Sláva hovnům
K jednomu aspektu Gargantuy a Pantagruela
Literární noviny, 17. 11. 1994
© Patrik Ouředník
„Haha! Ha! Hoj! Co je kčertu tohle? Vy tomu říkáte drek, bobek, lívanec, kobližka, kaštan, karas, sranec, sračka, trus, stolice, výkal, výmět, lejno, hovno, koláč, dříst, stříkanec, pleskanec, dejekce, exkrement či krombožinec? Je to, myslím, šafrán hibernský. Hoho! Hu! Je to šafrán hibernský! Vskutku! Nuže pijme!“ Čtvrtá kniha hrdinských činů a výroků ušlechtilého Pantagruela
Z mateřské školky v Praze 7 zazněla jednoho jarního odpoledne replika, pronesená zvučným a zvonivým hláskem: „Kakat, lulat, hovínko!“ Dvě čtyř, pětileté dívenky stojí v zahradě a svíjejí se smíchy. Po chvíli první naváže: „Hovínko – veliký hovňo!“ Půl druhé minuty nového třeštění, škytání, dušení se, smíchu. Načež druhá, stěží popadajíc dech: „Bába prdí, dědek smrdí!“ Situace se opakuje. A extáze dosáhne vrcholu, když první opáčí: „Smrdí ti prdel a hovňo!“
Rodiče zpravidla těžce nesou, že jejich ratolestem vystačí necelá desítka slov – jakkoli magických – na celoodpolední zábavu. No dobrá, děti jsou děti, nemá to rozum, přemítá zhrzený rodič – ale kde se v nich proboha vzalo tohle?
To, co šokuje především, nejsou ovšem dotyčná slova jako taková, nýbrž onen hurónský, nekontrolovatelný, všemi póry tryskající, osvobozující smích, absolutní svoboda a srozumění daného okamžiku. Smích, který vymezuje a ohraničuje nepochopitelný, cizí svět, do něhož mají přístup pouze zasvěcení. Pro tento iritující, směšný, trapný, zhovadilý a nepolapitelný smích existuje ve francouzštině přívlastek – rabelaisovský.
Není zajisté naším úmyslem redukovat přínos Velkých a neocenitelných kronik o velikém a nesmírném obru Gargantuovi a Strašlivých a hrůzyplných činů a hrdinských skutků přeslavného Pantagruela, krále Dipsodů, syna velkého obra Gargantuy na tetelivou fascinaci ze skatologických, hovenplných hříček a uhrovité nadšení nad oplzlými narážkami. Obraz Rabelaise co veselého kumpána, probošta mokrého cechu, bonvivána, nedožery a hleditruňka, případně též rujného klátiče a mastikulky – klišé, které nám odkázalo 18. a najmě 19. století – dnes působí bezmála karikaturálně. Rovněž důraz, který se tradičně klade na Rabelaisovu „lidovost“, se jeví čím dál méně přesvědčivý: o tom, co v první půli 16. století obnášela lidovost, se můžeme dohadovat donekonečna. A je vysoce pravděpodobné, že kejklíři, žoldáci, pijáci a slovutní halamové 16. století nezaslechli v životě ani desetinu ze slov, která jim velkoryse přiřkl Rabelais. Nehoráznost a obludnost rabelaisovského světa, dionýské pitky a žranice, hory fekálií a záplavy moče, to vše ovšem vstoupilo natolik do našeho povědomí, že zhusta zapomínáme na druhou stránku věci, na neuvěřitelnou Rabelaisovu erudici, na myslitele a moralistu, na geniálního lingvistu. Rabelaisův jazyk – který pravidelně krášlíme přívlastky jadrný, květnatý, rázovitý či plnokrevný – v sobě skrývá daleko víc než jarmareční odraz své doby.
Bůh je jednota
Z hlediska chápání jazyka tvoří francouzské 16. století bouřlivou mezihru v rámci hlavního proudu – který jde od scholastického pojetí jazyka, jež kodifikovalo závazné jazykové formy v dialektice a logice, k období klasicismu, které definovalo jazyk jako nástroj k uchopení všeplatných zákonů Ratia. Živelný, těkavý, mnohovrstevný renesanční jazyk – který se z pohledu jinak vcelku plynulého vývoje může ve francouzském kontextu jevit bezmála jako úchylka – byl ještě na přelomu 15. a 16. století vnímán optikou středověku, to jest jako výraz hříchu – neboť Bůh je jednota, ďábel mnohost. Rabelaisův génius spočívá v důslednosti a bravuře, s nimiž tlumočí novátorské, navýsost abstraktní pojetí: proti absolutistické koncepci ideálního jazyka jakožto jednotného a závazného kódu staví Rabelais princip jazykové plurality. Nejde už o to, přiblížit či sjednotit roztříštěné stylistické a formální prvky tím, že zvolíme nový, všepřekrývající kód, nýbrž o to, najít průsečík jednotlivých modelů a tím jim umožnit vzájemně komunikovat. Dodejme, že po pěti staletích je tato otázka – to jest míra sdělitelnosti „společného“ jazyka – stále živá, či přesněji řečeno opět na programu dne. Abychom se jí začali nanovo hlouběji zabývat, bylo zapotřebí „krize jazyka“, tak jak ji chápeme v druhé polovině 20. století.
Jazyk a obscénnost
Po této alibistické, leč potřebné vsuvce, se můžeme vrátit k předmětu našeho zájmu: k hovnům, sračkám, chcankám, k šoustání, kundám a vocasům. Neboť sahá-li Rabelaisův jazykový a stylistický rejstřík od rafinovaných exkurzů do hebrejské, řecké a latinské etymologie přes výpůjčky ze třinácti dalších jazyků a půl druhého tuctu dialektů ke stovkám neologismů, anagramů, kalambúrů, aliteračních hříček, důmyslných barbarismů a solecismů, podhoubí díla tvoří nepochybně mluva obscénní. Rabelais ji netoliko zprošťuje vší viny a podezření; povyšuje ji na svébytnou estetickou kategorii.
V jazykovém vývoji člověka se slova, původně zaměnitelná s objektem, postupně od objektu vzdalují. Stůl už není nutně kuchyňským stolem z raného dětství, stává se kusem nábytku sloužícím k roztodivným účelům; kniha už neznamená nutně naše první leporelo; matka se stává synonymem roditelky obecně atd. Výjimku z tohoto pravidla tvoří kategorie slov obscénních: kakání je totéž co hovno, lulánek zůstane čurákem a dirka je pořád jenom kunda. Skatologicko-sexuální slovník si můžeme rozšířit, obohatit, nuancovat – ale základní povaha slov zůstane stejná. Když ctihodný Panugros navrhuje stavět městké hradby z vagín, neboť „který ďábel by ztekl takovou zeď?“, když Pantagruel pšoukna „porodí třiapadesát tisíc trpaslíků a stejné množství lesních žínek“, když Gargantua „s úsměvem rozepne svůj pěkný poklopec, vytáhne hadici a skropí Pařížany tak důkladně, že jich utopí 260 418 nepočítaje v to ženy a děti“, nebo když se zamlada svěří svému otci, že vynalezl „nejznamenitější prostředek“ ku vytírání hoven z prdele, poté, co vyzkoušel čtyřiašedesát různých způsobů – to vše si uchovává svou dětskou podstatu a intenzitu, magickou moc infantilnosti. Obscénnost je prvořadě věcí jazyka. A zdolat – vedle morálních zábran – bariéru jazyka, oddělující dětství od dospělosti, znamená cele jej ovládnout. A tady někde probíhá setkání rudimentární dětské fascinace nad „zakázanými slovy“ s poetikou. Oplzlý, necudný, nestydatý Rabelaisův jazyk je nevinný ve smyslu onoho dialogu, vedeného v zahradě mateřské školky. Ostatně: hřešili Adam a Eva ve chvíli, kdy utrhli jablko ze stromu poznání a tudíž ještě nemohli vědět, že odporovat zákazu je zlé?