Lidové noviny (Radim Seltenreich)

čtvrtek 8. března 2018
par  NLLG

Utopickému myšlení je vlastní dvojakost
Radim Seltenreich
ceskapozice.lidovky.cz
1. 1. 2018


Do objevení Ameriky Kolumbem zbývá necelých 30 let, když florentský architekt Averlino řečený Filarete píše své Pojednání o architektuře. Za zdánlivě fádním a „odbornickou nudou“ zavánějícím názvem se však znenáhla rozprostírá fascinující svět „ideální společnosti“, již řídí moudrý a šlechetný Zogalia a v níž je trestán přepych a omezen majetek.

A nezůstává jen u toho – do projektu je zařazen i návrh desetipatrové Věže ctnosti a neřesti, v níž se má v souladu s názvem nacházet veřejná čítárna a nevěstinec. Až by se chtělo říci – inu ti renesanční filutové (či filaretové?), není nad dokonalý servis pro ducha i tělo pod jednou střechou. Žádné přebíhání v dešti, zřejmě jen vzestup či sestup o pár pater…

Uvedené jsem „vyzobl“ z knihy Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Nedosáhla sice proslulosti jeho dnes celosvětově známé Europeany, ale jde o četbu nadmíru poutavou, při které se chvíli hlasitě smějete, aby vám bezprostředně poté přebíhal po zádech mrazivý děs. A občas to od sebe neoddělíte!

Snění o pozemském ráji

Právě takové jsou utopie, křehké plody lidského snění o pozemském ráji, vybájené představy o ideálním uspořádání společnosti, v níž se však většinou musí prosadit na důsledně kolektivistický způsob života nastavený politický řád. Což jinak řečeno znamená, že jakékoliv vybočení jednotlivce je nepřípustné, že jakýkoliv projev nesouhlasící individuální svébytnosti se trestá – výplachem mozku, vyhnanstvím, vězením či smrtí.

A je to i logické – jediné červivé ovoce by totiž bylo s to rozložit celou pečlivě naplánovanou stavbu. A proto izolovat, případně zničit! Ouředníkova kniha balancující na hraně odborného pojednání s odpovídajícím poznámkovým aparátem a eseje představuje neuvěřitelně pestrý a bizarní svět utopického myšlení od antiky po současnost.

Mezi řádky či otevřeně však naznačuje, že svět utopií (nikoliv náhodou často situovaný na dobře kontrolovatelné a izolované ostrovy – viz More, Campanella a další) se nebezpečně blízce dotýká „osvícených diktatur“ či totalit, i když ne v podobě, jak nás jimi obdařilo 20. století.

Dále už nebudu „vyzobávat“ z toho, co Ouředník vybral z klasiky i méně známých děl utopického žánru. Bylo by zábavné citovat zejména návrhy dokonale stavějící na hlavu naši životní zkušenost, ale o to mi nejde, a kniha si navíc zaslouží být čtena, jak byla napsána. Jde mi o to zamyslet se díky všemu snesenému materiálu, co dělá z utopie utopii.

Řešení sporů kyjem

S prvoplánovým stavěním utopických myšlenek na pranýř to totiž není jednoduché. Není to náhodou tak, že kdybychom každý ve své době revoluční a „nemyslitelný“ návrh ocejchovali slovem „utopický“ a následně zavrhli, dodnes bychom chodili v kůžích a své spory řešili kyjem?

Vždyť utopické a tehdejšímu vnímání „samozřejmosti“ drze odporující byly ve své době i myšlenky o rovnosti lidí a zakotvení jejich občanských práv v ústavních textech či představa o zákonících práce, jež by měly mnoha svými ustanoveními narušovat posvátnou smluvní svobodu.

Je tedy třeba důsledně zpytovat, co je opravdu „nadčasově utopické“ a mohlo by být svým zakotvením v právních řádech států zejména kvůli rozporu s „lidskou přirozeností“ krajně nebezpečné, a co odmítáme jen kvůli zajetí „navyklým vnímáním“, aniž bychom kromě svého konzervatismu a myšlenkové pohodlnosti měli pro takový postoj adekvátní argumenty.

Z uvedeného je zřejmé, že „utopickému myšlení“ je vlastní dvojakost. Na jedné straně je nesmírně osvěživé a klade zaběhaným myšlenkovým mechanismům tolik potřebné provokativní otázky, na druhé je to v případě nekritického přístupu pověstná hra s ohněm, jež může skončit až v násilném potlačení všech jinak smýšlejících a vybudováním totalitního státu.

[...]

Záhadná věštba thelémského opatství

Chtěl jsem poukázat na to, jak moc a nezbytně utopie potřebujeme jako myšlenkové podněty a vzpruhy, a zároveň jak opatrně musíme zejména s ucelenými utopickými státoprávními koncepty nakládat, nechceme-li skončit jako odlidštěné bytosti sehnané do uniformního houfu a podrobené zákonům eugeniky, jež vyloučí možnou chybu v systému.

Jedna utopie visí jako Damoklův meč nad našimi hlavami a nazývá se „záhadná věštba thelémského opatství“. Jejím autorem je François Rabelais, jenž ji rozprostřel na tři strany své knihy Gargantua.

Já ji zde v rozporu se svým slibem „vyzobnu“ ze zmíněné knihy Patrika Ouředníka, jenž ji „zhustil“ natolik úderně, že nelze odolat:

Věštba ohlašuje – na „příští zimu nebo i o něco dřív“– velkolepou úrodu ignorantů a hlupáků, lidí „roztrpčených životem“, kteří budou neúnavně zasévat svár a zlobu, kteří naplní nebe hlukem svých půtek a zemi hřmotem svých kroků; svět bude obestřen temnotou a „jedním rázem ztratí svou svobodu“. Syn, unešen hlupáckými pravdami nových proroků, se vzepře otci, slamotrusové povstanou proti vzdělancům, lidé bez názoru se horlivě pustí, „kudy věda nevědomých davů spěje“, kdekdo bude nabízet zájezdy „do nebe a zase zpět“ a „lidem bezectným se věřit bude“.
(Utopus to byl..., str. 61.)

Privátní věžičky

Někdo by se mohl dohadovat, zda věštba ohlašuje situaci u nás již okolo parlamentních voleb, či zda jde až o popis voleb prezidentských. Bylo by to však značně vztahovačné – věštba svou vznešenou dikcí na současné Česko a jeho internetovou žumpu jistě neplýtvala, spíše je to nadčasové vylíčení hrozby, která je aktuální vždy, když „lidem bezectným se věřit bude“.

To totiž nenastává utopie, ale tvrdá realita, kdy nejlepším možným řešením je stáhnout se do privátně utopické Věže ctnosti a neřesti, kde se sympaticky pod jednou útulně pohostinnou střechou tulí čítárna a nevěstinec. Tu více z jednoho, tu zas někdo spíše preferuje to druhé – v době normalizačního komunismu jsme v takových privátních „věžičkách“ nepříjemně přikrčeně přežívali všichni. To se nám tolik znechutil svobodný prostor k „narovnání se“, že do nich dobrovolně zase strkáme hlavu?