Laudatio na Patrika Ouředníka
Petr Šrámek
Cena Toma Stopparda za rok 2013, Městská knihovna, Praha 26. května 2014; tiskem in Souvislosti, 2, 2014.
Klasické rétoriky umí odpovědět na nejednu otázku každému, kdo chce mluvit o tom, co nemá (a chce mít) před očima a na co nemůže (a chce) ukázat prstem. Třeba jak ztvárnit prostor slovy. Mírou úspěšnosti rétoriky je pak její návodnost a v neposlední řadě schopnost ztvárnit prostor slov, bezpečně nás provést prostorem jazyka.
Sešli jsme se u příležitosti ocenění knihy Patrika Ouředníka Svobodný prostor jazyka. Ovšem pozornost stoppardovské poroty není tím hlavním důvodem, abychom o „výboru z článků a rozhovorů“ mluvili jako o knize příležitostné. Žánrově, časově i tematicky je to kniha rozmanitá a rozbíhavá, texty vznikaly v letech 1994–2012 z různých potřeb a k rozličným příležitostem: leckdy na vnější popud (ankety, rozhovory), leckdy jako knižní doslovy či předmluvy (nejen k vlastním překladům) a převážně jako časopisecké články (přičemž třetinu knihy průběžně tiskla revue Souvislosti). Přes to všechno je to kniha jednotná a sbíhavá, neboť výrazně přispívá k zahlédnutí (jednoty) ouředníkovského světa nebo chcete-li (mnohosti) ouředníkovských světů. Je to tedy kniha organizující. Kniha-rozcestník, kniha-komentář, kniha-heslář, svým způsobem konkordance a možná rovnou řekněme (jak si všiml i Jiří Pelán) kniha-svorník.
Takto pojatý vokabulář nabízí orientaci v základních tematických okruzích a myšlenkových postupech veškerého Ouředníkova díla – prozaického, básnického, dramatického, lexikografického, antologistického i mystifikačního. Poukazuje na jeho soustředěnost až zahleděnost, zaujatost až umanutost, na stálé hledačství, neustálé pokusnictví. Patrik Ouředník je autorem básnických knih (Anebo, Neřkuli, Dům bosého), cvičení ve vzpomínání (Rok čtyřiadvacet), utopických dějin devatenáctého století (Příhodná chvíle, 1855), stručných dějin dvacátého věku (Europeana) či stručných dějin počátku jedenadvacátého století (Mé dceři je pět let...) a ilustrace dějin západního myšlení (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem), také metafyzické detektivky (Ad acta), nonsensové pohádky (O princi Čekankovi), apokalyptického dramatu (Dnes a pozítří), slovníku nekonvenční češtiny (Šmírbuch jazyka českého) a slovníku slov, řčení a úsloví biblického původu (Aniž jest co nového pod sluncem), pojednání o pití vína či traktátu o hledání ztraceného jazyka a také autorem antologií (hymen Kde domov můj nebo záchodkových nápisů Klíč je ve výčepu) – ve všech případech, queneauovsky řečeno, „stylistických cvičení“.
Sestavil snad Patrik Ouředník svou posteriorní knihu jako náznakovou rétoriku, imaginativní kazuistiku ba praktickou cvičebnici stylistiky? Odpovídalo by to jeho snaze propojit francouzský esprit (píše, že „francouzští myslitelé chápou jazyk instrumentálně, jako nástroj k procvičování ducha a reflexe“) a český duch (píše, že je „čeština průzračně rétorická: nejde o to vysvětlit, nýbrž přesvědčit“). A připomíná-li, že každou knihou se snaží zpochybnit žánr („Je možné pojmout slovník neslovníkově? Je možné napsat román bez vypravěče? A co příběh, který nikam nevede?“), téměř nás vyzývá položit si otázku, jaká asi příležitost stála u zrodu knihy Svobodný prostor jazyka. To, že se ani tentokrát nejedná o prostý svod, nýbrž zase o ouředníkovský projekt, ukažme na dvou letmých příkladech. Jednak na kompoziční hravosti: kniha je rozčleněna do pěti oddílů se závěrečným intermezzem v podobě rozhovoru, takže ji jako epilog uzavírá rozhovor s jakýmsi Matějem Petrů (kterého si pamatujeme jako recenzenta, jenž toho o ouředníkovské poetice ví hodně i málo zároveň), a prologem je předmluva jakéhosi Vlastimila Hárla (kterého si pamatujeme jako více než zasvěceného autora doslovu ke knize Europeana). A jednak na hravosti kontextové: do knihy je přejat i pasus z knihy Utopus, jež v závěru pojednává o zániku tradiční utopie a přináší soupis více než 400 utopických děl světové literatury a děl literatury české – ty se sice dají spočítat na prstech, ale přesto je poslední položkou: Příhodná chvíle, 1855.
Zkrátka Svobodný prostor jazyka jako by neustále naznačoval, že se jedná o „něco jako“ výbor, parodii na něj, fiktivní biografii myšlení. Neboli že je v nejlepším slova smyslu knihou pracovní: knihou definiční, nikoli definitivní. Heslář slov – jejich sdělnost a platnost jsou s každým užitím ošetřované a každým užitím ověřované – nechť si sestaví laskavý čtenář sám. Zato se v triádách pokusme navodit jejich významovou tonalitu: skutečnost, fikce, mystifikace; tradice, konvence, vulgarita; totalita, svoboda, banalita; tabu, paměť, utopie; styl, slovník, forma; kánon, experiment, improvizace; jazyk spisovný, kultivovaný, obscénní; dějiny, kritika, demokracie; komunismus, humanismus, anarchismus; islamofobie, purismus, antikomunismus; společnost ideologická, altruistická, spotřební; Eutopia, Europeana, hra; individualismus, gnosticismus, zvědavost; osvícenství, evropanství, rasismus; postmoderna, absurdita, korektnost; svoboda, rétorika, pravda. Atd. atd. atp. A v neposlední řadě by se v pomyslném vokabuláři objevilo heslo literatura. O ní byste se dočetli, že je „prvořadě mystifikací“, také „kladením liter na stránku“, že napomáhá „dosáhnout vlastního vnímání světa“, osvobozuje „od automatismů, jejichž jsme zajatci“ anebo že je nezbytné pojímat ji široce „včetně esejistiky a vulgarizační literatury“.
„Pro mě je literatura volání ven. A voláme-li ven, ve většině případů půjde zajisté o otázky: Je tam někdo? Co tam děláte? Jaký to má smysl? Není to blbost? Není vám tam smutno?“
Nechci vás zmást: jako slovník oceněná kniha skutečně nevypadá. Ale je to její potencialita, je to další z jejích příležitostí: na jedné straně něco jako filozofický slovník (à la Voltaire), na straně druhé něco jako pojednání o metafyzice (chcete-li, taky à la Voltaire). Jenže to není ani filozofický slovník, ani pojednání o metafyzice – ale „něco jako“ toto všechno v jedné knize.
Patrika Ouředníka nezajímá pravda historická, ale pravda doby. Podle něj je „pravda o době v popisu, nikoli v události samé“. Čili jej zajímají ne dějiny, ale diskurz, kterým o nich mluvíme. Například: ne sama kauza, kdo překládal Prezydenta Krokadýlů, ale způsob, jakým se vedla veřejná diskuse, je Ouředníkovi „svědectvím o době a stavu společnosti“ a o tom, „jak nahodile se v postkomunistické společnosti nakládá se slovy“.
Římský právník Paulus tvrdil, že kdo řekl něco jiného, než říct chtěl, tak – pochopitelně – neřekl to, co říct chtěl, protože to neřekl; ale – zároveň – neřekl ani to, co skutečně řekl, protože to říct nechtěl. Přesně proti takovýmto vadám vůle a projevu, takovéto ledabylosti, intelektuální pohodlnosti a myšlenkové vyprázdněnosti Patrik Ouředník vystupuje. Celým svým dílem nám staví před oči a ukazuje prstem ten „svobodný prostor jazyka“. Předpoklady i důsledky odkrývá v jednom rozhovoru v knize nezařazeném: „Čeština je jazyk navýsost bordelický a fakt, že jím mluvíme čím dál instinktivněji, vede k tomu, že říkáme slova, aniž bychom byli s to je přesně definovat. Což pak vede k druhé fázi: náš společník informaci neanalyzuje, nýbrž uhaduje; třetí a poslední fáze je pak logicky obšírné vysvětlování, ,jak jsme to vlastně mysleli‘. Tenhle jev znají samozřejmě všechny jazyky, ale v češtině dosahuje naprosto obludných rozměrů.“
Když jste mě vydrželi poslouchat až sem, snad to s češtinou tak strašné nebude. A se mnou? Já nic vysvětlovat nehodlám: myslel jsem svá slova pouze tak, že za loňský rok přináleží Cena Toma Stopparda Patriku Ouředníkovi.