Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku

Jonathan Bolton

Část studie Jonathana Boltona » Číst Patrika Ouředníka « (Context, 15, 2004), věnovaná Europeanám. Celá studie zde.

[...] Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku je cvičením odlišného druhu. Je to kniha zároveň zábavná a zneklidňující. Ouředníkova Evropa je podivná a odpudivá, jak je zjevné hned z prvních řádků:

Američané, kteří v roce 1944 padli v Normandii, byli urostlí chlapci a měřili v průměru 173 cm, a kdyby se nakladli jeden za druhého, chodidla k temenům hlav, měřili by dohromady 38 kilometrů. Němci byli také urostlí chlapci, a nejurostlejší ze všech byli senegalští střelci v první světové válce, ti měřili 176 cm, a tak je posílali do prvních řad, aby se jich Němci polekali. O první světové válce se říkalo, že v ní lidé padali jako semena, a ruští komunisté později vypočítali, kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivu a kolik ušetří za drahé zahraniční hnojivo, když použijí na hnojení mrtvoly zrádců a zločinců.

Kdo to zde mluví? Neosobní, věcný hlas; nejedná se však o odtělesněnou objektivitu vševě¬doucího vypravěče ani o učebnici dějepisu. Spíše než neutrální se vypravěč zdá být nepohnutý, bez výrazu, a zároveň příliš excentrický a nestálý, než aby byl jeho výklad reálně poučný. Rafinovanost jeho zdánlivé naivity vyplyne najevo, když přechází z jednoho námětu na druhý.

Ve dvacátém století došlo k odklonu od tradičního náboženství, protože když lidé zjistili, že pocházejí z opic a že můžou cestovat vlakem a telefonovat a potápět se v ponorce, začali se od náboženství odklánět a chodili čím dál míň do kostela a říkali, že žádný pánbůh neexistuje a náboženství že udržuje lid v nevědomosti a temnotách a oni že jsou pro pozitivismus. Pozitivismus byla filozofická doktrína, která hlásala, že lidská soudnost a chápání jevů jsou výslednicemi přírodních a sociálních věd a že za pravdu lze přijmout jen to, co je vědecky ověřitelné, a metafyzika že je konina.

Trochu jako kdyby profesor dějepisu vystoupil na stupínek, ale místo obvyklé přednášky z dějin západní civilizace přednesl pseudovědecké, napůl šílené, a přesto jaksi panovačné kázání, monotónním a současně fascinujícím hlasem s podtóny despektu i bezmoci. V jednom nedávném rozhovoru Ouředník napověděl, že by to mohlo mluvit samo století.

První věty knihy nám v kostce podají témata a techniku díla. Nejprve skladba: Ouředníkovy oblíbené spojky jsou a a ale. Spojují, avšak neorganizují. Ouředník klade své statistiky, epizody a výklady jedny za druhé, jako jsou za sebe nakladeny mrtvoly vojáků, „chodidla k temenům hlav“: není tu žádná podkladová struktura ani hierarchie; nenajdeme zde žádné i když, zatímco, pokud, ledaže. Chro¬nologie nepomáhá: hned v úvodních větách dochází k nenadálému přechodu od druhé světové války k první a následně ke stalinským čistkám. Jsou tady protože, ale místo aby strukturovaly a vysvětlovaly, zvýrazňují pouze vypravěčovu předstíranou naivitu.

Pak začali lidé srovnávat jazyky a přemýšlet, kdo má nejvyspělejší jazyk a kdo je nejdál v civilizačním procesu. Většinou se soudilo, že Francouzi, protože ve Francii se děly různé zajímavé věci a Francouzi uměli konverzovat a říkali konjunktivy a předminulé kondicionály a usmívali se svůdně na ženy a ženy tančily kankán a malíři vymýšleli imprese.

Skoro jako by dvacáté století bylo jedním velkým řečnickým cvičením („napiště projev bez použití podřadicích spojek“) pohlceným vlastní bezduchou syntaxí, na hranici morálního idiotství – neschopným odlišit vysoké od nízkého, důležité od pošetilého, hrůzné od směšného.

Avšak není-li zde hierarchizace, je tu určitá organizace, nebo přinejmenším jistý počet obsesí, neodbytností, které se táhnou textem jako červená nit. Jednou z nich je interpretace dějin statistikami. Čísla obrážejí vládu vědy (Tlustá Berta střílí 128 km daleko, řízená střela V2 dosahuje rychlosti 5800 km v hodině) i pseudospirituality (věk Vodnáře potrvá 2160 let, 144 000 Svědků Jehovových bude z nebe řídit události na Zemi). Počet deportovaných a zavražděných pak nevyjadřuje možnost spočítat oběti, nýbrž nemožnost pochopit genocidu. A čísla provázejí i rozdělení lidí do vyšších a nižších kategorií:

A [eugenikové] vypracovávali statistiky a říkali, že [...] třiaosmdesátiletá alkoholička bude mít celkem 894 potomků, z nichž 67 bude kriminálních recidivistů, 7 vrahů, 181 prostitutek, 142 žebráků a 40 bláznů, celkem 437 asociálních živlů. A vypočítali, že těch 437 asociálních živlů bude stát společnost tolik, jako výstavba 140 činžovních domů.

„Asociální živlové“: vedle čísel se Europeana zaměřují i na ideologický žargon, na sebeospravedlňující fráze, jimiž politická moc zastírá své barbarství:

A v roce 1934 vymysleli [komunisté] rezervaci pro Židy a vyzvali všechny sovětské Židy, aby se tam nastěhovali. Rezervace ležela na hranicích s Čínou v kraji Chabarovka a v zimě tam klesala teplota na –40°, a komunisté říkali, že to není rezervace, ale autonomní oblast, kde můžou být Židé mezi svými.

Vyprázdněné dobové fráze jsou zdůrazněny – jako když sbor choristek po stranách jeviště opakuje slova z libreta – i v margináliích připojených k textu: „Diktatura proletariátu“, „Buržoazní hniloba“, „Mezilidské vztahy“, „Na světě zavládne mír“. Ideologický jazyk je Ouředníkovým terčem i v jeho dřívějších pracích, avšak v Europeanách je méně víry v odolnost lidového jazyka – „dřevní jazyk“ komunistů neúprosně proniká i do každodenní řeči:

Zpočátku se tím jazykem mluvilo hlavně o práci a o politických rozhodnutích státu, ale postupně se jím lidé naučili mluvit o všem, o počasí, o dovolené, o televizních pořadech nebo o tom, že manželka se dala na pití a nechce chodit na schůzky rodičovského sdružení.

Čteme-li Europeana pozorně, uvědomíme si, že je to méně kniha o dějinách než kniha o tom, jak se o dějinách mluví. Je zde nesporně méně dějinných faktů než názorů, zpráv, hypotéz, interpretací: „A Němci říkali, že Francouzi jedí žáby a Rusové malé děti, a Francouzi říkali, že Němci jedí malé děti a dršťky...“; „a britské ženy na plakátech říkaly WOMEN OF BRITAIN SAY – GO!“; a fašisté říkali a komunisté říkali a scientologové říkali a katolíci říkali a Židé říkali a antropologové říkali a psychoanalysté říkali a historikové říkali a lidé říkali... Tento nepřetržitý proud záznamů zdůrazňuje rétorickou povahu našich konstrukcí o dějinách a paměti – a především nám připomínají, kolikrát jsme se zmýlili, kolik omylů jsme opravdově a vážně šířili, o kolika šílenostech jsme sami sebe přesvědčili, že jsou rozumné a nutné.

Na pozadí tohoto sboru klamných či oklamaných hlasů vyvstává několik mikropříběhů, které „neříkají“, nýbrž představují komentář „mimo jazyk“ k okolním chaotickým událostem: mladá Židovka vyhrávající na housle árie z Veselé vdovy na nástupišti koncentračního tábora ve Struthofu, vězeň s oholenou hlavou, který se právě vrátil z koncentračního tábora a tančí s ženou, ostříhanou za trest, že spala s Němci (a „hlavy měli opřené o sebe“), nebo voják z první světové války, který zabředl do bažin a jenž ze všeho nejvíc připomíná onoho přítele rostoucího na poli. Avšak s jedním rozdílem:

Jeden belgický voják zabředl u Courtai do bažin až po kolena a čtyři jeho kamarádi ho nemohli vytáhnout a všichni koně už byli mrtví. A když po dvou dnech ustupovali po té samé cestě, voják byl pořád naživu, ale koukala mu ven už jenom hlava a už nekřičel.

[...] Tyto mikropříběhy stojící stranou proudu ošidné mluvy jsou patrně nejsilnějšími okamžiky v knize, trochu „jako mušle na mořském břehu, když nastane odliv moře a paměti“. Vypravěčova nelítostná ironie vědomě zakolísá, byť jen na okamžik.

Na Europeanách je pozoruhodná především kombinace lehké ironie, kterou autor prokládá své stylistické cvičení, s úsilím dostat se pod kůži rétorice, přiblížit se co nejtěsněji k tomu, o čem lze vypovídat, ale co zůstane nevysloveno. Ouředník, lexikograf a rétor, obnažuje možnosti jazyka (v dobrém i ve zlém) zkoumáním jeho nejodlehlejších oblastí.

Když se literární časopis Host ptal českých spisovatelů, zda a jak se od roku 1989 změnila funkce literatury, Ouředník zpodobil literaturu jako autonomní prostor, jakousi hru pro ty, kdo se o ni zajímají – snad jako šachy, anebo, abychom citovali jeho vlastní analogie: „Literatura, zednářství a filatelie mají přinejmenším jedno společné: umožňují zasvěcencům komunikovat v předem stanoveném systému odkazů a nevyřčeností. Což je velice příjemné a libé, ale o ničem dalším to nevypovídá.“ (Host, 6, 2003.)

Snad je to pravda, ale nevypovídá to o Ouředníkově schopnosti obohacovat naše referenční literární pole a náš cit pro nevýslovné.

Souvislosti, 1, 2012. Přeložila Olga Špilarová.