Co vy na nového Ouředníka, milý Watsone?
Jan Jandourek
Aktuálně, 1. 12. 2006
[...] Ouředník letos nabízí už druhou knihu. Po příběhu o zakládání jedné ze „svobodných osad“ v Jižní Americe nazvaném Příhodná chvíle, 1855 přichází s detektivkou Ad acta.
Tedy s detektivkou. Nedávno jsme tu psali o nové próze Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj a s ní ho pojí nejen prestižní pražský Torst, ale i schopnost pracovat s jazykem; u Ouředníka ještě výraznější díky zkušeností lingvisty, básníka a překladatele. [...] A také nemožnost jejich knihy žánrově zařadit. Jako próza Hůlové není vzdor přesycenosti sexem erotickou ani pornografickou novelou, není ani Ouředníkova knížka detektivní story, byť tu čteme o podivných úmrtích, jednom znásilnění a pátrání po pachateli.
Jednoduše řečeno: jde tu o radost ze hry. S jazykem, fabulací i čtenářem, který neví, o čem kniha je. A nic neprozradíme, když dodáme, že se to ani nedozví. Autor ovšem všechny námitky proti textu sám hrdě přiznává přímo v textu.
Po dvou třetinách knihy praví: „Čtenáři! Zdá se vám naše vyprávění roztěkané? Máte pocit, že se děj nehýbe z místa? Že se v knize, již držíte v rukou, venkoncem vzato nic zásadního neděje? Nezoufejte, buď je hlupák autor, nebo vy; šance jsou vyrovnané.“
A o pár řádek dál: „Začali jsme psát tento příběh bez jasného úmyslu a postraních myšlenek; jak dopadne, nevíme, zda dopadne, netušíme, jsme na tom stejně jako vy, nebo téměř, protože my jsme ve chvíli, kdy naši knihu čtete, svou práci skončili, kniha je venku, koupili jste ji, vložili jste do ní číst svých příjmů v naději, že se vám investice vrátí v podobě nějakého toho duchovního statku.“
Takže když necháme stranou nejistoty, co v knize najdeme? Mnoho podob jazyka: dialogy důchodců, básně poety samouka, pouliční nápisy, záznam policejního výslechu vedeného poněkud jednodušším příslušníkem, bonmoty a smyšlené citace z úst ústřední postavy důchodce Dyka, vložený děj Dykova románu, záznam šachové partie, seznamovací inzeráty, návod k údržbě nově zakoupené obuvi, volební hesla, náhrobní nápisy. [...]
Dyk pronáší mnoho docela dobrých výroků, které legitimizuje tím, že je vydává za výroky z významných spisů. Autor také nechává kriminalistu Lebedu znuděně odložit knihu Šmírbuch jazyka českého; jejím autorem je v reálu pochopitelně sám Ouředník. Postavy dostávají jména známá z českého kulturního světa (kromě Dyka také Jiří Pelán nebo Jiří Svěrák) – ač pro to není zjevný důvod.
Ouředník nabízí dvě zmíněné možnosti: buď je hlupákem autor, nebo čtenář. Na to nemusíme skočit. Nabízejí se přece i další. Třeba že hlupákem nemusí být nikdo, nebo že jimi mohou být všichni. Patrik Ouředník hlupákem jistě není a lidé, kteří si jeho knihy kupují, také ne. [...]