Každému svého hada
Korespondenční rozhovor s Hynkem Pekárkem. Týdeník Rozhlas, 35, 2010, u příležitosti rozhlasové reprízy aktovky Borise Viana Každému svého hada.
HP: S aktovkou Borise Viana se jako překladatel setkáváte již podruhé. V roce 1981 jste ji vydal pod názvem Adam, Eva a třetí sex ve vianovském výboru v Jazzové sekci. Nový překlad s názvem Každému svého hada je překladem jedné z verzí této hry. Čím se verze od sebe odlišují a je vůbec běžné, že Vian psal svoje dramatické práce ve více verzích?
PO: S tímhle Vianovým textem se vlastně setkávám potřetí: vyšel už předtím v cyklostylovaném samizdatu, který jsem v neuvěřitelném nákladu 100 výtisků vydal v roce 1978. Co se týče originálu, existuje ve třech verzích; Vian postupně text osekal, vyrušil zpívané pasáže a obecně kabaretní polohu.
HP: Pamatuji se, že když váš výbor v Jazzové sekci vyšel, šel z ruky do ruky. Vian byl tehdy pro nás, kteří jsme v letech normalizačního bezčasí prožívali studentská léta, autorem, kterým se dnes módně říká kultovní. Po dvaceti letech nejspíš Viana každý čteme zase trochu jinak – už proto, že vymizel opojný pocit z trhání zakázaného ovoce. Objevujete vy dnes ve zralejším věku ve Vianovi něco nového, nebo v něm stále nacházíte stejné hodnoty jako předtím?
PO: Kultovním autorem bývají spisovatelé u puberťáků – a co jiného jsme byli než zastydlí puberťáci, co jiného člověk vůbec mohl být, pokud se nechtěl ruče normalizovat? Kultovním autorem se Vian nicméně může stát kdykoli a kdekoli. Všichni jeho románoví hrdinové – Colin, Wolf, Angel atd. – sdílejí tutéž neschopnost přistoupit na kódy a normy života v dospělosti, jinými slovy nemožnost normalizovat svůj život. Což se puberťákům bude vždycky líbit. To, co jim uniká, je ironie, s jakou Vian pojímá ve svých knihách narcisismus adolescence – a fakt, že to, co vnímají jako kritiku dospělosti, je prostě kritika společnosti jako takové. Infantilnost, již Vian povyšuje na svébytnou poetiku, je dvousečnou zbraní: může být obranou a únikem před světem dospělých – viz Pěna dní –, ale také mechanismem, který dotyčný svět dospělých uvádí do chodu – viz Svačinka generálů.
Za druhé se Vianova poetika neodehrává pouze na rovině „úniku před světem“. Je rovněž – a dle mého především – reakcí na scientismus 20. století. Jazykové a metaforické hrátky, natolik přítomné a hojné, že nás svádějí k tomu posuzovat je samy o sobě, jsou hybnými pákami mechanismu, který pozvolna vytváří paralelní svět: okenní tabulky rostou, elektrické zvonky kousají do prstů, člověk zapouští kořeny, místnosti se smrskávají, zdi se přibližují, deky se láskyplně tulí ke spáči, z lidských těl klíčí pušky atd. Pozor: to není surrealismus, jak se nám snaží namluvit autoři popisek v Nových knihách a všelicí ti kritikové, kteří žijí v domnění, že Psohlavce napsal André Breton. S Vianem romanopiscem se pohybujeme v žánru zvaném antiutopie, či přesněji řečeno dystopie – přičemž racionalita vianovského dysfunkčního světa je neprůstřelná.
HP: Jak čtou Viana Francouzi? Je pro ně stále bouřlivákem a skandalistou, nebo už je moderním klasikem?
PO: Moderním klasikem je Vian zcela jistě, což nikterak nevylučuje vnímat ho jako bouřliváka. To jen v českých luzích a hájích si člověk musí vybrat, klasik, nebo bouřlivák.
HP: V Čechách se Vianovy hry inscenují zřídka. A co ve Francii? Je Vian dramatik stejně oblíbený jako Vian romanopisec?
PO: Mám dojem, že Vianovy hry jsou na programu dost pravidelně, přinejmenším Budovatelé říše.
HP: V České republice se veřejnoprávní rozhlas musí v posledních letech vyrovnávat s upadajícím zájmem posluchačů. Citelně se to dotýká právě kulturního vysílání. Máte povědomí o tom, jaké je postavení obdobného typu vysílání ve Francii? A – vím, že jste pravidelným posluchačem France-Culture – čím by se podle vás mohla naše stanice od francouzských kolegů inspirovat?
PO: Státních stanic je ve Francii osm nebo devět; čtyři z nich jsou tradičně vnímány jako ilustrace francouzského pojetí veřejného rozhlasu. Kulturní pořady jsou ve větší nebo menší míře zastoupeny všude; France-Culture je jim zasvěcena cele. Sledovanost je tuším okolo půl druhého procenta. Přičemž to, co zpravidla nazýváme „intelektuální náročností“, je zde vyšší než v jakékoli jiné francouzské stanici a tím spíše v Českém rozhlase. Což není kritika Českého rozhlasu, toliko konstatování.
Nevím, zdali ve světě existuje jiná rozhlasová stanice, která by po dva týdny vysílala Derridovy přednášky či sérii rozhovorů s Lévi-Straussem nebo Ricoeurem. Nevím, kolik by se jinde ve světě našlo posluchačů, kteří by nadšeně zavyli při pohledu na rozhlasový program nabízející dvouhodinový pořad o urbanistice na přelomu 18. a 19. století nebo tříhodinový seriál o epistemologii pojmu oběti v moderní antropologii. To 1,5 % představuje necelý milión posluchačů. Kladou se tudíž dvě otázky: bylo-li by možné předpokládat úměrný ekvivalent v Česku, tedy nějakých 150 000 pravidelných posluchačů „náročných“ pořadů, a stojí-li českému ministerstvu kultury za to, zabývat se nějakými 150 000 podivíny. Osobně pochybuji o prvém i druhém. Takže nevím, zda a jak by vás mohli francouzští kolegové inspirovat.
Naopak bych věděl, jak by své kolegy mohli inspirovat francouzští ministři kultury a ostatní veřejní kulturní aktéři: chceme-li dospět k jisté úrovni kulturnosti u tzv. průměrných posluchačů – čili občanů –, je nezbytné doplácet na ony podivíny. K tomu lze dojít poměrně jednoduchou úvahou o tom, co je to průměr – a kam ho míníme situovat. Vemte si televizní ekvivalent France-Culture, tedy Arte. I ta je výsledkem politické vůle, i tu sledují pravidelně pouhá 3 % diváků. Což působí velmi skromně, a podobná čísla vám budou s nadšením a ironií citovat křupani, pro něž je sledovanost výlučným kritériem společenské smysluplnosti. Jenomže zase: chceme-li mít průměr, musíme napřed někam umístit laťku. Francie je v tomhle ohledu tradičně voluntaristická – a mně je srdečně jedno, zda tak činí z ješitnosti, kulturní arogance nebo politického pragmatismu. Mě zajímá ten Derrida a Lévi-Strauss.