Duo stylistických labižníků

Aleš Haman

Nové knihy, únor 1997

Patrik Ouředník, známý především svým Šmírbuchem jazyka českého, se opět přihlásil: básnickou sbírkou Neřkuli (Mladá fronta). Už sám její název, který tvoří příslovce ve Slovníku jazyka českého označené jako poněkud zastaralé a obecné, připravuje čtenáře na texty, které se vymykají standardnímu spisovnému jazyku a působí jako provokativní ozvláštnění, neřkuli znehodnocení. Ouředníkův zájem o nespisovnou češtinu je motivován snahou rozrušit establishment reálněsocialistické společnosti, její prudérnost. Nonkonformní zaměření autorovo dokumentují i jména autorů, které překládá: Vian, Jarry, Beckett, Queneau (z tvorby posledně jmenovaného přeložil příznačně Stylistická cvičení).

Postoj básnického subjektu Ouředníkovy sbírky je rovněž provokativně vyhrocen proti všemu, co se běžně považuje za krásné, slušné či vhodné, zkrátka proti „dobrému mravu“ společnosti. Jeho verše i prozaické fragmenty prozrazují odpor k světu pokrytectví, vražedné nenávisti a zloby (motivy Kaina), násilí a špíny. Ožívá tu tradiční estetika ošklivosti objevená už v minulém století prokletými básníky. Ve snaze ozvláštnit svůj projev, odlišit ho od bezbarvé mluvy své doby, se Ouředník vrací k anarchismům z období protireformace, které dodávají jeho textům specifický kolorit. Ošklivost a vulgárnost rušící představy poklidu a čistoty mají tu své funkční oprávnění. Jsou prostředkem realizace uměleckého záměru, snahy vyslovit pocit ze světa, z něhož zmizela poezie.

Obdobným záměrem je nesena i původní próza básníkovy manželky, překladatelky Olgy Špilarové, která vyšla pod názvem Rýžování zlata v Oslím potoce (Volvox Globator). Titul sám jako by odkazoval do oblasti westernu, ale už koláž na obálce vytvořená roztržením kýčovité pornografie čtenáře varuje. Ve skutečnosti jde o vcelku banální příběh „svedené a opuštěné“ dívky z intelektuální vrstvy s poněkud příliš pikantní pointou (otec nemanželské dcery, která vzešla z někdejšího milostného vztahu, se stane posléze jejím milencem). Spisovatelčin manžel v doslovu charakterizuje prózu jako „pojednání o nemožnosti tragédie“ v době normalizace. Spíše by se dalo říci, že plochost příběhu ozvláštňuje autorčin sklon k stylistickému labužnictví, s jakým buduje svůj prozaický projev. Špilarová, poučena moderní prózou, zvládá suverénně hru s vyprávěním, rozkládajícím fabuli do dějových střihů, v nichž se prolínají různé časové roviny a individuální osudy. Stylistické gurmánství prozrazují vedle bohatého rozvrstvení jazykového projevu i úvodní souhrnné charakteristiky obsahu jednotlivých kapitol, navozující představu spisovatelské sebereflexe.

Básnická knížka Ouředníkova i próza Olgy Špilarové svou zálibou ve stylovém bohatství češtiny prozrazují, že oba autoři představují v naší literatuře tandem stylistických labužníků nalézajících prostředky k vyjádření svých hodnotových představ v stylové rozmanitosti výrazového média – v řeči.