Banalita je nepravděpodobná, dokud jí nedáte tvar

Korespondenční rozhovor s Oldřichem Vágnerem. Aluze, 3, 2003. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

Vyrůstal jste a dospíval v totalitním komunistickém režimu. V doslovu k Černé knize komunismu říkáte, že jazyk je první obětí každého totalitarismu. Jak může člověk získat odstup od tlaku frází a klišé a nalézt pro sebe vlastní způsob uvažování a vyjadřování? Jak se to podařilo Vám? Do jaké míry v tom hraje roli vaše dvojjazyčné dětství?

Totalitní režim, jazykově vzato, je velmi ambivalentní věc. Jazyk, kterým 99% nekomunistů promlouvalo za normalizace, byl zcela nepochybně komunistický – ve své filozofické, kulturní i politické podstatě. Na čemž nic nemění skutečnost, že by se oněch 99% cítilo mým soudem nespravedlivě nařčeno – rozeznat frázi dokáže každý, všichni jsme přece věděli, že je nutno interpretovat, číst mezi řádky. Tohle „interpretování“ a „čtení mezi řádky“ je z hlediska užívání jazyka a diskurzu nejperverznější vítězství totalismu, neboť předpokládá, že jste přistoupil na výchozí logické schéma toho, co interpretujete a co jste vyčetl mezi řádky.

Zbývá to jedno procento, do něhož se osmělím počítat. Narodit se a žít v jazykovém totalitarismu – to jest v oné difuzní, všudypřítomné, nepolapitelné a neuchopitelné falši – vede nevyhnutelně k jistému typu amputace. Ale přežije-li pacient, pak má námět k přemýšlení do konce života. Čemu by se podobal můj život, kdybych měl obě nohy? Jak je možné, že se mí jednonozí spoluobčané chovají jakoby nic? Jak se domluvit s dvounohými cizinci? Jak jim popsat nepřítomnost? Možná je tohle jádro pudla jazykového totalitarismu – nikoli přítomnost ideologického jazyka (ten je k mání všude), nýbrž nepřítomnost alternativy. Čili plnosti. Tu si musíte najít sám, či přesněji řečeno vymyslet. To je ta druhá noha; podaří-li se vám ji vymyslet, budete kulhat pořád stejně, ale myslet možná trochu jinak.

Na dvojjazyčnost či bilingvismus ve smyslu proniknutí a ovládnutí dvou jazyků nevěřím. Dvojjazyčnost je teoretický koncept, v praxi nevím o jediném případě, který by dosvědčoval, že lze dva jazyky prožívat stejně intenzívně a vládnout jimi – nad nimi – za cenu stejné dávky energie. Prožít se víc než jedním jazykem by předpokládalo nejen každodenní praxi dvou jazyků, ale i praxi dvou kulturních prostředí a hlavně opakování téže emocionální situace (čili situace, v níž se vám nedostává slov, ale přesto jste nucen ji dřív či později verbálně formalizovat) ve dvojím vydání. Ale můžete-li v ideálním případě prožít ve dvou různých jazykových prostředích febrilní dětské čekání na ježíška nebo adolescentní konflikt s kantorem, jak chcete prožít dvakrát první lásku, první ponížení, první smrtelnou zášť?

Slyšet své rodiče mluvit různým jazykem vám nicméně přece jen něco poskytne: zjištění, respektive jistotu, že existuje víc než jeden jazyk. To je důležité zjištění, byť souvisí víc s myšlením než s praxí jazyka jako takovou. Nevím, zda k němu lze dospět klasickou výukou. Nejsem o tom přesvědčen – tu jistotu budete myslím v hloubi duše postrádat.

K ideologickému jazyku mám bytostnou a záštiplnou nedůvěru. A říkám-li „ideologický jazyk“, nemám zdaleka na mysli jen politiku. Ideologický je každý projev, který přesahuje čistě soukromou sféru, ať už se týká čehokoli, od školy až po módu. Ideologický jazyk nás učí vnímat to které slovo, ten který diskurz v jediném významu, v jediném kontexu, na jediné úrovni.

Obávám se však, že náš odstup od tlaku ideologií není nikdy úplný. Zpravidla nahradíme jednu ideologii druhou, z čehož následně usoudíme, že máme na věc vlastní názor. Uniknout ideologiím a kulturním a společenským stereotypům je výsada autismu. Jistý odstup získat můžeme, to ano, nejspíš tím, že se pokusíme co nejpoctivěji odhadnout, do jaké míry stereotypům podléháme sami, jak velmi nesmyslné je podléhat iluzi vlastního názoru jenom proto, že s něčím nesouhlasím. Uvědomit si, že reaguji-li v té které situaci tím kterým způsobem, vlastního je v tom pramálo: i já jsem zajatcem stereotypů, i já budu mít tendenci říkat klišé, prostě proto, že je to intelektuálně pohodlnější a že je snazší komunikovat se svými bližními za pomoci referentů a konotací spíše než myšlenek.

V knize Rok čtyřiadvacet přicházejí skrze konkrétní vzpomínající osobu individuálního vypravěče ke slovu výjevy z let československé normalizace, které jsou často sdílené kolektivně. Bylo v rozsahu tohoto sdílení Československo unikátní?

Každá generace má samozřejmě své zasvěcenecké kódy. Rozdíl mezi západními a komunistickými generacemi je v tom, že individuálních prožitků je mnohem méně v komunismu, neboť vše je konotováno a interpretováno politicky, od volby kariéry až po milostný život. Prožitky jsou tudíž kolektivizovány na způsob zemědělské půdy a výsledkem je jakési JZD paměti. Do jaké míry byla situace v Československu vypjatější než v jiných komunistických zemích, to nedokážu odhadnout. V rámci své generace bych a priori řekl, že ano: období československé normalizace je nepochybně jeden z nejzdařilejších pokusů v evropských dějinách o zastavení historického času.

Kniha Rok čtyřiadvacet je zcela prosta jakéhokoli moralismu, zážitky se zřetězují podle klíče, ležícího mimo všechna dobová i současná morální, politická a jiná měřítka který neodkazuje ani na dobová, ani na současná měřítka, politická či morální. Má svůj vlastní rytmus, řád a logiku, což odstraňuje předsudky (ať už vyvolané sentimentem nebo zlobou) v zachycení tehdejších reálií. To charakterizuje i Vaši jinou prózu, Europeana. Smysl Vašich textů, zdá se, vyvěrá z jejich stylu – vědomě. Promýšlíte s ohledem na obsah, jaký zvolit vnitřní tep, odvíjející celé další psaní, nebo přichází sám od sebe? Vylučuje se to vůbec?

Nevylučuje. Ale literatura nerovná se co chci říct, jaký názor, jakou pravdu míním vyjevit světu, jaký nový a nezvyklý políček mu zamýšlím uštědřit. Co je dáno předem, bez ohledu na knížku, kterou chystám, co je to, co nás spojuje, mě a mého potenciálního čtenáře, náš víceméně společný zájem, obdobné vnímání věcí, něco, co je nám blízké, všední, banální.

Jenomže banalita je nepravděpodobá, dokud jí nedáte tvar. A naopak: ztvárněná banalita bude působit pravděpodobně – a zároveň sdostatek novátorsky, abyste na ni přistoupil, aniž byste měl pocit, že vás má autor za vola. Vemte si šarády, rébusy, anagramy. Zpravidla dokonale stereotypní, neboť předpokládají standardní, definitivní pravidla. Ale současně se tváří hrozně záhadně, aby ve vás vzbudily dojem, že vaše vnímání věcí je jedinečné. Všichni jsme pravděpodobně banální – a banálně pravděpodobní. Jde jen o to, která banalita vás bude charakterizovat spíše než jiná – a nakolik budete s to oslovit svou banalitou jiné.

Jak poznamenáváte v už zmíněném doslovu k Černé knize komunismu, na negaci tradičního liberalismu a demokracie programově stavěly ideologie, které porušovaly lidská práva v nejmasovějším měřítku – komunismus a fašismus, resp. nacismus. Jak lze myslet reálný politický život, který by se na základě zkušenosti s některými varovnými skutečnostmi vyhnul nedomyšlenostem osvícenství, liberalismu a demokracie, a zároveň se vyvaroval všech extrémů revolučních řešení?

To, co nazýváme osvícenstvím, je především filozofický koncept, návod k myšlení, a teprve v druhém plánu návod k organizaci obce. Prvořadě nám osvícenství říká jedno, zbavte se předsudků, zvažujte, myslete – a je zbytečné dodávat „sami za sebe“; nemyslím-li za sebe, nemyslím vůbec.

Slovo je kalkem francouzského lumières, tedy „světel“. Ten plurál je důležitý: signalizuje nám nedůvěru k systémům, které předpokládají jednu výlučnou pravdu.

Nedomyšlenostem všeho druhu se nelze v reálném životě – obce nebo jednotlivce – vyhnout. Přesvědčení, že jsem domyslel věci jednou provždy, je nejočividnější ilustrací totalitního myšlení, a je vcelku lhostejné, jestli se jmenuju Lenin nebo Fukuyama.

Což neznamená, že se nebudu pokoušet předvídat vývoj té které situace, události, volby, že se nebudu pokoušet věci domýšlet. Ale in fine půjde vždycky jen o odhad, ať už jsem jakkoli kompetentní, ať už k tématu přistoupím jakkoli odpovědně: v ideálním případě budu mít padesát procent šance, že se neseknu. Není od věci si to čas od času připomenout.

Jednou z konstant v životě obce je touha po řádu, jednou z konstant v životě individua je touha po svobodě. Převáží-li jedna nad druhou příliš zjevně, obdržíme v obou případech totalismus – v prvním samospádem, ve druhém v reakci na stav, který bude vnímán nikoli jako vyjádření svobody, nýbrž chaosu, politické dysfunkce. Jinými slovy, touha po řádu je silnější než touha po svobodě.

„Reálný politický život“ však v žádném případě nevylučuje idealismus, to je alibi neschopných politiků. Neschopných nebo nečestných. Politikos rovná se hledání řádu bez útlaku čili svobody bez chaosu. Se všemi kontradikcemi, které to obnáší. Což je samo o sobě vrcholně idealistické.

Historikové připomínají, že USA ve svých dějinách neprodělaly nic, co by bylo možné analogicky přirovnat k evropskému osvícenství. V tom také vidí jednu z příčin fenoménů, které jsou pro dnešního Evropana tak exotické: amalgám demokracie a specifického náboženství, televizní kazatelé, kolektivní modlitby v Bílém domě, slova o vyvolenosti ke spravedlivé světové hegemonii atd. Myslíte si, že má prorůstání náboženského cítění do veřejné správy opravdu tak silný vliv na jistá rozhodnutí v mezinárodní politice Spojených států – nedávno kupříkladu k náletům na Irák?

Že náboženský substrát v jednotlivých zemích – a to i v případě, že se omezíme na Evropu – určuje a vytyčuje veřejnou správu a život v obci, o tom ani v nejmenším nepochybuji. Ale s tou Amerikou je to myslím složitější. Americká ústava je koneckonců redigována pod přímým vlivem francouzského osvícenství. Ale osvícenství, Lumières, Aufklärung, Enlightenment, jakkoli jde o fenomén nadnárodní, podléhá současně velmi národním vlivům a konstelacím. My Češi ho vnímáme optikou Francouzské revoluce nebo přesněji řečeno optikou stereotypů 19. století o Francouzské revoluci čili jako výraz militantního ateismu, event. antiklerikalismu. S touhle představou se ostatně ze tří čtvrtin ztotožňuji; v mém vědomí zůstává zamítnutí Boha nejzazší – a tudíž nejzajímavější – možností lidského intelektu.

A přestože postoji osvícenců tak docela neodpovídá – „Kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si ho vymyslet,“ říkal prý Voltaire –, je tenhle náboj ve Francii živý dodnes; ale to neznamená, že bude stejně silný jinde, v Anglii, Německu, Holandsku, Itálii. Jeden příklad za všechny: nedávné diskuze ve Francii ohledně náboženských symbolů ve veřejných školách – situace vyvolaná vzrůstajícím počtem muslimských žákyň, které chodí do školy zahalené (symbolicky jde samozřejmě o závoj, za nějž je žena povinna se skrýt, nikoli o pouhý „šátek“). V Anglii či Německu to žádné problémy neklade, ve Francii ano: historicky jde o zemi, která vsadila na laicismus. Jeho součástí je i požadavek bezpříznakovosti prostoru, v němž se budoucímu občanu dostává materiálu a prostředků k vlastnímu úsudku. Svým způsobem je to víra proti víře: sakralizace školy jako symbolu republiky proti symbolům hlásajícím přináležitost k té či oné části společnosti. Res publica versus res religiosa.

Puritanismus tvoří zcela jistě psychologické zázemí americké politiky, ale Spojené státy mají myslím přinejmenším další dva handicapy. Jednak jako velmoc, resp. supervelmoc nemají seriózního konkurenta. Což má v západních dějinách obdobu pouze v Říši římské v době největší slávy. Doba to byla ovšem jednodušší, pojem národa neexistoval, bohové byli tolerantní ke svým zahraničním kolegům, svět byl o něco menší a na jeho chodu se reálně podílelo sotva pár desítek lidí.

Nepřítomnost konkurenta – či chcete-li soka – není dobrá věc, nikoli pro demokracii. A já mám za to, že by bylo mnohem lepší pro všechny, aby tuhle roli hrála Evropa spíše než Čína, Rusko nebo Spojené státy muslimské. Pohled českých intelektuálů horujících pro euroatlantismus na úkor Evropské unie mi přijde hloupý a neimaginativní. Amerika je jistěže nejevropštější z neevropských zemí – ale Evropa to není.

Jiným handicapem je pro Američany absence koloniální minulosti. Pro člověka žijícího ve Francii je to handicap dost patrný. Kdyby si Bush nechal aspoň čas od času diskrétně poradit od Britů, ale ani to ne.

V americké necitlivost vůči alteritě najdeme tudíž důvody náboženské, psychologické, historické. Vnímat je odděleně, samy o sobě, je jistě podnětné a zajímavé, ale moc daleko nás to nedovede.

V jednom svém článku jste uvedl, že Evropa svým integračním procesem, postrádajícím expanzivní, válečnou logiku, dokazuje, že za „starý svět“, jak je někdy v USA označována, nelze dost dobře považovat právě ji. Pro největší státy Evropy možná začíná platit, že jejich spolupráce a integrační procesy jsou založené na společných zájmech a vůli, je to však stejné i v případě těch malých? Nebude pro země mimo „centrum“ společná evropská ústava v současné době spíše výrazem něčí svévole?

Rozhodneme-li se přistoupit na to, že demokracie je nejméně špatným společenským zřízením, musíme přistoupit na její pravidla i s vědomím, že nejsou ideální. Nikdo malé země nenutí, aby vstoupily do širšího nadnárodního celku. Nikdo nevyhrožoval Dánům, nikdo nevyhrožuje Švýcarům; jedni i druzí se rozhodli každý po svém. V Dánsku hlasovali pro, ve Švýcarsku proti. Jakápak svévole?

Velké evropské země doplácejí ekonomicky na malé – to je danost. Proč tak činí? Doufají, že z nás časem vytáhnou nějaký prachy? Nikoli, přátelé, příští dvě až tři generace budeme tahat prachy my z nich. Chtějí si nás koupit, oloupit nás o identitu a olomoucké syrečky? Nikoli, přátelé, českou identitu se ještě nepodařilo v Evropě lokalizovat a je málo pravděpodobné, že by olomoucké syrečky vytlačily z evropského trhu reblochon nebo pecorino.

Mně se postoj kandidátských zemí, respektive většiny z nich, jeví zhruba následovně: „Navalte prachy, ale nešahejte nám na národní hrdost.“ A teď si představte žebráka, který z vás vymámí almužnu a začne vás hrdě napadat – a získáte ponětí o jiném možném pohledu na věc. Že je to pro nás pohled ponižující, to je jisté – tím spíš, že k tomu postižení zpravidla civilizovaně mlčí. Ale žebráci jak známo z ponížení čerpají sílu.

Samozřejmě jako všechna pravidla i tohle má své výjimky – zaplaťpánbůh. Ale je jich zatraceně málo.

Do Evropského společenství vstoupily během doby země „malé“ i „chudé“. Ale ještě nikdy se kandidáti nechovali tak zupácky jako dnes. Banalizace procesu evropské konstrukce, dědictví komunismu, pocit, že nám Západ cosi dluží, frustrace věčných outsiderů, jistě, důvody se vždycky najdou – ale na dotyčném zupáctví to nemění nic.

Evropská unie nabízí malým zemím příležitost podílet se na historickém projektu. Vzdor veškerým rozdílům v postoji jednotlivých zemí a názorovým fluktuacím v rámci té které vlády či toho onoho volebního období je možné dotyčný projekt vcelku srozumitelně definovat. Buď s ním nesouhlasíme a v tom případě se nebudeme cpát do Unie. V opačném případě – přinejmenším s ohledem na logiku dnešního světa – je přirozené, že mocnější mají větší moc. Říkám přirozené, neříkám správné nebo nesprávné. Ale jeví-li se nám to nesprávné, nebudeme se cpát atd. Koneckonců vliv Idaha na americkou politiku není tak docela srovnatelný s vlivem Kalifornie.

Mě v Evropské unii oslovuje ta Evropa. Kulturně a politicky vzato. Tržní mechanismus mě nezajímá, společný trh, to už tu jednou bylo, a nedopadlo to nejlíp. A převáží-li ve filozofii Evropské unie tahle britsko-postkomunistická koncepce, přestane mě to zajímat, neboť by to znamenalo, že to, co nás spojuje, je výlučně řádu hmotného. Což je ostatně docela dobře možné – avšak v rozporu s myšlenkami, které stály u zrodu tohohle projektu.

Jinými slovy považuji za naprosto legitimní, podnětné a žádoucí, aby byla kulturně a politicky kritizována ta či ona představa Evropy, francouzská, německá, belgická, španělská. Ovšem za předpokladu – a v tom je jádro pudla –, že kritizovat budeme z pozice kulturně a politicky uvažujících Evropanů. Což u české kritiky Evropy postrádám.

Co dělá – „kulturně a politicky vzato“ – velké země velkými a malé malými?

Politicky vzato reflex k „dělání dějin“, potřeba programu, který lze definovat jako historický, to jest v pojmech dějinného vývoje, civilizačního procesu. Prašťte Francouze do čéšky a začne promlouvat o tom, jak by to mělo být, o Evropě, o lidských právech, o porozumění mezi národy. Prašťte Čecha a začne pomlouvat Ukrajince.

Jinými slovy, velké země neztratily tak docela důvěru v dějiny, resp. důvěru v experiment, v novost, v jinakost. V tomhle smyslu je dnes Francie „velkou zemí“ zřetelněji než Británie nebo Německo. Británie posledního půl století – počítáno od suezské krize v sedmapadesátém – přistoupila na roli privilegovaného sourozence Velkého bratra, Německo se ještě nevylízalo z ran svého posledního experimentu.

Kultura – v tom nejširším slova smyslu, ve smyslu poznávání, které umožňuje tříbit kritického ducha, vkus, úsudek – je výslednicí téhož reflexu; viz humanismus, který by býval nemyslitelný bez universalismu. Vnímání věcí, způsob uvažování, životní postoj, to všechno s tím souvisí.

(Kráceno.)