„Milí přátelé!“ aneb jak se domluvit s mimozemšťany

Rozrazil 1, 2011. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013

© Patrik Ouředník

________________________________

První záznam cesty na Měsíc najdeme v Lúkianově Pravdivém příběhu z půle 2. století. Ale jakkoli se od nás měsíčňané liší (rodí se z varlete zasazeného do země, vousy jim rostou nad koleny, na nohou mají jen jeden prst, oči mají vyndavací a břicha užívají jako cestovního vaku), komunikace problém neklade: král měsíční říše mluví řecky.

Svědectví o existenci měsíčního jazyka je o půl druhého tisíciletí mladší. Vděčíme za ně jistému Domingu Gonzalesovi, který se vydal na Měsíc v Člověku na Měsíci [1] anglikánského biskupa Francise Godwina. Měsíční řeč „nespočívá ani tak ve slovech jako ve zvucích, které nelze zaznamenat písmem, neboť slova znamenají téměř vždy více věcí a odlišují se ve způsobu, jakým jsou pronášeny a jakoby prozpěvovány“. Vypravěč uvádí z měsíčního jazyka dvě ukázky, své jméno, Gonzales –

– a běžný měsíční pozdrav „zdařbůh“, resp. „Sláva Bohu jedinému“:

Godwin si s jazykem měsíčňanů hlavu neláme – co písmeno, to nota. Leč myšlenka hudebního jazyka bude inspirovat jednoho z nejusilovnějších hledačů univerzálního jazyka (dnes bychom řekli „odborníků v komunikaci“), profesora Oxfordské univerzity Johna Wilkinse, v jehož pojetí se nota stává vyjádřením pojmu: „Spíše než slova a písmena by vzdělanci měli hudebními značkami označovat věci a myšlenky; a tak možná poskytnout lidstvu univerzální jazyk.“ [2]

Literárním následníkem Francise Godwina je Savinien Cyrano de Bergerac, který navštíví Měsíc a poté i „sluneční říše“. [3] Na Měsíci existují jazyky dva: nižší vrstvy komunikují neelegantně „natřásáním údů“, vyšší vrstvy a vůbec měsíčňané bystrého ducha spolu rozmlouvají jazykem hudebním, což je „dozajista vynález velice užitečný i velice příjemný zároveň [...]; sejde-li se jich někdy patnáct nebo dvacet a přetřásají nějakou spornou otázku teologickou anebo nějakou těžko řešitelnou soudní při, vzniká z toho nejlíbeznější koncert, jaký kdy může zalahodit uchu“. V jedné ze slunečních říší se pak vypravěč setká se slunečňanem, jenž s ním hovoří jazykem, který Cyrano ještě nikdy neslyšel, ale přesto mu rozumí lépe „než řeči vlastní chůvy“. Jak se záhy ukáže, jde o původní edenský jazyk, jímž hovořili Adam a Eva a v němž „každé slovo k pojmenování kterékoli věci označuje její podstatu“. „Ha!“ dovtípí se Cyrano, „to tímto vydatným jazykem hovořil náš první otec se zvířaty, která mu naslouchala a která mu rozuměla! [...] A proto také od té doby, kdy jsme tento jazyk ztratili, neposlouchají nás jako kdysi a nepřicházejí na naše volání, neboť nám již nerozumí.“

Hudební jazyk je v dobovém pojetí vyjádřením „jazyka přírody“, přičemž právě tímto jazykem Adam na boží pokyn pojmenoval zvířata. Po celá staletí jím hovořili lidé i národy. Pak však došlo k babylonské katastrofě a od té doby jsou lidé odkázáni na pajazyky, z nichž se vytratil boží dech. „Ve chvíli,“ píše v této souvislosti Jakub Böhme, „kdy se jím lidé přestali vyjadřovat, pozbyli soudnosti, neboť ducha tohoto jazyka převedli do nedokonalé, hrubé vnější podoby. [...] Žádný národ mu dnes už nerozumí, zatímco nebeské ptactvo i lesní zvěř jím hovoří nadále.“ [4] Když ptactvo a zvěř, proč ne obyvatelé jiných planet?

Mystérium přírody a jistá zárodečná podoba panteismu tvoří v 17. století základní úhel nového pohledu na jazyk: Adam pojmenoval zvířata poté, co jej oslovila. Nuance je to zásadní: z tohoto úhlu se člověk přestává jevit jako svrchovaný pán přírody, jakkoli mu Bůh tuto funkci výslovně udělil. Přesněji řečeno: člověk je současně středem vesmíru i jeho součástí.

***

Myšlenka obydlených mimozemských světů, v nichž se skrývá pravda světa našeho, není jen apanáží literátů. Galileiovská představa vesmíru vede k zpochybnění dosavadního nazírání na svět; hledání univerzálního jazyka v sobě bude napříště zahrnovat možnost mimozemské komunikace. Ozvěnu této aspirace můžeme nalézt u Komenského, který v Cestě světla upozorňuje na práce svých francouzských kolegů: „Jedni z nejdůmyslnějších Francouzů, Mersenne a Le Maire, se domnívají, že šťastně položili základy takového jazyka. Doufají, že by se jím domluvili nejen s kterýmikoli obyvateli světa, nýbrž i s obyvateli Měsíce, jsou-li jací.“ [5]

Zmíněný Marin Mersenne vypočítal, že v přírodě existuje 230 466 617 897 195 215 045 509 519 405 933 293 401 zvuků – příliš mnoho na jedno lidské patro, pakliže se budeme držet slov, tím spíše slov jednoho konkrétního jazyka. Řešení i zde spočívá v jazyce hudebním, resp. onomatopoickém, v němž zvuky tlumočí myšlenky i city. Výhoda takového jazyka je nasnadě: je srozumitelný všem bez jakékoli předchozí znalosti a průpravy; a jen tak bude možno domluvit se i s obyvateli Měsíce, jsou-li jací. V rámci svého projektu navrhuje Mersenne sestrojit olbřímí varhany a vbudovat do nich i strunné a bicí nástroje. Vynález by to byl „dosti snadný, neboť by vycházel z hydrauliky a jiných odnoží mechaniky, z nichž lze vytěžit potřebná tajemství. Avšak podobné dílo, poněvadž obsahuje tolik pružin, pák a klapek, si nesporně vyžádá celoživotní úsilí několika lidí, a proto přenechám péči o tento vynález budoucnosti“. [6]

Komenský sám se univerzálním jazykem zabývá nejdůsledněji v Panglotii, která tvoří součást jeho Obecné porady o nápravě věcí lidských. Nový jazyk bude „harmonický, významonosný, rozumový a pansofický, bohatý a přece stručný, snadný, a proto přijatelný všem“. [7] I on tíhne k tomu, důvěřovat především „přírodním zvukům“:

A nechť znamená něco rozsáhlého a velkého;
I něco malého a útlého;
O kulatost, jasnost a celistvost;
U hranatost, nejasnost a nicotu;
E budiž povahy střední mezi velkým a malým, kulatým a hranatým, vším a ničím;
H jest dech, a proto bude vyhrazeno věcem ducha;
F je prudký van, budiž tedy vyhrazeno rychlým pohybům;
L bude znamenat měkké,
R tvrdé; též věci plynné, jasné, zvučné;
M věci mlhavé, němé.

Komenský si zopakuje i adamovskou zkušenost s pojmenováním zvířat: v „Přizvání“, které předchází vlastnímu korpusu Orbis pictus, je každé písmeno abecedy doplněno ilustrací živočicha, jehož hlas je onomatopoicky k hlásce nejblíž. To vše doplněno legendami: „Cornix cornicátur, vrána kváče“ uvádí písmeno A, „Anfer gingrit, hus gagoce“ písmeno G, „Ursus mùrmurat, nedvěd mrmle“ písmeno M a tak dále. V Panglotii se Komenský k onomatopoice vrátí v pojednání o slabikách: „První skupinu budou tvořit slabiky, jimiž se vyjadřuje přírodní zvuk, jako bé bečení ovcí, si hadí sykot atd. Takových mají hodně Češi, například bouch, plesk, třesk, vřesk, frrr, šoust, šplouch.“

***

Celou řadu ukázek z jazyka nebeského ptactva najdeme v díle německého přírodovědce Johanna Bechsteina z konce 18. století. [8] Jazyk havranů například disponuje čtyřiadvaceti slovy, jazyk sýčků osmnácti atd. Nejpropracovanější je jazyk slavičí, z něhož lze vyčíst i náznaky morfologie a bohdá i gramatiky:

ŤÚ ŤUŤU.
ŠPEŤU TOKUA.
KÚŤU KÚŤU KÚŤU.
KUORÚ ŤU.
CKUA PÍPI CKUÍSI.
CO CO CO CO CÍRHADÍ!
CÍ SISI TOSI CÍCÍ.
CÓRE CÓRE CÓRE COREHÍ.
DLO DLO DLO.
KUÍJÓ TRRRRRRR DZT!
LULU LULYLY LÍLÍLÍ.
KUJÓ DYDLÍ LUOLYLÍ!
HAGJÚ GJÚ KUJÍ KUJÓ.
KUJÓ KUJÍ KUJÍ KUJÍ KUJ KUJ KUKUJ GÍ GIGÍ!
GOL GOL HUDODOJ.
KUJÍ KUJÍ HORHA ĎAĎA DYLÍ!
HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC HEC.
TUARÓ HOSTEHOJ.
KUJA KUJA KUJATÝ.
KUJ KUJ KUJ JOJO JOJOJO KUJ.
LULIL LOLO DIDI JOKUJA.
IGAJ GAJ GAJ GAJ GAJ KUJOR CÍO CIOPÍ.

Nebýt babylonského prokletí, mohli bychom dnes rozmlouvat se slavíky jako za prvních časů lidstva. Jinde je to nadále možné; z anonymního Vyprávění o světě merkuřanů z poloviny 18. století [9] vyplývá, že na Merkuru „lidé běžně se zvířaty rozprávějí. Pravda, konverzační témata jsou přizpůsobována živočichu, se kterým je rozmlouváno. Rozhovor se slavíkem se kupříkladu nebude zaobírat morálkou nebo politikou; řeč bude o počasí, o kráse krajiny, o jeho oblíbených stromech a květinách, o jeho přátelích a milostných dobrodružstvích.“

***

Hudební jazyk bude mít velmi plodnou kariéru, která vyvrcholí v polovině 19. století projektem profesora pařížské konzervatoře Jean-Françoise Sudreho. [10] Jazyk, nazvaný „solresol“, spočívá v sedmi hudebních solmizačních slabikách, v nichž je vyjádřena veškerá slovní zásoba: do, re, mi, fa, sol, la, si. Co tón, to slabika, a naopak. Sudreovým jazykem lze psát, mluvit i hrát, leč netoliko; součástí projektu je i vytvoření odpovídajících metod pro hluché nebo slepé. Hluší mohou komunikovat pomocí článků na prstech (každý z nich signalizuje tu kterou slabiku), slepí údery (jeden úder odpovídá do, dva údery re atd.). Hudební jazyk umožňuje též komunikaci na dálku, pro niž Sudre vymyslí slovo telefonie.

Co s bezprstými a hluchými mimozemšťany? Sedm dokonale průhledných stenografických značek je s to pojmout jakékoli sdělení.

Čili: jazyk, solresol:

;
dát, remila:

;
učinit, dosifa:

;
prosinec, reresi:

(zdvojená slabika se značí přeškrtnutím prvé). A protože v celém vesmíru existují kruhy, půlkruhy a přímky, pochopí i ten nejzpozdilejší saturňan.

***

Prvním konkrétním poselstvím pozemšťanů mimozemšťanům je sebeoslavná plaketa, kterou na Měsíci zanechala posádka Apolla 11:

HERE MEN FROM PLANET EARTH
FIRST SET FOOT UPON THE MOON
JULY 1969, A.D.
WE CAME IN PEACE FOR ALL MANKIND
NEIL A. ARMSTRONG ASTRONAUT
MICHAEL COLLINS ASTRONAUT
EDWIN E. ALDRIN, JR ASTRONAUT
RICHARD NIXON, PRESIDENT UNITED STATES OF AMERICA [11]

Pocítí-li mimozemšťané potřebu dotyčnou zprávu dešifrovat, vyjdou nepochybně z třikrát opakujícího se slova astronaut; opakuje-li se třikrát, znamená nesporně něco důležitého. Předpokládejme, že nejdůležitějším slovem, které je možno vyslat do vesmíru, je slovo mír; předpokládejme, že mimozemsky se mír řekne / ¬, přičemž / je v mimozemštině třetím nejfrekventovanějším písmenem, šestým a ¬ dvanáctým: víc písmen ostatně ani nemají. (Nejčastějším písmenem je °, dalšími sestupně ^, –, \, •, >, ], √ a <.) Díky postulátu astronaut rovná se / ¬ obdrží mimozemšťané následující sdělení:

<^\^]^/<~]<]°/^^°\–<<•>–>^–< –√< /<^] /¬√]¬¬¬¬¬°√¬^√°]^•/<^°√^< \°]]]°/¬•/√/^•]°°]>–~/¬°>~/°√–]•√<°^]√ ]]•/>°>–~/°√–^√¬•/^°]√\•/¬\°>–~/°√–\•c√<°\√/•¬ /<\^>•√^/–√/•–^√>–°–^> <°]^\•√°

Převedeno zpětně do nediakritické češtiny s ohledem na její vlastní frekvenční žebříček i počet písmen v abecedě:

UINI KIA PNTK ZVEAIS IENSU PLNRS RIS PTTS JZTA SUI KTTA BJVZ OUGCHG EM HI DEKI LA ZIEDI PTN EVV KEACLAM AILV E ENKRSNTAF ERSNTAEJB KLDUEIV DTVVLAR ERSNTAEJB IMHLA I EVMNLA BN ERSNTAEJB NLDUENM ALCTA ZNIRLMIAS JALSIM RSESIR TP EKINLDE

Pomineme-li měděnou desku s kresbou nahého páru pozemšťanů (mužova zdvižená pravice s otevřenou dlaní symbolizuje přátelský pozdrav, ale mohla by být interpretována právě naopak: Ani o krok dál!), umístěnou v roce 1972 do vesmírné sondy Pioneer X, a zprávu ve formě binárního kódu vyslanou o dva roky později z radioteleskopu v Arecibu směrem k hvězdokupě M13 (na místo určení dorazí v roce 26 974), další poselství mimozemšťanům bylo odesláno v roce 1977 v družicích Voyager I a Voyager II: zvukové záznamy přírodních jevů, ukázky z klasické a folklorní hudby, sto šestnáct diagramů a fotografií, čtrnáct projevů (Spojené státy vyslaly do vesmíru prezidentské slovo na úvod, Australané zdravici v esperantu a Francouzi Baudelairovu báseň Vzlet) a namluvený pozdrav neznámým soudruhům v pětapadesáti různých jazycích. „Buďte zdrávi!“ „Buďte zdrávi, dnes a napořád!“ „Zdravíme naše hvězdné přátele.“ „Mír a štěstí všem.“ „Zdravíme vás, milí vesmírní přátelé.“ „Dobrý den z planety Země!“ Atd. Z pětapadesáti vzkazů jen jeden svědčí o jistém smyslu pro humor: „Přátelé z vesmíru, jak se vede? Už jste večeřeli? Zastavte se, až budete mít chvilku!“

Československá vláda zvolila standardně nanicovaté:

„Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší.“

Odpověď by tudíž mohla znít: „Děkujeme, nápodobně.“

Případně: „Polibte nám prdel.“

Případně: „¬¬/°]–°¬¬“

***

Nalézt společný jazyk, či chceme-li způsob komunikace s mimozemšťany, je zkrátka vítanou kratochvílí všech dob. Ve Spojených státech proběhlo kupříkladu před časem kolokvium, jehož námětem bylo vytvořit návěstí, které by případné mimozemšťany informovalo o nebezpečí hrozícím v souvislosti s podzemními skladišti radioaktivních látek; jinými slovy o to přeložit do mimozemštiny varování typu „Zde nekopat, životu nebezpečno!“

Pociťujeme-li nad podobnými projekty jistou rozkoš, je to tím, že v sobě spojují dva prvky, které obvykle vnímáme jako protichůdné: pravidla hry zvané Je tam někdo? spočívají stejnou měrou na vizionářských přeludech (stav blízký deliriu) a vědeckých, resp. metodologických postulátech. Maminka pošle Viktora koupit kilo brambor za 0,40 eur, čtyři papriky po dvou dolarech, hlávkový salát za 18 rupií a dvě rajčata. Kolik peněz zbude Viktorovi na zmrzlinu?

Hledání ideálního jazyka je jednou z konstant lidského společenství napříč historií, bezpochyby proto, že jazyk vnímáme jako nejjistější, ne-li jediné možné pojítko lidského rodu – do něhož jsou zahrnováni i mimozemšťané s obdobnou koncepcí inteligence. To, co v našem kulturním povědomí spojuje inteligentní bytosti, není fakt, že dokáží počítat, jsou s to najít nějaký ten pazourek či objevit Ameriku, souložit na rozličné způsoby, předvídat vlastní zánik. Prvořadě a bytostně je spojuje skutečnost, že vládnou jazykem. V téhle souvislosti je zajímavé konstatovat, do jaké míry jsou i novodobé koncepty komunikace s mimozemšťany antropomorfizující. Jsou-li inteligentní, marťané se nám podobají: ve školách se učí fyziku, matematiku a hudební výchovu, zbožňují sudoku a jazykové rébusy, pohybují se pomocí dvou nebo tří párů tlap (větší počet by zbytečně zatěžoval nervový systém), mají maximálně deset očí (víc by odebíralo příliš inteligence, neboť mozek by musel zpracovávat zbytečně velké množství signálů), jsou větší než kočka, ale menší než slon – a komunikují pomocí znaků, ať už ve formě písmen, čísel, not nebo ideogramů.

Ale netoliko lingvisté a matematici si přijdou na své; stálým příspěvkem do diskuse je i literární a filmová sci-fi produkce. Z desítek a stovek románů a filmů, v nichž hraje ústřední roli meziplanetární komunikace, zmiňme alespoň Blízká setkání třetího druhu, film (a knihu) Stevena Spielberga. [12]

Blízká setkání jsou průměrný film i průměrná kniha. Pro náš článek jsou nicméně ilustrativní, neboť navazují stejně dobře na Wilkinsovy koncepty meziplanetární komunikace, Univerzální harmonii Marina Mersenna i hudební všejazyk Jean-Françoise Sudreho. Kromě toho přejímají Blízká setkání všechny atributy babylonského prokletí – v závěru vítězně překonaného –, jakož i další biblické náměty (potopa, v níž je voda nahrazena plynem v údajně zamořené krajině, Noemova archa včetně nezbytné holubice, dějově ničím nezdůvodněný zákaz ohlédnutí se atd.).

Příběh začíná v současnosti, babylonská katastrofa už proběhla; na počátku není tudíž Slovo, nýbrž zmatení. Úvodní scéna je v tomto ohledu explicitní. Poušť Sonora v Mexiku (sonora, anglicky sonorant, označuje v lingvistice znělou hlásku): změť chaotických zvuků, hukot vichřice, rachocení motorů, křik ptáků, hýkání oslů (v knize), útržky vět ve třech, resp. pěti jazycích, španělštině, francouzštině, angličtině – plus špatné španělštině a špatné francouzštině. Nikdo nikomu nerozumí, nikdo ničemu nerozumí. Starý Mexičan, svědek jakési tajemné a mimořádné události, se přihlouple usmívá a opakuje: „Dnes v noci vyšlo slunce a zpívalo mi.“ Zpěv, hudba sfér, nadzemská melodie versus blábolovitá lidská nechápavost.

Babylonsky jsou rovněž řešeny všechny scény oznamující blízkost návštěvníků z vesmíru: jakmile se poblíž vynoří nějaké ufo, plyšová opice začne zničehonic třískat činely, sanitka houkat, pračka vrčet, plechovka kokakoly klokotat, semafor semaforovat, rozhlas rozhlašovat, poštovní schránka mlátit dvířky. První fáze konfrontace s mimozemšťany odhaluje chaos planety Země: pozemské zvuky jsou absurdní, arbitrární – a v důsledku autistické.

Z vesmírných lodí mezitím zaznívá magická pětice tónů (sol-4, la-4, fa-4, fa-3, do-4), která pozemšťany nakonec přivede na stopu: schůzka s marťany se bude konat přímo v babylonské věži, v jícnu zikkuratu v podobě kuželovitého vrchu kdesi ve Wyomingu. Vrch, nesoucí jméno Ďáblova věž, se promění v Bránu boží; hlavní hrdina vstoupí do vesmírného korábu – Eliášova ohnivého vozu – v dvojí apoteóze nanebevstoupení a zmrtvýchvstání lidského rodu.

Sol, la, fa, fa, do: sol-la značí v solresolštině mladík; fa-fa-do znamená Velikonoce.

Univerzální jazyk rovná se jazyk univerza; o vyspělosti mimozemšťanů nevypovídá prvořadě jejich dokonalá technologie, která jim umožní putování vesmírem a přistání na Zemi, nýbrž schopnost komunikovat s pozemšťany.

Plus, dle Spielberga, i jistá biblická průprava.

V článku jsou převzaty některé pasáže z přednášky uskutečněné v roce 1996 v Kruhu přátel českého jazyka pod názvem Hledání ztraceného jazyka.