Za pravdu!

Patrik Ouředník
In Za pravdu, sborník vydaný u příležitosti 650. výročí narození mistra Jana Husa a 30. výročí sametové revoluce, Argo 2019.
© Galerie Jaroslava Fragnera

Když jsem poprvé spatřil písmena na Betlémské kapli, plně čitelná jen 122 hodin ročně – za předpokladu, že svítí slunce –, vzpomněl jsem si na nápis na zdi z osmašedesátého roku: Pravda vítězí, ale dá to fušku!

Co je pravda? Pro Mistra Jana Husa vyjádření pravého Boha, který promlouvá česky spíše než latinsky. Epigrafik z pražských zdí měl nejspíš na mysli občanskou svobodu, resp. demokracii. Podle Karla Čapka slovo zpravidla označuje „něco neobyčejně nepříjemného a hrubého; ‚říci někomu pravdu‘ znamená obyčejně vynadat mu“. Pravda však může být i vyjádření souhlasu: „Máš pravdu, příteli, to pivo je dobré,“ praví Karel Havlíček Borovský dávaje svému příteli za pravdu. A konečně je pravda i synonymem lokality zvané záhrobí: odebrat se na pravdu (ne nutně boží) rovná se zemřít.

Pravda tedy může být svatá, neřkuli svatosvatá, holá, nahá, pouhá, čistá, čirá, hluboká i věčná.

Ba i pravdoucí.

Je jich zkrátka moc.

Věc se komplikuje o to spíš, že pravdu měl v dějinách kdekdo. Otrokáři měli pravdu: černoši byli k otroctví předurčeni praotcem Noem, viz kniha Genesis. Kolonizátoři měli pravdu: morální povinností vyspělejších národů je šířit civilizaci mezi méně vyspělé. Nacisté měli pravdu: versaillská dohoda odebírala Německu možnost stát se velmocí na úrovni jiných. Komunisté měli pravdu: není správné, aby jedni žili na úkor druhých. Kostnický koncil měl pravdu: s heretiky není rozumná řeč a společnost je oprávněna bránit se chaosu a anarchii.

A dnes? Pravdu i nepravdu vytlačila postpravda, pravdivé i nepravdivé časy minuly, nastaly nám postpravdivé.

Neologismy postpravdivý a postfaktický pocházejí z devadesátých let, ale reálného věhlasu dosáhnou až o čtvrtstoletí později díky Kellyanne Conwayové, takto poradkyni amerického prezidenta, která označí prokazatelnou lež za alternativní fakt.

Prohlášení Kellyanne Conwayové vyvolá množství komentářů, jejichž autoři budou hojně citovat Orwellův román 1984 – už je to tady, lež rovná se pravda, pravda rovná se lež.

„Záhy v životě jsem si všiml, že v novinách není nikdy žádná událost zpracovaná spolehlivě,“ podotýká Orwell. „Ale až [za občanské války] ve Španělsku jsem poprvé četl články, které neměly s fakty nic společného, ba ani rozpoznatelnou spojitost s obyčejnou lží. [...] Dějiny se tu psaly ne podle toho, co se odehrálo, nýbrž podle toho, co se odehrát mělo podle různých ‚stranických linií‘. [...] Tyhle věci mi nahánějí strach; vyvolávají dojem, že se vytrácí sám pojem objektivní pravdy.“

Podobně uvažoval o desítku let později Ferdinand Peroutka: „Jako komunismus vyvlastnil továrny, tak vyvlastnil slova. [...] Vznikají formule, které vypadají jako mystické: diktatura je jediná skutečná demokracie, útok je obrana, přepadený je útočník, svoboda je nesvoboda a nesvoboda je svoboda.“

Záměna alternativních faktů Conwayové s orwellovským světem je svůdná – ale nepřesná. Alternativní skutečnost není orwellovská; orwellovský svět nenabízí alternativy. Zrádce lidu mizí z fotografií jednou provždy, pomníky se vyhazují do vzduchu dynamitem, knihu, která se ocitne ve stoupě, už nikdo neslepí dohromady.

Nepravda v demokracii je svým způsobem opak nepravdy totalitních režimů: alternativní fakta jsou důsledkem zpochybnění společenských norem a plodem názorového relativismu – tedy něčeho velmi demokratického.

Na rozdíl od pojmů postmodernismus či posthumanismus, u nichž je předpona post srozumitelná a zdůvodnitelná – oba signalizují dobu, která nastává po zániku jiné doby, jejíž hodnoty a charakteristiky přestaly platit –, je postpravda slovo sporné. „Objektivní pravda“ nezaniká, existuje nadále – toliko nehraje žádnou roli. Alternativní fakt se neodehrává po pravdě, nýbrž vně pravdy; novotvary typu mimopravda či vněpravda by tuto skutečnost tlumočily lépe.

Postpravdivý svět není synonymem lživých dob minulosti; ve své unikavosti a močálovitosti je neskonale zrádnější. Koncept „mnohosti pravd“, za nějž vděčíme renesanci, je operativní pouze za předpokladu, že chci-li o své pravdě přesvědčit ostatní, musím ji podložit argumenty, jež z podstaty nemohou být hypotetické. Tradiční demokracie spočívala ve výměně názorů, které bylo třeba doložit; v postmoderním světě je možné říci „Toto je můj názor“ bez ohledu na skutečnost. Pravda rovná se názor a názor netřeba dokládat.

Vítejte, přátelé, vítejte! Náš svět je o mnoho přívětivější, než byl kdysi. Všechny pravdy jsou si v něm rovny!