Co nás čeká a nečeká

Jakub Grombíř

Host, 10, 2012

Hra Patrika Ouředníka je především o nenápadnosti zániku

Představa konce světa vzrušovala lidskou fantazii od nepaměti. Dávné civilizace se vyžívaly v sugestivním líčení apokalypsy, kterou na lidi sešle za jejich hříchy všemohoucí božstvo. Dnešní televize nás zahrnují sebejistými dokumenty plnými počítačových simulací zániku, který způsobí neméně všemohoucí přírodní zákony. Patrik Ouředník však ve své divadelní hře Dnes a pozítří vyslovuje domněnku, že ten konec by nejspíš mohl mít podobu zcela klidnou a nenápadnou, neboť svět postupně ztrácí důvod k další existenci: „Neumřel jsem, a ze života nic nezůstalo,“ cituje jedna z postav Danta.

Ouředník důsledně dodržuje jednotu času, místa a děje, zároveň ovšem tyto pojmy sarkasticky zpochybňuje. Příběh se odehrává během tří dnů na konci roku v domku obklopeném neprostupnými bažinami a mlhou. V neútulném pokoji se náhodně sejdou bývalí spolužáci, dnes již ve středním věku, kteří jsou v mnoha ohledech tak nějak prostřední, typický vzorek populace: zženštilý Martin, racionální Jan a živočišný Karel, později se k nim přidá podivínský doktor Pánek (kterého můžeme pro jeho intelektuální převahu podezřívat, že je „do všeho“ tak nějak zasvěcen) a českoitalský malíř na penzi, reprezentující bezelstnou čistotu. Mezitím se prostor pokoje zmenšuje, ztrácí se ponětí o čase a zároveň je stále zjevnější, že svět venku přestal existovat, protože rádio vysílá pouze šum. Pocit bezvýchodnosti se stupňuje, katarze je vyloučena; místo toho se obyvatelé domu připravují na silvestrovskou oslavu. Jsou to přece Češi, kteří dokázali přežít i konec světa a na absenci perspektiv jsou zvyklí: „Svoboda je, když máš co žrát a pít a nikdo tě nebuzeruje.“

Ve hře je znát vliv Beckettova Čekání na Godota (které Ouředník překládal), Sartrova S vyloučením veřejnosti, ale také třeba Robinsona Crusoa. Jeho aktivita byla oslavou protestantské pracovní morálky, s níž se dokázal zabydlet na neznámém ostrově — kdežto tady žádný čin nepomáhá, všechno je předem odsouzeno k neúspěchu. Trojici hlavních postav představují absolventi ekonomické školy, tedy z dnešního hlediska úspěšní lidé, v neznámé situaci se však chovají zcela dětinsky. Vše se utápí v trapnosti, hovory se točí okolo vypsané propisky nebo marmelády k čaji. Autor zároveň originálním způsobem zapojuje do hry diváka, aby v něm rozptýlil dojem, že se ho děj nemusí týkat.

Ouředník píše vtipně a s elegancí o nejzávažnějších věcech, včetně toho, že cituje přitroublé články z lifestylových časopisů, které naopak pedantsky rozebírají banality. Obdobně vtípky a hlášky typu „lidstvo je jedna nevalná hromada“ kontrastují s filozofickými úvahami: „Ale možná kdyby byl život menší blbost, lidé by byli méně blbí.“ Začínáme tušit, že jsme objekty nějakého krutého žertu, ale jeho pachatel se projevuje pouze pastičkami na myši nastraženými pod postelí a nesrozumitelným anonymním hlasem v závěru hry.

Jen málokterý současný český autor je ve světě tolik respektovaný jako Patrik Ouředník — ostatně komu jinému by napsala doslov ke knize taková intelektuální celebrita jako Giorgio Vasta? Nutno říci, že právem: Ouředníkova hra se naprosto liší od snaživého eklekticismu a efektních aktualizací současných českých spisovatelů. Stačí mu velmi střídmé prostředky, aby vytvořil obecně platné podobenství o civilizaci, která ztratila veškerý étos a soustředila se na pouhé přežívání. Možná si za ten konec můžeme sami, protože jsme vyloučili věčnost z našeho uvažování.