Racialismus: od vědy k pseudovědě a od krajní pravice ke krajní levici

Patrik Ouředník

Přítomnost, 15. 8. 2020

Slovo racialismus je v češtině slovo vzácné; na českých webových stránkách je k dispozici pouhých patnáct odkazů, mířících většinou k diplomovým pracím. Takřka ve všech případech je zdůrazněno, že „označení racialismus používají jen sami přívrženci rasismu“ (Silvie Zemková, 2014), což znamená „téměř výhradně v prostředí rasistických a neonacistických organizací“ (Pavel Kříž, 2010, a Vendula Gojová, 2013, doslova opsáno z brožury vydané nadací Člověk v tísni, 2009). Zmínka o racialismu padla rovněž v silně ideologicky konotovaném článku publikovaném na stránkách A2larmu v srpnu 2016. Jeho autorem je italský historik idejí Enzo Traverso, podle něhož racialismus „legitimizoval kulturní předsudky zdůrazňující radikální antropologický rozpor mezi ‚židovsko-křesťanskou‘ Evropou a islámem“ – což je, historicky vzato, dokonalý nesmysl. Racialismus rozlišoval rasy podle morfologických a fyziologických kritérií – v dobovém slovníku „podle hlavních přírodních rozličností národů“ –, v žádném případě podle kritérií kulturních či náboženských. „Oči jsou veliké, černé nebo tmavohnědé, nazvíce vypoulené, meziočí ouzké, pleť hnědá, vlasy černé, kudrnaté. [...] Sem náležejí Arabové, Židové, Asyrové, Abysiné, Koptové, staří Egypčané, Peršané a Bucharové,“ popisují „semitské plemeno“ autoři encyklopedického Zeměpisu v kapitole nazvané „Hlavní rozdělení pokolení lidského“ (1835).

Buffon, Linné, Darwin

Je-li rasa slovo prastaré a vystřídalo-li během doby řadu významů (člověk v protikladu ke zvířatům, živočišné plemeno, rodinný rod, jazyková příbuznost, společenská třída, klan, kmen, národ), slovo rasismus pochází teprve z konce devatenáctého století; předcházel mu právě koncept racialismu, to jest „rasových klasifikací“ obecně. Historický racialismus třídil, aniž hierarchizoval – v některých případech dokonce doporučoval „šlechtění“, tj. míšení ras.

Rasismus oproti tomu rozdělí lidstvo na lidi a podlidi.

Jako u mnoha jiných ideových schémat stojí u zrodu racialismu myšlenka, kterou by bez váhání spolupodepsali dnešní ekologové, veganové i antispecisté: odebrat člověku výlučnost, kterou mu udělil biblický Bůh, a vnímat jej jako jednoho ze živočichů, jakkoli odlišného. Myšlenka se zrodila v druhé půli sedmnáctého století, ale rozšíří se až v antiklerikálním století osmnáctém. Jejími nejvýznamnějšími propagátory jsou příznačně přírodovědci, Georges de Buffon a Carl von Linné v čele. Je-li žádoucí a smysluplné štěpit do jednotlivých skupin a podskupin flóru a faunu, z jakého důvodu by podobné klasifikaci měl nepodléhat člověk?

Avšak stejně jako mnoho jiných a priori potřebných idejí vedlo nakonec do hlubin noci, tak i racialismus vyústil o století později – především pod vlivem Darwinovy teorie přirozeného výběru – v hierarchizaci člověčenstva, podnítiv mimochodem pozoruhodně absurdní vědecké obory jako bývala kraniometrie (po obrozenecku lebočet), kranioskopie (lebozpyt) či frenologie (lebosloví).

V novodobém kontextu se koncept racialismu vynoří v sedmdesátých letech dvacátého století. Jako první se ho chopí krajní pravice, která využije – zneužije – „diferenčního“ rozsahu slova a zároveň mu dodá kulturní náboj. Chceme zachovat naše diference a kulturní dědictví; netvrdíme, že je hodnotnější než jiná, ale je zkrátka naše. Smíšená společnost rozleptává naši kulturu.

Bude-li takto hovořit váš bodrý a mírumilovný soused, budete s ním patrně nesouhlasit, ale nepřestanete ho proto zdravit na schodech. Uslyšíte-li totéž od hajlujícího vymetence, udělá se vám nevolno.

Rasismus antirasistů

S nástupem postkoloniálních studií ve Spojených státech se však o pouhou desítku let později k témuž konceptu uchýlí rovněž krajní levice, a čím dál hojněji i nekrajní. Potrvá nějakých dvacet let, než koncept zdomácní v Evropě, kde je dnes – po dalších dvaceti letech a v rozporu s tím, co nám říkají autoři diplomových prací – daleko systematičtěji uplatňován v levicových kruzích. Třídní boj už není v módě; na programu je boj rasový. „Nebílé menšiny“ převzaly někdejší mytologickou roli proletariátu.

„Dekolonizační levice“, jak se sama nazývá, kritizuje přetrvávání předsudků a stereotypů vůči etnickým menšinám v západním světě. Ponechme stranou otázku, zda diskriminační situace, o kterých bývá nejčastěji řeč, nejsou daleko spíše projevem sociálních reflexů než etnického rasismu; diskriminační realita každopádně existuje a v tomto ohledu jde o kritiku potřebnou. Problém nastává v okamžiku, kdy diskriminační realita slouží dekolonizační levici a samozvaným zástupcům etnických menšin k vytváření rasistických dogmat. Neboť dekolonizační levice nazírá problém nikoli optikou univerzalismu – koncept odmítnutý jako „bělošský“ –, nýbrž v logice diferencialismu.

Aby se bylo možno odvolávat na antirasistický racialismus (chceme zachovat naše diference a kulturní dědictví, které nám bílí rasisté chějí odebrat pod záminkou integrace), bylo zapotřebí vytvořit zbrusu nové ptydepe. Zapomeňme na černochy nebo Araby, řeč bude o „racializovaných menšinách“, které jsou obětmi „typizované racialistické moci“, to jest zhoubné nadvlády bělochů nad „racializovanými individui“ ve službách „systemického rasismu“, který bují všude tam, kde je u moci „bělošství“ jakožto „sociální konstrukt“ – jazykový guláš hodný Klubu přátel Lysenka, skrývající v sobě stejně esencialistickou a rasovou vizi, stejně radikální odmítnutí smíšené společnosti jako můžeme nalézt v projevech neonacistů.

Antirasismus – podobně jako feminismus – je plod univerzalistického pojetí světa, jak je definovalo osmnácté století. Co je univerzalismus? V etickém i politickém smyslu myšlenka (ne tak očividná a automatická, za jakou ji zpravidla považujeme), že to, co poutá lidi k sobě, je důležitější než to, co je od sebe odděluje. Dekolonizační racialismus – podobně jako neofeminismus – tento princip explicitně popírá.

Univerzalismus nás učí, že „neběloch“ je prvořadě lidská bytost a z toho titulu má za všech okolností požívat týchž práv a téže důstojnosti jako „běloch“; v logice dekolonizačního diferencialismu je „běloch“ z podstaty rasista (byť by si toho nebyl vědom) a „neběloch“ z podstaty jeho oběť. A protože „univerzalismus je podvod ve službách heterosexuálního bělocha,“ jak se můžeme dočíst na webových stránkách jednoho dekolonizačního hnutí (které míní velkoryse dekolonizovat také ženy a homosexuály), bude černoch, který dá veřejně přednost univerzalistickému pojetí společnosti, neprodleně označen za zrádce své rasy.

Antirasismus je (bývala?) kolektivní aspirace a jeho účinnost je (byla?) dána mírou kolektivní mobilizace. Zakazovat bělochům účast na „dekolonizačních“ seminářích, upírat jim právo na diskuzi pod záminkou, že nemohou pochopit rasismus, protože ho neprožívají, kauze nejen neprospívá, nýbrž právě naopak – posiluje ve většinové („bělošské“) společnosti pocit, že soužití s etnickými menšinami klade a priori neřešitelné problémy.

V ubuovském světě, v němž je nám dáno setrvávat, nás už nezaskočí ani skutečnost, že segregaci hlásají dnes ti, kteří si říkají antirasisté.