Oslava jazyka

Alexandr Stich

Lidové noviny, 29. 12. 2001

Boží mlýny literárního vkusu melou pomalu, ale přece

Vpisovat do ankety o nejlepší knihu roku jméno Patrika Ouředníka je spojeno s příjemným a současně trochu zvláštním pocitem. Četl jsem toto dílo v nemocnici. A snad právě toto nezvyklé prostředí probudilo a zostřilo v člověku, který strávil ve světě písmen a slov už několik desetiletí a nutně přitom alespoň trochu okoral a otupěl, dávnou mladistvou vnímavost. Ouředník pak ve čtenáři nutně budí pocity novosti a překvapivosti, události, která tu ještě nebyla a která stojí za to znovu a znovu brát do ruky nové knížky a čekat, že alespoň tu a tam nastane slavnostní chvíle a člověku se dostane ke čtení něčeho podstatného. Vždyť Ouředníkova Europeana ani neměla pořádnou reklamu a knih přitom vychází tolik, že by se jimi dala zastavit Vltava. Jméno Ouředník není neznámé, ale čekat, že se jeho poslední opus vyšvihne na špici, se zdálo bláhové. A hle, boží mlýny literárního vkusu a intelektuální zvídavosti se nezastavily, melou, jakkoli opravdu mlely setsakramentsky pomalu.

Od slangu k Eisnerovi

Ocenění Patrika Ouředníka těší o to víc, že je jím zároveň vyzdvižen a vlastně i trochu oslaven jazyk, protože to je hlavní herec i režisér Ouředníkova díla. Jeho Šmírbuch je znám obecně – nese dokonce v sobě pořád snad ještě trochu dráždivou příchuť ilegality, samizdatu. Slang i argot byly jedním ze znaků disentu, znakem opozice vůči režimu a totalitě (představitelé komunistické strany a vlády přece odříkávali své duchamorné, osobnostně výprázdněné výplody spisovně). A tento opačný, nespisovný jazyk, svěží, neotřelý a svobodný, shromážděný v jedné knize poslal domů z cizích krajů Ouředník ve svém Šmírbuchu. Jenže časy se změnily a znovu přišel ke slovu i ke cti onen jazyk tradiční, kultivovaný, vzdělanecký, eisnerovský – a v něm vzniká Ouředníkovo dílo u nás méně známé.

Ouředník toho hodně přeložil z francouzštiny do češtiny i naopak. Na mě největší dojem udělal jeho český Raymond Queneau. Bohužel má nedostatečnost mi brání poznat, co provedl ve franštině s Holanem, Vančurou, Skácelem a dalšími. Zato dovedu prožít a přímo prochutnat jeho drobné překladové rabelaisovské knížky, které mu vydal Volvox Globator – vím o dvou, jmenují se Pantagruelská pranostyka a Pojednání o případném pití vína. Ouředník jako by chtěl vstoupit v zápas se starými českými Frantovými právy, Ezopem, Enšpíglem, a to vše v dotyku s kralickou biblickou češtinou. Jazyk je Ouředníkovi jakousi výzvou a osudem – v říjnu 1996 vstoupil na půdě pražské filozofické fakulty do večerního sezení Kruhu přátel českého jazyka (tohoto ctihodného a přitom velice živoucího odkazu Vladimíra Šmilauera), a mluvil na téma Hledání ztraceného jazyka. Ponořil se do starých hádanek a tajemství, jak od lingvy paradisiaky – jazyka rajského, jímž hovořil Hospodin s Adamem a Evou i oni dva mezi sebou – dospělo lidstvo do stavu matoucí mnohosti a co je filozofickou základnou tohoto jevu, který z lidského jedince teprve tvoří onoho člověka v pravém smyslu slova a z lidí činí lidskou pospolitost. Zmíněnou přednášku mu v útlé knížce vydal ve Středoklukách laskavý p. doc. Suza a měla značný ohlas v elitních čtenářských kruzích (vždyť v Česku předstihla o šest let české znění bestselleru Umberta Eca Hledání dokonalého jazyka). Ale co je nejzávažnější, Ouředník svou přednáškou a knížečkou zasáhl tu nejživější, nejhybnější složku pražské akademické obce, totiž studentstvo.

Europeana jsou něco jiného, podstatně nového. Ukazuje se, že literárněvědní formalisti a strukturalisti měli pravdu, když tvrdili, že literaturu tvoří jazyk, že je z něho udělaná – Ouředník to i v Europeanách svými jazykovými kouzly předvádí přímo vzorově. Ale ukazuje se rovněž, že neměli pravdu tak docela – že ještě výš stojí to, co je nad a za oním užitým jazykem – totiž znepokojení, které prožívá znepokojené a raněné lidství. Ale to už si může každý, bude-li chtít, ověřit sám.