Dvadsiate storočie na jeden nádych

Ivana Krekáňová

dennikn.sk, 29. 1. 2019

Patrik Ouředník je český spisovateľ a prekladateľ, ktorý od roku 1984 žije a tvorí vo Francúzsku a jeho kniha Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku sa stala jednou z najprekladanejších českých kníh. Spätne sa v nej pozerá na to, čo hýbalo dvadsiatym storočím formou esejistického stvárnenia historických faktov a udalostí.

Podarilo sa mu vystihnúť podstatu spoločnosti tak nezvykle provokatívnym spôsobom, že čitateľ sám ostáva v pomykove, ako ho vnímať. Spája dôležité s okrajovým, ktoré vo fragmentárnom texte stavia vedľa seba a vytvára tak pocit absurdnosti, ktorý je len podčiarknutý margináliami, ktorými prebleskuje irónia aj suchý humor. Taký český prúd vedomia, ktorý vyznieva ako malá veľká groteska s poriadne trpkým podtónom.

„A jiní zase říkali, že dvacáté století začalo, když se zjistilo, že lidé pocházejí z opic, a někteří lidé říkali, že pocházejí z opic méně než jiní, protože rychleji pokročili ve vývoji. Pak začali lidé srovnávat jazyky a přemýšlet, kdo má nejvyspělejší jazyk a kdo je nejdál v civilizačním procesu. Většinou se soudilo, že Francouzi, protože ve Francii se děly různé zajímavé věci a Francouzi uměli konverzovat a říkali konjunktivy a předminulé kondicionály a usmívali se svůdně na ženy a ženy tančili kankán a malíři vymýšleli imprese. Němci ale říkali, že pravá civilizace má být prostá a mít blízko k lidu a oni že vymysleli romantismus, a hodně německých básníků psalo o lásce a v údolích se válela mlha.“

Nezvyklá forma pohľadu na dejiny síce vyznieva ako chaotická mystifikácia, ale napodiv funguje veľmi dobre práve tým, že vedľa seba stavia mnohé z toho, čo dvadsiate storočie utváralo, a to bez ohľadu na mieru významu v rámci celkového diania. Jeho myšlienkový tok tak plynule prechádza od svetovej výstavy v Paríži po rúcanie maskulínnych stereotypov, od vynálezu podprsenky po hladomor na Ukrajine, od scientológie po eugeniku, od černošských práv po metafyziku, od psychoanalýzy po millenium bug.

Vedľa nacizmu, komunizmu, cyklónu B či Dachau píše o dadaizme, srbsko-albánskom konflikte, esperante aj začiatku kultúrnej éry predmetov na jedno použitie. Napriek tomu, že text je v podstate krátky a mnohé musel pochopiteľne vynechať, je tak nabitý informáciami, že sa bez ohľadu na svoj všeobecný rozhľad zaručene niečo nové dozviete. A je len typické, že svoj pohľad na dejiny končí teóriou o konci dejín, ako inak, s dotykom suchého humoru na záver.

„A v roce 1989 vymyslel jeden americký politolog teorii o konci dějin, podle které dějiny roku 1989 vlastně skončili, protože moderní věda a nové komunikační prostředky umožňují lidem žít v blahobytu a všeobecný blahobyt že je zárukou demokracie a ne naopak, jak si to kdysi mysleli osvícenci a humanisté. A občan že je vlastně spotřebitel a spotřebitel že je také občan a všechny formy společnosti že se vyvíjejí k liberální demokracii a liberální demokracie zase povede k zániku všech autoritářských forem vlády a k politické a ekonomické svobodě a rovnosti a novému věku v lidských dějinách, který už ale nebude dějinný. Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo.“