Intelektuál a jeho role ve společnosti

Publié le pátek  20. září 2019
Mis à jour le čtvrtek  20. února 2020

Intelektuál a jeho role ve společnosti

Úvodní slovo Patrika Ouředníka k vystoupení Alaina Finkielkrauta na Světu knihy 11. května 2019. Tiskem in Souvislosti, 1, 2019.


Dobré odpoledne. Byl jsem požádán o úvodní slovo k dnešnímu setkání s Alainem Finkielkrautem, a ujímám se ho s radostí.

Alain Finkielkraut je francouzský filozof polského původu, syn židovských imigrantů, kteří přežili holocaust, na rozdíl od prarodičů, kteří jej nepřežili. Narodil se v roce 1949, naturalizován byl spolu se svými rodiči o rok později. Je autorem třicítky knih, neúnavným komentátorem společenského dění a členem Francouzské akademie. Označení „intelektuál“ se zpravidla brání, nicméně mnohými je vnímán právě jako ztělesnění toho, čím by intelektuál měl být. Slovy Milana Kundery jde, cituji, „o člověka, který není schopen nereagovat a který cítí nezdolnou potřebu promluvit pokaždé, kdy narazí na lidskou ignoranci nebo nepoctivost – jinými slovy o člověka s nevšedním talentem rozmnožovat řady svých nepřátel“.

Alain Finkielkraut bývá označován za konzervativního myslitele. Etymologicky vzato je konzervatismus slovo spíše sympatické: konzervujeme-li v češtině pouze potraviny v plechovkách, první výskyt ve starofrancouzštině odkazuje na „plnění přísahy“, plnění závazku, který jsme na sebe vzali. Postupně se význam slova posune k myšlence záchrany, zachování, uchování; v šestnáctém století se tak slovo objeví v obratu „uchovat svou čest“. Jinými slovy uchovávat můžeme netoliko hovězí ve vlastní šťávě, ale i abstraktní hodnoty, které jsou nám cenné.

Z tohoto pohledu je Alain Finkielkraut nepochybně konzervativec: cti si váží nadevše a celé jeho dílo vyjadřuje nedůvěru k ideologii progresismu, podle které vše nové je zákonitě lepší. Co je dnes v západním světě synonymum pokroku? Multikulturalismus, neofeminismus, politické korektno. Politické korektno není, jak jsem se kdesi dočetl, vyprázdněný obrat, se kterým si každý nakládá dle libosti; jde o jasně vyjádřenou doktrínu, ve jménu které se dnes otevřeně cenzurují jak umělecká díla, tak i společenské názory a postoje – to vše v zájmu hypotetického harmonického a nekonfliktního světa. Výčet současných ideologií můžeme eventuálně uzavřít bojem za záchranu planety Země, bojem, který se stal nejjistějším prostředkem, jak beztrestně chodit za školu.

Alain Finkielkraut byl jeden z prvních, kdo ve Francii poukázali na skutečnost, že ideologie multikulturalismu (nikoli multietnicismu – toto upřesnění je důležité) s sebou nese zánik společně sdílených pravidel a zásad a vede dříve či později k tribalismu. Alain Finkielkraut považuje za barbarské přepisovat umělecká díla ve jménu rovnosti žen. Jak si jistě vzpomenete, jednu z nejdokonalejších ilustrací této ideologické idiocie nám nedávno poskytl italský režisér Leo Muscato v inscenaci Bizetovy Carmen. Pro ty, kterým paměť slábne: u Bizeta končí opera vraždou Carmen, u Muscata Carmen zavraždí nebohého Dona Josého. Až se Leo Muscato ujme Verdiho Othella, Desdemona uškrtí chudáka mouřenína, aby tak pomstila všechny ženy, kterým kdy nějaký mamlas sáhl na stehno.

Alain Finkielkraut se hlásí k feminismu, avšak odmítá neofeminismus, který nahradil někdejší feministický univerzalismus multikulturálním partikularismem. Alain Finkielkraut se hlásí k ekologii, s tím, že požadavek záchrany – tedy konzervace – flóry a fauny doplňuje požadavkem záchrany kultury a civilizace. Slovo ekologie pochází z druhé půle 19. století a odkazuje na řecké oikos, tedy dům, příbytek, domov. Součást našich příbytků a domovů je nepochybně i civilizace, potažmo statky kulturní, ale také mravy, společenské kódy, modus vivendi.

Před časem jsem si položil otázku, co je nutné k tomu, abychom mohli někoho označit za intelektuála – v plném rozsahu slova.

Podmínka první, jistá, pokud možno obsáhlá erudice – to jest to, co jsme nazývali humanistickou kulturou do té doby, než se nám zvrhla v posthumanistickou. Slovo erudice má výmluvnou etymologii: vděčíme za ně latinskému ex-rudis, přičemž ex má funkci negace a rudis význam hrubý, neotesaný, křupanský; jde tedy o to vymanit se z našeho apriorního údělu neotesanců a křupanů. Tento typ erudice předpokládá stálý zájem o dění ve světě a ve společnosti, jakousi tvrdohlavou zvědavost a současně i jakýsi kvazi infantilní úžas nad tím, co se kolem nás děje za pitomosti. V tom je mi postoj Alaina Finkielkrauta velmi blízký: patřím k těm, kteří se domnívají, že jediná cesta k uchopení reality je nechápat, co se děje.

Podmínka číslo dvě: intelektuální poctivost, věc velmi vzácná. Intelektuální poctivost předpokládá schopnost myslet sám proti sobě. Myslet sám proti sobě znamená považovat hledání pravdy nadřazené našemu niternému přesvědčení – a potažmo vyhledávat konfrontaci s myšlenkami jiných. Z tohoto pohledu je výmluvná třetí Finkielkrautova parketa. Vedle výuky a psaní knih je Alain Finkielkraut rovněž producentem a moderátorem pravidelného rozhlasového pořadu nazvaného Repliky. Pořad vznikl v roce 1985; dnes má na kontě nějakých 1 500 dílů. Tisíc pět set hodin konverzací, diskusí, polemik. Finkielkraut charakterizuje svůj pořad následovně: „Jsme-li sami, zvykáme si myslet jen jako my sami, říká Fontenelle. Repliky mi pomáhají – mně, který trávím většinu času v tichu své pracovny – uniknout tomuto nebezpečí. Ať už jde o literaturu, politiku, filozofii nebo náboženství, mým cílem je uchovat, navzdory sílícímu náporu ideologií, umění konverzace, které se mi v dnešní době radikalizací a exkomunikací jeví o to nezbytnější. Diskuse v Replikách mohou být ostré a urputné, ale řečeno s Montaignem – kauza pravdy musí zůstat věcí společnou.“

Podmínka třetí zahrnuje, obávám se, už jen mizivý počet těch, které označujeme za intelektuály; mám na mysli společenskou odvahu. Alain Finkielkraut je za své názory a postoje pravidelně napadán – v médiích i na ulici. Každý normální člověk by se za podobných podmínek stáhl do ústraní, psal by si své knihy a vyhýbal se médiím i ulicím. Leč – jak nám vysvětlil Milan Kundera – Alain Finkielkraut není schopen nereagovat na hloupost, ignoranci, demagogii.

V mých očích je Alain Finkielkraut představitel toho, co jsme kdysi nazývali aristokracií ducha. S tím upřesněním, že toto elitářství je dostupné každému, kdo o ně projeví reálný zájem. Byla řeč o erudici jakožto obraně před křupanstvím. Při četbě či poslechu Alaina Finkielkrauta se člověk ocitá ve světě nekřupanů, ve světě obývaném aristokraty ducha, ve světě rabelaisovské Thelémy – to jest ve světě, ve kterém žijí vzdělaní a dobrosrdeční lidé, kteří milují literaturu, konverzaci a kvalitní víno. Své místo tu má každý, kdo je s to pozvednout se nad průměrnost, která nás obklopuje. Alain Finkielkraut, tím jsem si jist, by byl jedním z jejích nejplatnějších členů.

Vyprávění o thelémském společenství končí záznamem podivného proroctví, kterou thelémští najdou v základech stavby. Věštba předpovídá neobyčejně ponurou budoucnost, k níž dojde „tuto zimu a spíš ještě dříve“: svár a zloba naplní svět, svoboda zanikne, lidé bez názoru budou hlásat své názory, podvodníci budou nabízet cesty do nebe a lidem bezectným se věřit bude.

To nás tedy čeká tuto zimu a spíš ještě dříve.

Rabelaisova Theléma hraje v tomto scénáři roli Noemovy archy, povolané uchovat pro příští svět po ohlášených katastrofách (v našem případě až pomine – pomine-li – hysterie budovatelů zářných zítřků) ideály renesanční aristokracie. Ty můžeme shrnout do trojího požadavku: touha po vědění, urozené mravy a svobodomyslnost.

Domnívám se, že tento trojí renesanční ideál lze nalézt v hostu dnešního odpoledne Alainu Finkielkrautovi.

Děkuji vám za pozornost.