Tabu a svoboda spisovatele

Tvar, 11, 2007; odpověď na anketní otázku
„Existují v současné české literatuře ještě nějaká tabu? A vznikají nová tabu?“

Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

© Patrik Ouředník

„Nejvzácnější svobodou spisovatele je nedělat to, co se od něho očekává.“

Tabu je něco, čeho je zakázáno se dotýkat. Zákaz může být explicitní, a v tom případě jde o cenzuru, anebo implicitní, a výsledkem je autocenzura. Mohu-li to posoudit – nemám toho ze současné literatury dost načteno –, zákaz byl postupně nahrazen povinností: dotýkání se zakázaností a boření model se stalo povinnou figurou. Autocenzura nám tudíž zabraňuje napsat něco nebořivého. Kdo neboří, koří se konvencím; nuže bořme.

Tabu jsou nicméně věčná, neboť souvisejí nikoli s mírou svobody či nesvobody, nýbrž s potřebou společnosti produkovat stereotypy a konvence. I dnes máme tím pádem implicitní zákazy; jen si zkuste napsat román o manželské věrnosti anebo optimistickou novelu ze stavby mládeže. Jinými slovy tabu se mění, většina z nich časem mizí, ale jsou nevyhnutelně nahrazena jinými – přičemž často jde o zrcadlovou reakci na tabu minulé. Dělat si srandu z homosexuálů je tudíž dnes tabu, jako bylo před nedávnem prakticky nemožné nevyjadřovat nad homosexualitou rozhořčený úžas. Jiná tabu jsou odolnější: neexistuje pokud vím román o bodrém a idealistickém nacistovi. Jiná se nám takřka zrodila před očima – jestlipak máme v současné literatuře nějakého dobráckého pedofila?

Tabu jsou partikulární, všelidská tabu neexistují; odpovídají stavu té které společnosti. Nadnárodní či transkulturní tabu jsou vzácná, možná mateřství, možná nekrofilie, ale ani ta nefungují všude se stejnou intenzitou. Ta intenzita je myslím dobrým ukazatelem: podobně můžeme bez obav říct – omezíme-li se na západní civilizaci –, že náboženská tabu budou přítomnější v protestantských zemích, národní tabu budou silnější tam, kudy prošlo obrození atd.

Národ jakožto kulturní hodnota je zdá se v Česku tabu dodnes: tuhle jsem se dočetl z pera nějakého recenzenta, že Ouředník ve své poslední knížce „dehonestuje český národ“. Obraz spisovatele skládajícího účty „národu“ přežil tedy ve zdraví devatenácté i dvacáté století.

Představy o tom, jak by to kolem nás mělo v ideálním případě vypadat, obnáší automaticky představy o tom, co je – morálně, mravně, eticky, esteticky, ideově, ideologicky – nepřípustné. Tabu nesouvisejí s politickou nesvobodou – nikoli prvořadě –, nýbrž se společně sdílenými stereotypy a mírou kulturní či ideové netolerance.

Figura spisovatele je vůbec vděčné téma. V jednom literárním periodiku jsem se nedávno také dočetl, že „povinností tvůrce“ je být „odpovědný“. Nebylo úplně jasné, co má autor článku na mysli tou odpovědností, ale znělo to hrozivě: neodpovědného tvůrce se odpovědný občan nedotkne ani bidlem.

A proto nejvzácnější svobodou spisovatele – protože společensky nejnevděčnější – je nedělat to, co se od něho očekává.

Ale! Jiný mýtus, který by nebylo od věci uvést na pravou míru, je mýtus bořitelského dvacátého století. Jako by do té doby spisovatelé dělali něco jiného. Přitom se stačí rozhlédnout. Náboženství? Už Prótágoras pochyboval o existenci bohů; jeho knihy byly spáleny. Pornografie? Novotvar z 18. století, ale „obscénní literatura“ je v křesťanské Evropě přítomna přinejmenším od Aretina, patnáct set něco. Bůh v bordelu? Maldororovy zpěvy. Práce šlechtí člověka? Lafargue, Stevenson, Malevič byli jiného názoru. Kritika té či oné, dosud tabuizované politiky, té které mocenské instituce? Vizme Erasma, Rabelaise, Swifta, Voltaira. Dvacet ročníků Tvaru by nestačilo pojmout všechny příklady.