148 ran bičem aneb Proč je Bianca Bellová feministka

Publié le pátek  1. ledna 2021
Mis à jour le sobota  23. ledna 2021

148 ran bičem aneb Proč je Bianca Bellová feministka
Patrik Ouředník
DeníkN, 25. 7. 2019


Před nějakými třemi měsíci se na serveru iLiteratura objevil fejeton Bianky Bellové s názvem Proč nejsem feministkou. Text vyvolal řadu reakcí v tisku i na sociálních sítích. Velká většina z nich, mohu-li to nahodilou četbou posoudit, byla záporná. Do značné míry je to dáno vědomě provokativním, avšak zavádějícím názvem článku, který obráží zmatení jazyků, k němuž u pojmu feminismus došlo.

Feminismus je proces bez konce. Aristofanova Rada žen (cca –390) svědčí o tom, že téma rovnosti mezi mužem a ženou bylo blízké už starým Athéňanům. V Aristofanově komedii se ženy (převlečené za muže) nechají zvolit lidovým shromážděním a ujmou se vlády. Mezi první ustanovení patří zrušení monogamie. Ženy napříště náležejí všem mužům bez výjimky, avšak mužové mají za povinnost spát přednostně se ženami nehezkými a opomíjenými; to ovšem povede k neřešitelným situacím a experiment vyústí ve sled tragikomických scén.

Za první projev feminismu v evropské kultuře platí alegorické Město žen Christiny Pizanové ze samého počátku 15. století. Pizanová v něm hájí princip duchovní a intelektuální rovnosti mezi mužem a ženou; oba stvořil Bůh k obrazu svému. V 17. století se tématu ujímá tzv. galantní literatura, v níž je ženě udělena svoboda rozhodování v milostných rituálech. V 18. století se postavení ženy ve společnosti stává definitivně součástí společenské reflexe. Nejradikálněji je téma zpracováno u Nicolase de Condorceta (vymanění se z autority otců a manželů), Rustainga de Saint-Joryho (vláda v zemi bude udělována střídavě muži a ženě) a Pierra de Marivauxe, jenž otevřeně hájí teze, které se ještě nenazývají feministickými: „Manželství je pro ženu poddanstvím, proto je zrušíme.“ „Zrušit manželství? A čím je nahradíte?“ „Ničím.“ Za první otevřeně politický text pak vděčíme Olympii de Gougesové, autorce Prohlášení o právech ženy a občanky z roku 1791, napsaného v reakci na první historickou deklaraci lidských práv Prohlášení o právech člověka a občana. O rok později vychází v Londýně Obrana ženských práv Mary Wollstonecraftové.

Novotvar „feminismus“ – v politickém smyslu slova – se datuje z počátku 19. století a pochází z dílny utopisty Charlese Fouriera. Občanskou rovnost žen žádali před ním jiní, ale Fourier je první, kdo požaduje i rovnost ekonomickou – a kdo rovnoprávnost žen pojme jako jediný reálný doklad společenského pokroku: „Sociální pokrok a všeobecný vývoj se dějí ve shodě s nabýváním svobody žen.“

Zrod moderního feminismu můžeme tedy klást do prvních dekád 19. století. Proces emancipace už nebude možné zastavit. Poslední bašty zákonné nerovnoprávnosti (nestejné podmínky pro zahájení rozvodového řízení, povinný souhlas manžela k zavedení bankovního konta atd.) padnou v západním světě o nějakého půldruhého století později.

#MeToo

Feminismus je proces bez konce, a otázka tudíž nezní, zda #MeToo v sobě obsahuje pozitivní náboj: „osvobozené slovo“, ať už zazní z jakýchkoli úst, je pro společnost vždy blahodárné. Avšak cesta do pekel je jak známo dlážděna nejlepšími úmysly – a #MeToo je toho zářným příkladem. V okamžiku, kdy se reakce žen slily v hnutí, staly se definitivně ideologickou záležitostí. A ideologie potřebuje nepřítele, v daném případě muže, v němž nevyhnutelně dříme pokrytecký falokrat, utajený znásilňovač, neandrtálec s kravatou.

Prosazovat legislativní opatření k větší ochraně žen před jakýmikoli projevy násilí je zcela nepochybně žádoucí i v dnešním západním světě. Pokud se však legislativa rozhodne zabývat se individuálními traumaty, ocitneme se v područí puritanismu, jehož živnou půdou bylo a bude udavačství a donašečství. Welcome in the Brave New World.

#MeToo velmi rychle vyústilo v nekonečnou sérii odsudků beze soudu. Žena-oběť, vyhazovy a zmařené kariéry, pálení čarodějů. A ať se nám to líbí nebo ne, odsudky beze soudu jsou výsadou totalitních systémů. Na nebezpečí puritanismu v normativním pojímání vztahů mezi mužem a ženou poukázala řada „historických“ feministek; ve Francii jejich reakce vyústily v Manifest 100 žen.

Horlivost, s jakou se Evropa chopila ideologií Hollywoodu a amerických univerzit, vyzní o to absurdněji, nahlédneme-li do nedávné studie Světové banky o postavení žen ve společnosti. V potaz bylo bráno osm kritérií: volný pohyb, přístup ke studiu a zaměstnání, výše platu, volba manžela, volba dětí (mít, nemít, kolik), pravděpodobnost vedoucí funkce, aktivní kapitál, výše důchodu.

Postavení žen, říká nám studie, je „stoprocentní“ v šesti zemích: Belgii, Dánsku, Francii, Lotyšsku, Lucembursku a Švédsku. Tradičně opěvovaný Island je na 16. až 18. místě, Česko na stále záviděníhodném 20. až 26. místě. Soupis uzavírá skupina pěti: Katar, Írán, Severní Súdán, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie (153. až 157. místo).

S výjimkou jedné černé ovce se všechny západní země nacházejí v první čtyřicítce. Černou ovcí jsou v daném případě Spojené státy – na 52. až 55. místě.

Tudíž, je-li nám důvěřovat sociologickým analýzám Světové banky – kterou by nám bylo zatěžko podezírat z antiamerikanismu –, feminismus ve Spojených státech zdaleka nedosáhl evropských výsledků. Vzdor tomu americké neofeministky dnes a denně vysvětlují evropským ženám, jak se bránit nesnesitelně falokratickému mansplainingu, a v Evropě se najde dostatečné množství bojovně naladěných žen, které jim budou naslouchat.

Neofeminismus a islám

Pojem neofeminismus se v češtině dosud neprosadil. [1] Nebylo by od věci jej uvést do praxe: on jediný prozatím umožňuje vyjádřit zásadní, nepřekonatelný rozpor mezi filozofickým a politickým substrátem „historického feminismu“ 60. a 70. let minulého století a současnými ideologiemi amerických kampusů.

Má-li mít feminismus smysl a obsah, jeho požadavky nemohou nebýt univerzální; v opačném případě není už žena vnímána ve smyslu lidské bytosti naroveň mužům, ale pouze jako derivovaný produkt té které kultury, té které civilizace. Co se odehrává dnes? Feministický univerzalismus minulého století je nahrazen multikulturálním partikularismem, který ve jménu individuální svobody udržuje ženy v podřadné pozici. Diskurs neofeminismu je následující: „Pokud je to jejich svobodná volba, musíme hájit právo žen nosit burku.“ Stejně se kdysi argumentovalo v souvislosti s poskytnutím plnohodnotného občanského statusu americkým černochům; řadě z nich jejich služební role vyhovovala (přechod z otroctví do svobodného života znamenal ztrátu ubytování a stravy) a neviděla důvod cokoli měnit. „Pokud je to jejich svobodná volba, musíme hájit právo černochů nebýt rovnoprávní.“

Pojetí svobody v tradicích evropské civilizace je vyjádřeno ve stovkách manifestů, traktátů a filozofických spisů. Za všechny zmiňme Spinozu: „Svobodný člověk má za povinnost usilovat o svobodu jiných.“ Feministky dvacátého století o této pravdě nepochybovaly. Neofeministky století jednadvacátého nám důsledně vzato říkají pravý opak – Svobodný člověk má za povinnost usilovat o nesvobodu jiných, pakliže je to jejich přání. Hájíme svobodu žen žít svobodně v otroctví. Hájíme svobodu žen nechodit do kaváren, svobodu žen mít patnáct dětí, svobodu žen exhibovat na amerických a evropských plážích symbol ženské podřadnosti, svobodu žen prožít svobodně svůj život převlečené za chodící mumie, svobodu žen podřizovat se svobodně mužům. Svoboda nade vše! – tak zní naše krédo.

Bianca Bellová samozřejmě je feministka, a právě proto si je vědoma toho, že ideologická schémata, která k nám doputovala z amerických kampusů, mají s feminismem pramálo společného. Právě proto si je vědoma absurdity, která nedochází jiným: zatímco se na Západě diskutuje o tom, zda se muž smí usmát na neznámou ženu (už se ani nediskutuje: nesmí), jinde ve světě jsou ženy pronásledovány, souzeny, vězněny, bičovány za sebemenší projev samostatnosti, za sebemenší projev feminismu.

Bellová na to ostatně ve svém textu poukazuje: „Feminismus, k jakému bych se ráda přihlásila, je gesto Azam Jangrávíové v Íránu, která s vědomím, že ji čeká žalář, vylezla na ulici v Teheránu na transformátor a navzdory zákazu si sundala povinný hidžáb a zamávala s ním nad hlavou.“

Azam Jangrávíová se nemýlila; za své gesto zaplatila žalářem.

Její proslulejší krajanka, advokátka Nasrin Sotúdeová byla v březnu 2019 odsouzena k osmatřiceti letům vězení – a 148 ranám bičem. Těch 148 ran bičem je přídatným trestem za to, že se dostavila k soudu nezahalená.

Pět tisíc ukamenovaných žen ročně – zpráva Populačního fondu OSN.

O tomhle se v neofeministických kruzích nemluví, a pokud, tedy jen okrajově: daleko závažnější problém představuje otázka, zda muž smí kolegyním v práci hledět do očí déle než tři vteřiny (autentické).

Mlčení západních neofeministických sdružení k problematice ženských práv v islámských zemích je zdrcující. Stejně zdrcující – hlásíme-li se ke Spinozovi – je i jejich podpora zviditelňování symbolů ženské podřízenosti v demokratických zemích.

Znásilňovači, mlátiči, otírači, pískači, hulváti a chrapouni existují ve všech kulturách. Ale není-li humanismus prázdné slovo, bylo by načase naslouchat o něco více feministkám z islámských zemí a o něco méně neofeministickým svazačkám z kalifornských univerzit.

Neofeminismus není pouze deviací feminismu předchozích generací; je jeho popřením.


[1Pojem neofeminismus označuje v angličtině a francouzštině jiný historický zlom; v angličtině hnutí druhé půle dvacátého století v opozici k feminismu sufražetek; ve francouzštině „nový feminismus“ jednadvacátého století. Důraz na odlišnost mezi generací sufražetek a poválečným feminismem je sporný – požadavky jsou v obou případech stejné. Francouzský výklad je logičtější: signalizuje vývoj od univerzalistického pojetí k partikulárním zájmům.