Boris Vian
Rozruch v Andénách
Volvox Globator, 1992
Translation © Patrik Ouředník
[...]
V poklidném přístavu bylo rušno. Lůzyhněv a Major, navyklí velkoměstskému ruchu, cupovali zástup ostrými údery loktů. Malá zelená bárka pohupující se u břehu upoutá jejich pozornost. Odpoutají ji od vázacího kruhu, spustí plachtu a hop! duj, větře, duj, piskoř jim vesele mává na cestu.
Po šesti hodinách plavby se ocitnou na dvě stě metrů od břehu a mají nyní možnost shlédnout celé město včetně železničního mostu, jedinečné ukázky zlatnického umění. Po několika obratných manévrech zamíří k písečné zátoce skryté za řetězcem korálových útesů, zapomenutých zde kdys roztržitým větevníkem. Major se vydá na výzvědy a po dvou hodinách se stále nevrací.
Znepokojený Lůzyhněv se bleskurychle oblékne a pustí se po Majorových stopách.
Písečná stezka směřovala po mírném svahu ke středu země, avšak vzhledem k tomu, že tato jest neprůhledná, Lůzyhněv si ničeho nenormálního nepovšiml.
Záhy objeví jeskyni a bez váhání vnikne dovnitř.
Po třech kilometrech tápavé chůze se obezřetně zastaví a posadí se na břidlicový kámen, který tu postával, aby promyslel situaci.
Vytáhne zapalovač a zapálí jej zuřivým třením o desku z kryptokrystalického křemene. V čadivém světle hubky prozkoumá okolí.
Nacházel se v prostorné sluji. Jeho dech zvučel nezřetelnými ozvěnami. Půda byla pokryta hustým porostem stalagmitů a pod Lůzyhněvovými kročeji vydávala podivný a trochu směšný zvuk, jako by kráčel po neholených tvářích širokolícího křupana.
Před ním zářilo černé jezírko, jehož nehybné vody zdály se skrývat zetlelé a ohavné hrůzy.
Spatřiv peň stromu, volně se povalující opodál, Lůzyhněv jej svrhne do černých vln a nastoupí odvážnou cestu. Vesluje rukama v krátkých, smělých záběrech, rychle postupuje vpřed. Voda byla vlažná jako ňadro nebožky a unikavá jako éter.
Vůkol se do nedohledna rozprostírala temná hladina jezírka. Lůzyhněv ovšem viděl sotva na třiatřicet coulů, neboť tma byla veliká a zapalovač slep.
Náhle peň narazí ve vodě na překážku. Lůzyhněv zastaví a zaslechne Majorův hlas, an nesrozumitelně šepotá. „Pozor! Nejsme tu sami!“
Lůzyhněv napřáhne ruku a pomůže příteli vyšvihnout se na improvizované plavidlo. Podává mu kapesník, aby se osušil... leč podivuhodná voda schne neuvěřitelnou rychlostí sama a Major zdvořile odmítne.
„Kde se tu bereš?“ ptá se tiše Lůzyhněv.
„Připlaval jsem,“ šušká Major. „Viděl jsem tvého otce.“
„Tátu!“ zavřeští přidušeně Lůzyhněv.
„Jeskyně je propojená se sklepem. Čichni!“
Vzduchem se nesl zápach ropuší krve.
„Plavat v ropuší krvi chce trénink,“ praví Major. „Čekal jsem na tebe.“
„Vzhůru za tatínkem!“ uzavře Lůzyhněv.
[...]
Dva páry zdatných paží nyní poháněly věrný peň. Tekutina postupně houstla a čím dál hojněji se měnila v lepkavé hrudky. Rhizostomus byl vskutku velkolepým exemplářem svého rodu. Byl... či spíše býval.
Major mezitím zpraví Lůzyhněva o svých zážitcích. Plavaje v temných vodách jezera zřel v dáli malou bárku s kymácející se lucernou a podle Písně volžských převozníků poznal Barona. Každých jedenáct metrů provedl Baron salto nazad.
„Zdá se, že ty přemety souvisejí nějak s jeho životním stylem,“ praví Major.
„Ubohý tatínek,“ praví Lůzyhněv s nedozírným smutkem v hlase. „Julkova smrt ho dočista pomátla.“
Po chvíli veslování narazí peň do kamenné zdi.
„Blížíme se!“ supí Major. „Rozsviť.“
V mihotavé záři Lůzyhněvova zapalovače před nimi vyvstanou obrovská žlutě natřená vrata z bardamského dřeva pobitá olověnými hřeby, široká dobrých jedenáct metrů a dva metry vysoká. Otvírala se stisknutím tajného místa v zárubni.
Major bleskurychle pochopí celý trik a vzápětí se oba přátelé ocitnou ve sklepení, kde leží mohutné tělo nebohého rhizostoma. Zvíře žalostně polehávalo na pravém boku. Z rozdrceného ocásku vytékal tmavozelený pramínek krve... Přivřené oči... Dlouhé bílé vousy, vkusně roztroušené po obou tvářích... Vzpřímený čenich, který jako by čekal na poslední hlt minerálky značky Badoit... Čtyři pracky vztažené k nebi v pokorné gestu... Sto čtrnáct žeber vyčnívalo zpod zrnité kůže a v dolíčcích na tváři se už hemžili červi...
Major a Lůzyhněv odvrátí zrak od hrůzné podívané a vstoupí do díry, v níž poprvé uviděli Barona Visiho. A záhy již spatří známou předsíň, kde je uvítá rozespalý cadillac.
Pokradmo vystoupí po schodišti. Leč v okamžiku, kdy dosáhnou prvního patra, zalehne je těžká rybářská síť a ochromí tak jejich podivuhodné tělesné schopnosti. Dvě rány obuškem je srazí na koberec, kde v posledním záblesku vědomí ještě zaslechnou vylíhnutí několika molů šatních.
A tehdy upadnou do mdlob.
[...]
Major, jehož větrem a slotou ošlehané tělo má výdrž jako stará fordka, se probere první a sezná, že nemůže pohnout ni prstem, ni údem.
Potažmo začne z plna hrdla řvát a probudí Lůzyhněva z bezesného spánku. Stejně jako Major byl Lůzyhněv spoután strunou z piana z japonské rafie. Využijí toho k výměně několika důvtipných aforismů o ženách a lásce.
Rozhovor přeruší příchod rozradostnělého Zuzleho. Vleče za sebou dlouhé lano, jehož konec mizí v sousedním pokoji.
„Aj! Aj!“ prozpěvuje si a z očí podlitých sérem proti vzteklině z Pasteurova ústavu mu sálá bezuzdé šílenství. „Znáte-li pak Barona Visiho?“
Surově škubne lanem a ze dveří se hřmotně vynoří stařeček oděný v peplos.
„Tatínku!“ vřeští Lůzyhněv zmítaje se ve své struně.
„Ho!“ hlaholí Zuzle. „Nechtěl mi říct, kde se schovává pazneht! A nyní vás umučím před jeho zraky! Ho! Však on nakonec promluví!“
„Bídáku!“ hřmí Major. „Ať se ti střeva na jedenáctkrát zauzlují a tvé ničemné vnitřnosti ať sežerou šakali! Nedotýkej se toho nebohého starce!“
Baron Visi si nepřítomně mne vous.
„Jasně,“ praví Zuzle. „Toho se dotýkat nebudu. Mučit budu vás.“
A přiváže Barona k espaňoletě jednoho z oken. Ctihodný kmet se zadívá na Lůzyhněva a v jeho hlubokých očích se zatřpytí slzy.
Zuzle opustí místnost. Jeho kroky podle znějí chodbou.
„Jde do dílny,“ praví Major. „Vždycky jsem si říkal, že elektrická vrtačka se hodí k lecčemus. Doufám, že začne s tebou,“ dodává s hlučným, leč bodrým smíchem.
„Já také,“ dí Lůzyhněv, jehož duše je širá.
Náhle se ozve zvuk pikujícího letadla. Na Majorův dům se střemhlav snáší střelometný stíhací letoun.
Sto metrů před cílem prudce nabere výšku. Současně se v lesklých útrobách mihne postava parašutisty. V několika vteřinách dosáhne odvážný letec střechy a bez nesnází, získav mezitím potřebnou rychlost, pronikne podkrovím.
Tu již přichází Zuzle. Cele zaměstnán svým smrtícím šílenstvím, nepostřehl nic podezřelého. V ruce třímá pečlivě nabroušený hoblík s masivní dřevěnou rukojetí.
„Co tomu říkáš, Majore?“ skučí Zuzle a mává mučidlem Majorovi před očima.
„Pravá oskeruše,“ dí chladnokrevně Major. „A co sis myslel, bídné hovado? Že nakupuju šmejdy?“
Zuzle, zaskočen Majorovou odpovědí, o krok ustoupí... a Baron Visi se mečivě rozhovoří:
„Neubližuj mu... Řeknu ti, kde je pazneht... V kouli na schodišti...“
V témže okamžiku třeskne výstřel a do pokoje vejde Popotepec Batlasotl s kouřící bambitkou v zubech. Kulka roztříští Zuzleho následnou sentenci a vnikne do úst. Komoří mrtev ulehne na podlahu.
Popotepec se hřejivě usměje na své přátele a skloní se k mrtvému tělu... V posledním vzepětí sil rozrazí Zuzleho hoblík Aztékovu lebku a rozcupuje objemný mozek. Poté ulehne vedle svého pána. Ze zhynulého mozku vytéká tenký oranžový pramínek...
„Mrtvi oba!“ zamručí Major.
A tehdy si povšimne, že smrtící kulka mu přeťala pouta.
„Statečný Popotepec!“ praví.
Vstane a pomocí kapesního nožíku vysvobodí Lůzyhněva.
Po krátké čtvrthodinové rozcvičce zamíří naši přátelé bez meškání ke schodišti.
Odšroubují mosaznou kouli v přízemí... Uvnitř leží drahocenný pazneht...
Lůzyhněv si vzpomene na tatínka, vytrhne se z rozjímání a spěchá ku starci. Major jej odvážně následuje. Přichází do pokoje právě včas, aby pomohl svému příteli utáhnout smyčku a dopravit vychrtlé tělo na druhou stranu okna.
„Od této chvíle,“ praví Lůzyhněv, „je pazneht náš a nikomu nejsme nic dlužni.“
Stařec nyní vane po větru a napnutým provazem probíhá jemné chvění.
...Ale to už cadillac uhání po pobřeží... Když projíždějí stezkou, vinou se nad převisem, Lůzyhněv zabrzdí... Vysoko na obloze září slunce... Stříbrné vlny oceánu zpěvavě tančí... Křepeláci klokotají v oblacích... Major otevře dvířka a pomalým krokem zamíří k útesu... Mrští paznehtem... daleko... daleko do stříbrných vln... S radostným plácnutím se pazneht ponoří do průzračných vod... Major se zvolna vrací k vozu... Lůzyhněv zařadí jedničku... Motor přihloupě zavrní... A oba přátelé zmizí v nejbližší zatáčce... avšak oko boží nepřestává je sledovat...