György Petri: Verše

Publié le sobota  10. března 2012
Mis à jour le úterý  19. prosince 2023

György Petri: Verše

Z podstročníků Miklóse Matyassyho přebásnil Patrik Ouředník

150 000 slov, 9, 1984


„Východní Evropa – periferie, zastávka na znamení. Nejbližší pošta Vídeň.“

 Song

Toto je má vlast,
toto je má vlast,
toto je má vlast: Divoký
Východ. Souostroví RVHP
v nebeské záři
unořeno.

Vzduch
existuje.
A že je,
že existuje,
vypadá to,
jako že je.

U nás
se vzduchem
opíjíme, u nás
se opíjíme vzduchem,
tím plynem omamným.

Ach, Divoký Východe,
co živ se tě nenabažím.
Souostroví RVHP,
krajino pozemských hvězd.


 Frankův soumrak

Poslední týdny
jej soužily
krátké,
rázné říhance.
Nadarmo léčil se
v nejmódnějších krevních lázních.

Máme-li věřit slovům zpovědníka,
duše utracených
odlétaly na perutích říhanců.
Toledský arcibiskup
odsloužil mši
– vše marnost.

Avšak
pár hodin před smrtí
uslyšel hlas,
povzbudivý šepot Josefa Vissarionoviče
od bran pekelných:

„Našíbruj flákotu, starej, je tu
bago sestava!
Hodil sem basu s Adolfem,
táhnem teď za jeden vocas.
Trujillo, Papá Doc sou tu taky,
Novotný, Idi Amin
tu budou co by prd.
Vyhlazujem, jak je den dlouhej,
a lidí pořád dost.
Baráky narvaný nesmrtelnejma národama!
Makačka pro bohy.“

Tehdy Franco jaře zvolal:
„Sejmem je všecky!
Hegela, Schlegela, Vegela
a s nima toho hnida
Kanta!
Balada, kluci,
beru šmíra!“


 S. K.

Ta mrtvá žena,
ta mladá mrtvá žena,
mrtvá už čtrnáct let,
přichází v noci do naší ložnice.
Bludná, bloudící,
přerovnává věci, papíry bez ladu a skladu;
ráno je marně hledávám.

Někdy se přitiskne ke zdi,
v očích má hrůzu, jako by
stála před popravčí četou.
Je ale docela mrtvá.

Pak se začne svlékat.
Odhazuje
kus za kusem
kalhotky, punčochy,
snažně ji prosím,
ne, to ne, vždyť je to šílené.

Tu navlékne kabát
na podprsenku, krunýř z modrého krajkoví,
bázlivě poodstoupí,
jako by se chtěla chránit;
přes ramena přehodí pléd,
zajektá zuby.
„Proč si nezatopíš?“ zeptá se
a „Proč jsi ještě neumřel?“


 Co se od té doby odehrálo

Vrátil jsem se a nanovo
odešel.
Mladá maďarská hudba se rozvíjí,
tvé dítě zůstalo kriplem,
tvá matka je mrtvá, udělal jsem ještě
jedno dítě, ne tamté, jiné,
chci říct té třetí, té, která se teď dělí
– co se MĚ týče – o své lože
s druhým, zatímco já
– co se týče TEBE – se dělím o své
se čtvrtou;
taky má dítě, ale tentokrát
v tom nelítám. Má dcera,
která se narodila,
když jsem opustil svou ženu kvůli tobě,
slavila patnáctiny
a učí se na housle jako ty.
B. Z. je mrtvý (jednou se u nás stavil),
já se za tebou od té doby taky jednou stavil,
zmrzlý na kost
(tehdy jak jsem prošvihl pohřeb tvé matky),
a abych nedělal věci polovičatě,
četl jsem jména na hrobech
a hledal tě.
A našel. Stál jsem tam,
dokud mi paty nepřimrzly k podešvím.
Později, opřený o pult v hospodě
Poslední štace, jsem přemýšlel nad tím,
který blb mohl mít ten nápad
pojmenovat Poslední štace hospodu
na pár kroků od hřbitova.


Translation © Patrik Ouředník