Vpravdě případné pojednání
Host, 4, 2010
Jedné české (?) knize se v minulých týdnech dostalo nečekaného ocenění. Pojednání o případném pití vína, totiž velikém & ustavičném, pro potěchu ducha & těla & proti všelikým chorobám oudů zevnitřních i vnitřních, sepsané ku poučení & užitku brachů mokrého cechu mistrem Alcofribasem, vrchním číšníkem velikého Pantagruela — český překlad ze sedmnáctého století ztraceného originálu připisovaného François Rabelaisovi — byl loňského roku zpětně přeložen do francouzštiny. Francouzský překlad českého překladu se stal vzápětí laureátem dvojí „gurmánské“ ceny, to jest „nejlepší knihou o víně“ ve Francii (Gourmand Awards France) a semifinalistou téže ceny na mezinárodní scéně za účasti 126 zemí (Top 4 Gourmand International Awards).
Za novodobé vydání překladu Martina Krause z Krausenthalu z roku 1622 vděčíme Patriku Ouředníkovi, který text znovuobjevil v archivech knihovny Národního muzea, a nakladatelství Volvox Globator, které jej před patnácti lety reeditovalo. Právě z tohoto vydání vyšlo francouzské nakladatelství Allia, jež knihu vydalo; po francouzském vydání následovalo italské a španělské, chystá se rovněž maďarské a holandské.
Francouzské vydání je předesláno předmluvou Olgy Špilarové, kterou zde v překladu autorky otiskujeme.
***
Putování Mistra Alcofribase
Olga Špilarová
Pojednání neb traktatus o případném pití vína, jehož francouzská předloha nebyla dosud lokalizována, [1] byl v českém překladu Martina Krause z Krausenthalu, latinským jménem Carchesius, vydán v roce 1622, tj. desítku let po jeho smrti. První novodobé české vydání (Volvox Globator, 1995 [2] Vydání z roku 1995 bylo druhou reedicí textu; pod názvem Kratochvilný traktát o pití vína vyšel zkrácený v Časopisu musea království českého v roce 1857 péčí Václava Lebenského. [3]
O životě Martina Carchesia toho víme málo. Hlavním zdrojem je korespondence, kterou udržoval v letech 1602 – 1610 s profesorem řečtiny a latiny na pražské univerzitě Janem Campanem Vodňanským. [4]
Carchesius pocházel z Jablonného nad Orlicí, narodil se zkraje 40. let šestnáctého století. V letech 1564 – 1600 byl ve službách písařského úřadu na Starém městě pražském. Krátce poté se přestěhoval do Olomouce. Zemřel roku 1612 nebo 1613 jako zámožný muž; jeho syn Tobiáš, rovněž zaměstnán v písařské službě pražské městské správy, po něm podědil „tři zachovalé domy“.
Literárně se Carchesius uplatnil, pokud je nám známo, pouze jako překladatel. Za jeho života vyšla „z německého jazyka na česko přeložená“ Knížka, obsahující stav městský, kterak by v trvánlivé podstatě zachován býti mohl (1602, bez udání autora), dále spis mohučského lékaře Ferdinanda Hesse, pokřtěného Žida a horlivého propagátora křesťanství, Nové velmi užitečné dokázání, že Ježíš Kristus jest Boží a blahoslavené Panny Marie Syn, prvý zaslíbený a již poslaný mesiáš (1603), a zejména mimořádně zdařilý překlad německé předlohy z roku 1587 Historia o životu doktora Jana Fausta, znamenitého čarodějníka, též zápisích ďábelských i čářích a hrozné smrti jeho, z vlastních po něm nalezených spisův všem všetečným a bohaprázdným lidem k příkladné vejstraze sebraná (1611).
Máme chápat posmrtně vydaný Traktát jako překlad, adaptaci, či variaci na „rabelaisovské“ téma? Původní český titul hovoří jasně o existenci předlohy („z knih lijkaře a přewysokého učence Rabelaisa v Liionie wzat“). Ani Václav Lebenský o Rabelaisově autorství nepochybuje, ale předpokládá, že text je překladem z němčiny: Carchesius přeložil z němčiny několik jiných titulů a naopak není doložena jeho znalost francouzštiny. Není však doložena ani jeho neznalost – víme přinejmenším, že Carchesius ovládal kromě němčiny též „jazyk latinský a jiné“.
Hypotéza „variace na rabelaisovské téma“, předestřená svého času Nikolajem Trubeckým [5] a obnovená Andreou Carbonem [6] v souvislosti s italským překladem textu, [7] se jeví málo přesvědčivá. Rabelaisovy knihy jsou v české vzdělanecké obci počátku 17. století neznámé a „mystifikační“ odkaz na Rabelaise by v daném kulturním kontextu vyzněl do prázdna. Právě Pojednání je prvním českým svědectvím o existenci autora; dílčí překlady Gargantuy a Pantagruela vyjdou až na samém konci 19. století.