Patrik Ouředník: Svobodný prostor jazyka

Patrik Ouředník je osobou dvoudomou svým česko-francouzským jazykovým a kulturním rozkročením. Je ale, dalo by se také říci, osobou renesanční, a to z hlediska spektra zájmů a žánrů, jimž se věnuje. Je básníkem, prozaikem, esejistou, dramatikem, jazykovědcem, vykladačem literárních děl, překladatelem, editorem atd. Vyskytuje se jak pod jménem svým, tak pod poodhalenými i zcela tajenými pseudonymy. V jeho fikci se mísí realita s fantazií, v jeho odborných pracích akribie s básnivostí.

Knižní soubor esejí Svobodný prostor jazyka, který vydalo nakladatelství Torst, vytváří celek z částí dosud porůznu roztroušených po českých časopisech a knihách, k nimž napsal doslovy. Vyplývá z něj setrvalý zájem o jazyk jakožto dokonalý systém, který se schopen poodhalit svoji formální preciznost. Ouředník není ovšem akademický jazykovědec, který by usiloval o vědecky precizní popis. Jazyk jej fascinuje jako možnost nalézání spojitostí i ve světě, který jazyk vyjadřuje. Jazyk je mu především stylem, možností brilantního, jiskřivého myšlení, které nachází vyjádření v originálních postulátech. Takto jazyk nejen pozoruje, ale i používá. Není lehké přesně zjistit, kde končí Ouředníkova mysl a začíná autonomní síla jazyka samotného, a kde zas naopak jazyk a styl pookřívá právě až tehdy, kdy mu životní sílu vnukává Ouředníkův přístup. Jeho eseje vskutku naplňují původní vymezení tohoto žánru: zachycují proces myšlení jednoho konkrétního jedince, zároveň ale respektují materiál, jímž se zabývají. Jsou veselou vědou, což je ve světě, který vědu převádí na počty bodů a impakty, oblast umírající na úbytě. Proto se Ouředníkovy nebeletristické knihy v Česku vyskytují jako povinná či doporučená literatura v sylabech staroslověnštiny či psychologie spíše než v kurzech české mluvnice. S jeho smyslem pro paradoxy by jej toto ale myslím spíše potěšilo nežli trápilo.

(Výroční zpráva ČLF, 2014)