Antialkorán
Hynek Rak
www.bawerk.eu, 22. 5. 2018

Kniha Antialkorán českého spisovatele Patrika Ouředníka usazeného již delší dobu ve Francii se stala bestsellerem a dostalo se ji i ocenění (Magnesia Litera). Kniha se zabývá problémem islámu a imigrace v současné Evropě. Nejde o žádné islamobijské (autor se vymezuje proti tzv. konvičkovcům) ani sluníčkářské dílo. Naopak se snaží vyvarovat černobílého vidění. Kniha je utlá a přečtete ji za dva večery, obsahuje však mnoho zajímavostí a postřehů.

Páter Halík a svoboda slova

Kniha začíná esejí, která kritizuje pátera Tomáše Halíka. Tato esej připomíná třeba to, že poslední trest smrti za rouhačství byl ve Francii udělen roku 1765, a od té doby se tak již nestalo. Prostě se postupně stalo možným kritizovat náboženské přesvědčení, ba ho i přímo hanět. Což je zcela v souladu se svobodou slova. Páter Halík ovšem tvrdí, že ke svobodě patří odpovědnost, a že „rasa, národnost a náboženství jsou tři věci, které se nemají urážet“. Ouředník s ním souhlasí v případě rasy a národnosti, protože jde o věci, které si nevybíráme a posmívat se nám za něco, k čemu jsme přišli jako slepí k houslím, je prý vskutku nepatřičné. Naopak ale: „náboženství je ideologie – to jest, chápáno bezpříznakově, ideová soustava určitého pojetí světa –, s níž můžeme a nemusíme souznít, ba můžeme načas souznít a posléze souznít přestat, či naopak.“

Dále autor kritizuje Halíkovu domněnku, že „naprostá většina muslimů je nám blízko a chtějí být s námi na stejné lodi“. Dle autora co se týče pojetí světa a společnosti, nám naprostá většina muslimů blízko není. Autor cituje studie Institutu Montaigne, které ukazují poměrně dost velké odlišnosti mezi muslimy a Evropany. Pro příklad 53 % muslimského obyvatelstva ve Francii se vnímá buď „mimo“ (25 %) nebo „v opozici“ (28 %) k francouzské kultuře. Zajímavá je i citace výzkumů veřejného mínění ve Velké Británii: 68 % procent muslimů se zde domnívá, že napadání Islámu by mělo být trestné, 27 % vyjádřilo sympatie k atentátníkům z Charlie Hebdo. Ouředník jinde píše, že z pravidelné letní akce pařížské radnice zvané pařížská pláž byla s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny vykázána tanga, v některých evropských plovárnách byly vyhrazeny otvírací hodiny pouze pro ženy, množí se protesty islámských náboženských sdružení proti ilustracím v učebnicích anatomie, z učebnic zmizely s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny reprodukce starých arabských miniatur s podobou Mohamenda, někde mizí i vepřové, jinde je požadován jeho zákaz, davy modlících se muslimů znemožňují průchodnost ulic v pátek a tak dále.

V této souvislosti je vhodné upozornit, že velký klasický liberál 20. století Ludwig von Mises se zastával náboženské tolerance a odmítal náboženskou netoleranci: „Liberalismus ale musí být nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti [tj. v podstatě násilí a vyhrožování násilím, pozn. autora] každého druhu. Spatřujeme-li cíl společenského vývoje v pokojné spolupráci všech lidí, nemůžeme připustit, aby mír byl rušen knězi a zeloty... A jelikož požaduje snášenlivost vůči všem názorům a všem církvím a sektám, musí vykázat do jejich mezí všechny, kdo se vyznačují nesnášenlivostí.“ [1] Zdá se, že nemalé procento muslimů není s to splnit toto kritérium.

Omezování svobody slova ohledně islámu je dle knihy zřejmě dlouhodobým cílem některých muslimů. Třeba roku 2009 Organizace islámské spolupráce na půdě OSN požadovala, aby byla celosvětově zakázána blasfemie (rouhání). „Hanobení náboženských symbolů, dogmat a osobností je v rozporu s lidskými právy věřících.“ OIS rovněž požadovala „rozšíření definice rasismu o urážku toho, co je náboženstvím považováno za posvátné“. Termín urážka přitom nebyl nijak definován. Ouředník upozorňuje na to, že to v praxi umožňuje stíhat kohokoliv za cokoli, jak se stalo v Egyptě, kde byl zákon proti rouhačství opakovaně použit proti ateistům i proti snahám liberálních muslimů o reinterpretaci svatých knih a podobně.

Ouředník upozorňuje i na jeden zajímavý fakt: „Hovořit o ’radikálním islámismu’ je pleonasmus: z hlediska sekulární společnosti je islamismus – čili usilování o podřízení společenkých praktik náboženským dogmatům – radikální svou podstatou.“ A upozorňuje i na to, že „čím dál početnější muslimská imigrace, odchovaná tradicíc ’stát rovná se náboženství’, klade Evropě specifický kulturní problém. S vírou jako takovou to nemá nic společného - ve hře jsou instituce.“ K tomu jinde dodává, že: „terčem džihádistické propagandy není koloniální minulost, nýbrž západní přítomnost, sekularismus, soužití mužů a žen, hudba, zábava, konverzace o počasí...“

Islám jak ho neznáme

Kniha obsahuje i řadu kontroverzních citcí z Koránu a hadísů (výroky připisované Mohamedovi), které poněkud staví na hlavu zažitou představu z médií o islámu jako o náboženství míru a lásky. Uvedu opravdu jen pár příkladů: „Bůh chtěl dokázat pravdivost pravdy a vyhubit nevěřící do posledního.“; „Střetnete-li se s nevěřícími, udeřte je do šíjí.“; „A budou-li prosit o vodu, dáme jim napít roztaveného kovu, který jim spálí tvář.“; „Ti, kdo prohlašovali naše poselství za lež, s okovy na šíjích a v řetezech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle páleni.“ O ženách viz třeba tato citace: „Obáváte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je, vykažte jim jiné místo na spaní a bijte je.“ Najdou se i velmi kuriosní citace, třeba tato: „Prorok bil opilce botou a vějířem palmových listů a Abú Bakr dal opilci čtyřicet ran bičem.“ Jistě, víme, že i v bibli najdeme některé nepříliš šlechetné texty, ale pokud Ouředník píše, že „ve své novodobé edici obsahuje Korán 6 235 veršetů; zhruba deset jich hlásá milosrdenství, nějakých dvě stě padesát jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících“, stojí to za zamyšlení.

Pár střípků na závěr

Na to, jak je kniha útlá, obsahuje poměrně hodně informací. Třeba tu, že současní francoužští komunisté považují kritiku islámu za projev nostalgického imperialismu. Nebo tu o původu slova islamofobie. Původně byly tzv. islamofobní iránské ženy, které odmítaly nosit závoj. Co Ouředník doporučuje jako lék na současnou situaci? „Vzdorovat islámskému teroru (ozbrojenému i ideologickému), pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat.“ Dále třeba „trvat na svém“. A dále třeba i „podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství“. Podle Hameda Abdel-Samada a jeho knihy Islámský fašismus se již dnes v muslimských zemích vyskytují ateisté a není jich prý zrovna málo. Možná právě jejich podpora je nejlepším řešením.

[kráceno]