Dům bosého
Paseka, 2004
čtenáři, měj se na pozoru!
Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu! Kdo by tuto knihu snědl, tomu naběhl by obličej a kůže po celém těle nabubřela, rohovka v oku zčervená šarlatově a zornice velmi se rozšíří a oko bude vypoulené. Kdo by tuto knihu snědl, uvidí vše černo a dvojitě, bláznivě viděti bude a zazdá se mu, že vidí před sebou divé mužíky poskakovati. Nejez tuto knihu! Sedmiletý Martin H. se jednou zrána vkradl do komůrky, snímal pokličku za pokličkou, až našel tuto knihu – a již rukou nabírá na pochutnanou! Ale co to? Je bledý znenadání, klade hlavu na polici, vyvaluje oči a koulí jimi do stran, počíná třeštiti. A již ho není! A jindy: Do bytu manželů K. byl povolán lékař. Jaké bylo jeho zděšení, když spatřil, že muž je již mrtvolou; manželka vřeštěla a mluvila pomateně. Za bedlivé prohlídky ložnice byl pod matrací nalezen pytlík s touto knihou; muži zachtělo se v noci mlsati a lehkomyslně se do ní pustil. A jindy: Pí D. slavila jmeniny. Pozvala k obědu své dvě sestry a i jiné příbuzné. Zanedlouho počali si hodovníci stěžovati, že je jim jaksi nedobře, že dostávají závrať, ošklivost, zvonění v uších, třesení údů; k tomu přidružil se mrazivý pot, paměť a zrak se kalí, dostavují se mdloby. Narychlo přivolaný lékař předepsal lechtání jícnu a tření silným octem, ale bylo již pozdě! Pí D. přimíchala do polévky z neopatrnosti tuto knihu! A jindy: Čtyřiačtyřicetiletý P. B. se svou manželkou požili k večeři uvařených kořenů této knihy: byl on toho mínění, že kniha jest jedlá. O půlnoci se oba probudili, běhali jako zběsilí ve tmě po bytě, rozbili si při tom hlavy a v obličeji byli velmi zohaveni podlitinami. Usilovným vařením kořeny naštěstí pozbyly nejprudší své jedovatosti a přivolanému lékaři se podařilo nešťastníky zachránit; ale již nikdy nebyli tíž. Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu ani vařenou!
po letech
a tluče na dveře.
večírek v plném proudu,
ještě tři a budem komplet,
volá jarda.
a mávaje ušima
kaloň rudý
přisedá.
už tenkrát,
šeptá kdosi komusi
a srká blivajz.
a tluče na dveře.
vampýr nosatý, ta stará vojna,
drtí pracku ostruše.
ale že to má břink.
a hle, tluče na dveře.
zpola jaře zpola plaše,
kotul s nehetnatkou.
pamatuješ?
vece makak.
ale že to má břink.
neřkuli
když psi se rvou a skučí zmrdi
a smrt jde s nimi a v patách zmar
a z mrákot další zmrd se rodí...
ó ano, vy
ó ano, vidím ty bytosti, které vás porodily,
mladé, plné uhrů,
s prasečím čelem a čnícími ňadry,
s jediným faldem na prdeli,
na způsob předzvěsti.
snídaně v trávě
den ze dne
ráno zrána
co třtina na bahně:
přes obzor šero kráčí,
v prdeli svítá,
řeč se líhne, páchne zub
a do večera daleko.
moje řeč
šeroranní
srkání chrchlání otírání
koutků rukávem
pohledy
stranou mlčení úkosem
a hle, čísi ústa se otvírají
nově a jinak
a hle,
hrtanem se dere slovo
škrábe se přes ohryzek
proniká dutinou
klouže po jazyku
cpe se mezi zuby
skapává ze rtu
stéká po bradě
padá do polívky
a
na poslední chvíli
těsně jen taktak o chlup o psí přirození
na dva palce stát se mastným okem
otáčí se a volá:
ano
tak nějak jsem to chtělo říct
a v Horažďovicích...
A v Horažďovicích šel jeden do hospody a tam seděl a pivo pil, a druhý mu povídá, máš ty ale vytlemené oči, já ti ty oči sezobám, a sezobal. Potom přišel bratr toho vyzobaného a zaplakal a zabil ho, a s ním tři další, kteří se tomu smáli, a čtvrtého probodl náhodou tulichem, jak se rozháněl. A toho potom vrchnost dala utratit, a když bylo po popravě, hrom udeřil do katova pacholka a všechny diváky rozplašil, že se tři zabili po té rychlé cestě, jak utíkali. A tak z pití piva se tragédie stala, když deset chlapů konec vzalo smrtí, a nezůstalo než toho slepého s vyzobanýma očima, který se stal v Sušicích lékárníkem a tloukl tam prach a mísil vody.
a jiného z Radešova...
A jiného z Radešova probodl četník ve výslužbě, a tak šel domů a kázal ženě se svléci, aby se vzpamatoval. Žena k němu: Ó můj muži, nač bych se svlékala, vždyť jsi umrlý. Ale on k ní: Než toto mi je, ženo, velmi divné, mám chutě, a měl bych býti umrlý, svlékni se, ó mé milé líčko, a tak k ní mluvil, až se svlékla. A potom spolu leželi a on ji píchal, ale pořád mu to bylo v hlavě. A večer šel za sousedem a tázal se, zda může býti umrlý, když vlastní ženu může píchati. A soused se rozzuřil a řekl: Vždyť tě propíchli, ty umrlče umrlá, co mi sem lezeš, a vzal ho potěhem. A po celé vsi se nemluvilo než o něm, o tom umrlci, a jeho žena měla ostudu, že ležela s umrlcem. A nikdo se s ním už nechtěl bavit a děti po něm házely kameny.
© Patrik Ouředník