O princi Čekankovi, jak putoval za princeznou a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přihodila

Jonáš Jenšovský

Zápisník, 4. 12. 2015

Patrik Ouředník mne zaujal už před mnoha lety. Tehdy to bylo moje první setkání se Šmírbuchem jazyka českého, tedy slovníkem nekonvenční češtiny. Ovšem autor, který v odborné literatuře uvede 180 výrazů pro „soulož“, si musí získat srdce nejednoho inteligentního člověka.

Na Prince Čekanku jsem narazil náhodou, ostatně jako na mnoho dalších knih, které mi kdy prošly rukama.

Původně jsem totiž hledal jinou pohádku, ovšem knihovní a internetové databáze mi nabídly právě tento svazek. Protože už samotné jméno princovo mne zaujalo, zapátral jsem dál. Krom toho autor sám byl zárukou něčeho zajímavého.

Moje pátrání bylo korunováno úspěchem celkem rychle. Tak jsem se probíral s úsměvem na tváři stránkami nádherné hry se slovy, písmenky a pohádkovým příběhem. Ten tu, pravda, není v první linii. Pro Patrika Ouředníka je hlavní krásná hra se slovy, s rýmy, slovními hříčkami a prostě s jazykem jako takovým. Což neznamená, že by příběh jakkoli pokulhával. Plyne si svým tempem a můžete ho mít odbytý za deset minut, nebo si ho užívat podobně, jako když si po dvacáté pouštíte klasickou Noc na Karlštejně Zdeňka Podskalského.

„Jmenoval se Amadeus Bubulus Cyprius Dalameus Eukalyptuj Filipius Galimatiáš. Ale kamarádi mu říkali Čekanka, protože měl tak hrozně dlouhé jméno a pořád na něco čekal.“

Pokud bych měl Čekanku (prince, nikoli rostlinu) zařadit do okruhu knih podobných, je tu rozhodně Fimfárum Jana Wericha, nebo například Pohádky po telefonu Gianniho Rodariho. Směle se může postavit k Pohádkám o mašinkách, Malé čarodějnici nebo Kubulovi a Kubu Kubikulovi.

Ať už si knížku zamilují vaše děti nebo vy samotní (či se stane obojí), rozhodně se k ní budete vracet, pokud ve vás troška toho dítěte zůstala i v dospělosti.