Ouředníkův Šmírbuch rehabilituje argot

Ivan Adamovič

Hospodářské noviny, 25. 5. 2005

Nakladatelství Paseka se publikováním rozšířeného vydání Šmírbuchu jazyka českého podařil výtečný krok. Již od prvního porevolučního vydání v roce 1992 bylo zřejmé, že tento slovník nekonvenční češtiny, plod lásky k jazyku, jehož otcem je Patrik Ouředník a matkou jeho mateřština, je dílo zcela jedinečné. V našem národu stále přežívá silný duch obrozenectví, které vnímalo český jazyk jako nedotknutelnou část národní identity.

Ouředníkův slovník argotu je drzým gestem, které mimo jiné říká: krása jazyka není dána jeho čistotou, ale jeho barevností a ohebností. Něco jiného je neznalost pravopisu, věc veskrze nežádoucí, a schopnost na správném místě použít peprné slovo z hovorové češtiny.

Autor sesbíral zhruba 16 tisíc takových slov, které byste v klasických slovnících stěží hledali. Dvě třetiny tohoto materiálu získal osobním sběrem, zbylou třetinu z písemných pramenů. Nabízí se zlomyslná otázka, zda autorem některých z těchto slovíček nebyl sám Ouředník, ale ono by to vlastně ani nevadilo. Šmírbuch je beztak kdesi na pomezí seriózního slovníku a hravého artefaktu pro potěchu.

Oboustranné indexy umožňují zkoumat, jaká slova jsou nejčastěji předmětem ústní lidové tvořivosti. Na první pohled se zdá, že jde zejména o výrazy spojené s extrémními situacemi a naopak i slova velmi běžně užívaná. Ještě zajímavější je sledovat, jak některé výrazy v nespisovné mluvě mohou zastávat hned několik významů. Takový „raťafák“ může být nos, zub i mužské pohlaví. Slovo „myšárna“ lze podle potřeby použít pro byt, školu či housle.