže přesně napsat svět, ve kterém žijeme. A přestože je pesimista ohledně možného budoucího, neztrácí smysl pro humor i hru. Když dystopie, tak zábavně. Co víc: taky závazně, odpovědně. Za toho, kdo píše, i za toho, kdo čte. „Zařadit do povinné četby!“ uzavírá svůj doslov ke knize Jean Montenot.