Víte, co znamená hlupěna a líbítko ?
Jan Lipold
Seznam / Zprávy, 16. 4. 2023
[...]
...slovotvorné úsilí osobností minulých staletí, které Ottův slovník, školní osnovy, hlas lidu a bůhvíco ještě s pohrdáním odesílaly na smetiště jazykových dějin. Jako výmysly „novotářů“, v některých případech dokonce „brusičů“. Jejich odkaz znamenitě shrnul Patrik Ouředník v příručce Slova v zapomenutí daná. Slovář pro obecný i neobecný lid.
Databáze (pojďme ale raději říkat třeba vědostudna) slov, která není potřeba bastlit, ale stačí vyzvednout z depozitáře (schováře), je utěšená.
Například, jak připomíná Ouředník, se z nejasných důvodů neujala účastina (akcie) nebo důklad (kauce), kdežto docela běžně používáme úvěr (kredit) a úpis (obligaci). Jsou to přitom všechno blízcí příbuzní.
Že by se fyzice mělo říkat silozpyt a chemii lučba, to samozřejmě není žádné brusičství, vždyť po zvonění následuje echt český přírodopis a zeměpis. Na povětrosloví (meteorologii) ani umnici (logice) trvat nebudeme. Ale urazí se snad entomologové, když z nich budou i ve spisovném jazyce a na vizitkách broučkař a broučkařka ?
Proč bychom – jak zmiňuje už František Kodym – měli překládat slovo „vena“ slovem žíla, a nikoli „nerv“ slovem čila ?, táže se Patrik Ouředník.
Spousta do zapomenutí daných slov zůstala po Janu Svatopluku Preslovi, tomto „velkém křtiteli českého kosmu“ – tak ho tituluje klasik Pavel Eisner. Bobr, tuleň, vorvaň, velbloud, mrož a pán jazykového tvorstva lenochod tu budou s námi žít do soudného dne – tak proč ne taky smrdoš (skunk), drápoš (koala), dlakoš (ondatra) ? „Presl pojmenoval celkem 110 rodů a druhů netopýrů,“ uvádí Ouředník. „Uchytil se jediný vrápenec.“
Nejen v hodinách lučby se nám ještě bude zatraceně hodit Preslův barvík (chrom), ďasík (kobalt), solík (chlor) nebo luník (selen). Kam se poděly, proč neměly to štěstí jako hořčík, draslík, sodík a hliník ?
Ouředník správně podotýká : jestli nám slova, která v minulosti nepronikla do jazykového úzu, připadají neústrojná či komická, je to právě proto, že do něj nepronikla – a ne naopak. Nemusí na nich být nic prapodivného – to jen my, „zakletí do materštiny svého století, svého údobí, ba své generace“ (cit. Pavel Eisner), je sledujeme s nedůvěrou.
Ale je snad „barvík“ legračnější než „draslík“ ? Nebo takové slovo „rozvodna“ – v 21. století zní úplně všedně, ale kdybychom ho bývali do řeči nepřibrali, bez problémů by zapadlo mezi ta, co se kdysi dávno jako „novota“ neujala a upadla do zapomnění.
Popisovat sám český jazyk pomocí cizích slov je zvláštní, na takové zjištění nepotřebujete lingvistický zákon. Ale i tady můžeme sáhnout do zásob po předcích. Ouředník zmiňuje například usmívku (ironii), jinotajitel (alegorii), šprýmořádek (epigram) a nadplněk (pleonasmus). No a nauka o původu slov ve skutečnosti není žádná etymologie, nýbrž zřídlozpyt.
Ottův slovník naučný pod heslem Čechy (dějiny české literatury) vynáší tento rozsudek : „Zvláště v posledních dvacíti letech snaha o správnost způsobila hojné broušení jazyka, v mnohých věcech oprávněné, ale mající své výstřelky v neméně častém přebroušení a pabroušení.“ Což neznamená, že to, co v roce 1893 encyklopedisté zhodnotili jako „chimaerické novoty“, nestojí za pozornost.