Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Tomáš Matras

Přítomnost, 11. 8. 2019

Poslední kniha Patrika Ouředníka Konec světa se prý nekonal je velmi duchaplná a skvěle se čte, ale pro čtenáře představuje dilema. Na jedné straně se velmi dobře baví autorovým ostrovtipem s rozvinutým smyslem pro tragikomičnost, na druhé straně zřetelně vnímá temný a vážný podkres většiny působivých závěrů. Nemůže se zbavit pocitu, že autor před ním záměrně uniká, aby udělal prostor protagonistovi díla, kterým je naše přítomnost a zejména její jazyk. Jak naložit s angažovaným tónem knihy, který se velmi umně, ale kontrastně mísí se zřejmou konceptuální a jazykovou hrou různých registrů či poloh a vtipem tak říkajíc „až za hrob“? Kde vůbec jsou autorovy hranice a jak vypadá skutečnost, ze které autor vychází? Čtenář ve velmi různorodé látce marně hledá pravý autorův záměr, autorovu skutečnou pozici a jeho sémantické gesto, jakkoliv zde není problém v přehlednosti či čitelnosti samotného díla. Literatura v Ouředníkově podání vyžaduje od čtenáře velkou míru participace a značně bezpředsudečné, neortodoxní ba až kacířské vnímání všeho toho, co za literární dílo lze vůbec v současnosti považovat. Paul Gaugin kdysi řekl, že „umělec je buď plagiátor, nebo revolucionář“. Můžeme již na začátku říci, že Patrik Ouředník má jednoznačně blíže ke druhé pozici.

Zřetelná je tématická a narativní návaznost díla s autorovou dřívější ceněnou knihou Europeanou (2001) a dramatem Dnes a pozítří (2012), ale třeba též s blasfémickým Šmírbuchem jazyka českého (1988). Ouředník je hluboko vrostlý do české a francouzské literární tradice a kultury, jeho jazykové kompetence a literární dovednosti jsou v obou jazycích zcela výjimečné. Jistě tomu velmi přispěly jeho inspirativní překlady oběma směry mezi těmito jazyky, namátkou uveďme Holana, Skácela, Wernische či Zábranu do francouzštiny a Viana, Becketta, Queneaua, Jarryho či Rabelaise do češtiny. Je ovšem třeba dodat, že třeba inspirace francouzskou neoavantgardou u něj rozhodně nekončí racionalisticky laděnou a kombinatoricky samoúčelnou hrou nebo prostým poznáním limitů konvenčního a zmanipulovaného jazyka.

Konec světa se prý nekonal představuje druhou Ouředníkovu knihu napsanou francouzsky. Autor od roku 1984 žije ve Francii a jeho autorská situace na předělu dvou kultur je velmi specifická, navíc jeho vyhraněný kritický a angažovaný přístup k současnosti má výbušný literární potenciál. Přidejme k tomu ještě skutečnost, že Ouředníkovi je stejně blízká intelektuální rozprava na vysoké kulturní úrovni jako lidová až vulgární slovesnost „od pasu dolů“.

Možná ale, že není až tak problematické Ouředníkovu pozici alespoň přibližně odhadnout. Z knihy je zřejmé, že vedle jazyka autorovi nejvíce záleží na kultuře a na specifické historické situaci západní civilizace, která je považována za referenční, prestižní a následováníhodnou. Její rámec, podmínky a specifika se ovšem nenávratně a radikálně mění v postmoderní kulturní situaci. [...]

Ouředník je typický buřič, prokletý básník, který burcuje a bojuje, ovšem tváří v tvář změnám v přítomnosti, v kultuře, v jazyku, ve společnosti zjišťuje, jak moc je jeho neústupný boj marný. Není ovšem beznadějný, i přesto, že argumentační a intelektuální horizont zkoumané knihy tuto možnost spíše neguje.

Můžeme citovat jako příklad autorova stylu a poetiky některé pasáže o jazyce, knihách a kultuře, které lze považovat za jedny z nejdůležitějších v celé knize. Všimněme si především jejich aforistického ostří, brilantnosti myšlení, ale někdy i bonmotické zkratkovitosti. Ouředníkův rozsáhlý jazykový repertoár též odkazuje k velmi různému nastavení jejich pragmatického rámce, jež se v některých polohách nevyhýbá ani takřka skandální útočnosti:

Jazyk je odrazem doby:
„Jazyk se zkrátka vyvíjel. Věrný své roli vyjadřovat myšlení doby, zchátral a zdětinštěl. Řečníci, nad jejichž blbostí by roztály ledovce v Antarktidě, kráčeli světem ve vší beztrestnosti. Byli si vědomi svého vítězství: tak dlouho brali lidi za idioty, až se lidé stali idioty.“ (str. 117 – 118)

Proč je na světě literatura:
„Knihy mají za prvotní účel zabránit kolektivní sebevraždě. Jejich role je společenská.“ (str. 78)

O působení spisovatelů:
„Oč víc je na světě spisovatelů, o to víc je ve světě sklíčenosti. Buď jsou špatní: jejich nicotnost nás deptá; nebo jsou dobří: to, co říkají, nás ničí.“ (str. 79)

Zamyšlení nad pravou hloupostí:
„Francouzi zkrátka pykali za dvě nebo tři staletí, během nichž trpěli přemírou inteligence. Přebytek inteligence zabraňuje pochopit hloupost, a tudíž jí čelit. Po překročení jistého stupně se tak inteligence stává sdostatek hloupou na to, aby začala považovat hloupost za výraz jistého typu inteligence. Od tohoto okamžiku se i ona uzavírá do hlouposti, avšak do hlouposti jaksi malátné, nedomrlé, neschopné jakékoli analýzy. Inteligence proměněná v hloupost je výhradně omezená; pravá hloupost je zároveň omezená a prohnaná, a nadaná přirozeným sklonem k analýze. Vemte si Čechy: byli daleko méně inteligentní než Francouzi, a tudíž i odolnější vůči hlouposti jiných.
Prohnaná hloupost je nesnesitelná. Ale hloupost bez prohnanosti je děsivá.“ (str. 128)

Záměrně ponecháváme stranou obsahovou stránku knihy, konkrétní témata, problematiky a jednotlivé záměrné naschvály a podružnosti, o kterých je v knize pojednáváno. Někteří čtenáři si mohou myslet, že Ouředníkova kniha je stejně triviální jako jsou témata z knihy, vděčných to autorských pastí. Z podobného důvodu mystifikačního potenciálu jazyka vynecháváme též poctivou a racionální textovou analýzu, která v mnoha případech nemusí přinést kýžený výsledek, výklad by se snadno mohl ocitnout v dalších z mnoha diskurzívních pastí, které Ouředník v knize důmyslně rozmístil. Stejně tak je třeba brát s určitou rezervou obecné žánrové zařazení knihy jako prózy, byť formální znaky k této paralele lákají. Spíše než o čistou prózu je třeba knihu ovšem pojímat jako esej ve formě experimentálního románu. Patrik Ouředník je brilantní literární stratég, navíc skvěle jazykově vybavený a svou tvorbou se již před lety etabloval mezi nejvýznamnější současné literáty. Jean Montenot v doslovu ke knize přiléhavě říká: „A co když je Ouředníkova kniha, včetně své formy, jediným přiměřeným, jediným odpovídajícím způsobem, jak podat zprávu o současném světě a dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva?