Ad acta

Torst, 2006

 IV

Dykova lavička se nacházela na bezmála venkovském náměstí, ohraničeném na jedné straně skromným, avšak barokním kostelem, na druhé někdejšími konírnami, dnes muzeem Andyho Warhola. Konírny bývaly součástí loveckého zámečku, dnes Akademie výtvarných umění; za minulého režimu se v nich nacházelo muzeum dělnického odboje. Akademie sama byla skryta za prvním stromořadím parku, který tvořil takřka čtvrtinu městské části. Čtvrť, obývaná zvětšiny starousedlíky, se vyznačovala klidem, čím dál vzácnějším v novém tisíciletí, kdy se kdejaký křupan cpal do Evropy. Jedinou zaznamenáníhodnou skvrnou na pastorální sousedskosti bylo několik činžovních domů, obsazených cikánskými rodinami. Cikáni, zvaní též Romové a pigošové, promlouvali podivně nesrozumitelným jazykem, což narušovalo jinak vcelku mírumilovný životní postoj občanů necikánského původu, zvaných gádžové a tvarohové držky; vpád jazykové alterity v nich vzbouzel nepříjemný pocit, že svět je buď moc velký, nebo moc malý.

Ke kostelu přiléhal ze strany parku malý hřbitov, který kupodivu odolal vyklizovacímu nadšení komunismu i budovatelskému elánu raného kapitalismu. Ne nadlouho, proslýchalo se v okolí; jakási kanadská firma se nabídla, že na prostranství postaví třípodlažní dům s terasou. Stavba bude spočívat na sloupech a hřbitov zůstane nedotčen, neboť úcta k předkům je přirozeným reflexem kanadských podnikatelů. V prvním a druhém patře bude zřízen supermarket čili nadobchod, třetí bude vyhrazeno kancelářím, květinářství a pohřební službě. Na terase budou zasazeny lípy a pajasany, v jejichž stínu budou moci občané shlížet na střechu kostela, a zřízen dětský koutek s prolézačkami a pískovištěm, čímž bude dosaženo symbolické symbiózy s hřbitovem v přízemí: hrej si, hrej, stejně umřeš. Kanaďané se zavázali, že zpustlý hřbitov dají do pucu, poškozené kříže a náhrobky vymění za nové a vůbec vyjdou všemožně vstříc nebožtíkům i dosud valným Pražanům.

Na hřbitovní zdi stálo několik nápisů. Předpověditelné sentence (M. miluje J., Romane, vyliž mi prdel a Kdo to čte je vůl) byly doplněny dvěma ambicióznějšími nápisy, jedním tázavě karteziánským (Lída je kurva, David miluje Lídu, je David kurevník?), druhým opatrně optimistickým (Jestli někdo čte P. Verlaina, ať sem napíše tel. číslo nebo email).

Čas od času vtrhl na náměstí nějaký ten turista chtivý pop-artu a avantgardy, avšak událost to byla poměrně vzácná. Muzeum stálo stranou obvyklých turistických tras a jen málokdo ze zahraničních návštěvníků byl obeznámen se skutečností, že Andy Warhol byl vlastně Čech, nebo vlastně Slovák, což je totéž, přinejmenším u Warhola, rodáka z Pittsburghu. Většina lidí, kteří to ve světě někam dotáhli, byli ostatně českého původu: Sigmund Freud, Madelaine Albrightová et passim. Slovensko, jakkoli odštěpeno, čítalo jiné slavné Skoročechy, duše útlé v těle čilém; Andrej Varhola byl jedním z nich.

Za poklidný rámec vděčila čtvrť i přítomnosti parku. K prostituci se nehodil, pro překupníky drog byl příliš vzdálen od centra. Nebýt vzrůstajícího počtu šílenců, kteří tu v ranních a podvečerních hodinách holdovali aktivitě zvané Džo-Ging, jež nahradila někdejší rozcvičky u otevřeného okna s výhledem na továrnu, jen máloco, při letmém pohledu, nasvědčovalo tomu, že i zde se otočilo kolo dějin.

Jediný očividný důkaz historické evoluce se nacházel na uměle vyvýšeném prostranství v parku. Na místě, kde se kdysi tyčil generalissimus Stalin, oběť Dvacátého sjezdu KSSSSR, stálo dnes olbřímí kyvadlo, znázorňující, poslušno rovným dílem mechaniky a symboliky, pohyb času. Během předposledního roku minulého století, mediálně povýšeného na poslední, byl pod kyvadlo dočasně umístěn světélkující pruh, z něhož odkapávaly vteřiny, které město dělily od údajného konce století. Mezi prvním lednem a posledním prosincem 1999 tak ukáplo z bývalého pomníku generalissima Stalina 31 536 000 vteřin. Od údajného konce století jich pak uběhlo dalších 111 758 400, jedna jak druhá, všechny stejně vyjevené. Ale dnes, přátelé, dnes již můžeme hovořit o minulém století nezaujatě, s přehledem a chladnou myslí, generalissimus zaujav místo po boku Periklése a atomová bomba přidruživši se k asyrským tarasnicím a dřevěným kanónům z bitvy u Kresčaku v kapitole o vývoji válečné techniky. Ne že by vteřiny nového století odkapávaly inteligentněji, chraň pánbůh, ale třeba, pomyslel si tu a tam Dyk s nadějí, třeba bude poslední. Není přece možné, aby tenhle experiment pokračoval donekonečna. Jako někdejší posluchač přírodovědecké fakulty a pozdější znalec života střevlíků si byl Dyk vědom, že v přírodě existují alternativy. Třeba přijdou ke slovu mravenci. Nebo medúzy. To bude rachot. Zatím tomu nic nenasvědčovalo, vzdor pokřiku ekologů, úbytku ledovců a poklesu spermií v organismech civilizovaných druhů, ale sto let je dlouhá doba, tím spíše tisíc. Zatím tomu nic nenasvědčovalo, pořád ta stará známá stoka válek, hladomorů, vražedných kriplů a uhrovitých kriplíků, ale medúzy nejsou tak hloupé, jak se zdají, a jejich touha po moci je stejně vášnivá, stačí se na ně podívat, jak slastně a cílevědomě polykají všechno, co jim přijde pod hubu.

 XIV

Psaní románů se ukázalo mnohem méně zábavné než sbírání brouků. Poté, co si Dyk poznamenal na zvláštní papír některé dramatické situace, které měly příběhu dodat osnovu, a vsunul do psacího stroje první stránku budoucího románu, inspirace ho opustila. Zkoušel to různě: Narodil jsem se 15. listopadu 1926. Strýc vyprávěl, že ulice byly plné zetlelého listí a za okny porodnice se válela mlha. Nebo: Toho dne jsem právě oslavoval své desáté narozeniny. Maminka upekla dort, a i tatínek se tak nějak jinak usmíval. Nebo: Před válkou jsme každé léto jezdili do X. Otec byl náruživý rybář a v X objevil pravý ráj na zemi, s říčkou Pulkavou, ve které se proháněli pstruzi. Nebo: „Kdepak se toulá?“ povzdychla si maminka a starostlivě pohlédla na staromódní hodiny v kuchyni.

Radno připomenout, zejména mladším čtenářům, že v době, kdy Dyk spisoval svou první (a jak se ukázalo i poslední) knížku, byli spisovatelé odkázáni sami na sebe. Příručky neexistovaly, natož ateliéry tvůrčího psaní. Žádné Spisovatelem za tři měsíce, lekce první, zvolte vhodné téma, lekce druhá, vyhledejte ve slovníku neobvyklá adjetiva, lekce třetí, nebojte se metafor, lekce čtvrtá, pište barvitě a podmanivě, lekce pátá, autorův pohled na epické pasáže ozřejmí psychologii postav lépe než sebevtipnější dialog. Nic takového, toliko bolestná tvůrčí samota, psací stroj, věčně se zasekávající páska a speciální guma z tvrdé pryže, neomylně prodřevší každou lopotně naťukanou stránku s jedním jediným překlepem.

K čemuž je dále nutno přičíst tradiční handicap českých spisovatelů: berou své knihy vážně. Dyk tak ztratil fůru času hledáním fundamentální ideje a spřádáním nenápadně morálních pravd, jimž jest nechat v románu zaznít.

Ale Dyk se nevzdal, po každém neúspěšném pokusu začal znovu a za půl druhého roku byl román na světě. Vlastně novela. V ich-formě. O tom, jak v říjnu čtyřiačtyřicet narukoval k partyzánům, kluk z města, na bradě první chmýří, a zamiloval se do krásné děvečky ze mlýna, na kterou si dělal zálusk mlynář, jenž nechápal, že nastává nová doba, která bude patřit mladým.

Byl to smutný příběh. Mlynář na Dyka žárlil, partyzány udal Němcům a ti je pronásledovali po lesích a postupně jejich bojovou skupinu decimovali, jednoho po druhém, napřed křivonohého Baštíka, pak Kantora, kterému se na útěku rozbily brýle, a hromotluckého Rudu, který dělal před válkou na železnici, a Křížalu, Tondu a horníka Vénu (horník, viz níže, nemohl dost dobře v příběhu chybět), a nakonec, 6. května 1945, klesla pod zbloudilou kulkou jeho milovaná Tonička. Mlynář se stal po válce předsedou JZD, ale to už v knížce nebylo, ostatně mlynář v knížce vůbec nevystupoval, byv nahrazen, viz níže, velkostatkářem, poslancem agrární strany. Ve skutečnosti nebylo jasné, zda je udal mlynář, který žárlil na Dyka, nebo mlynářka, která žárlila na Toničku. Ta v knížce vystupovala jako panna (do chvíle, kapitola šestá, než se oddala své první lásce, když ze strniště vyrážely první klásky), jakkoli ji mlynář odšpuntoval už ve třinácti, a od té doby se jednou dvakrát týdně ujišťoval, zda mu všecko funguje, jak náleží. Ostatně možná je neudala ani mlynářka, ale někdo jiný, přičemž ten někdo mohl být kdokoli, vesnice byla plná bodrých udavačů, kteří čekali jen na vhodnou příležitost. Ženské nenáviděly Toničku, která promenovala po návsi natřásajíc ňadra, chlapi nemohli vystát Dyka, který ještě před pár lety promenoval po návsi v městských šatech a dělal chytrýho. Jeho otec se nikdy netajil proněmeckými názory – maje za to, že Tisíciletá říše je jedinou smysluplnou alternativou pro národy bez vůle a kulturnosti, a vědom si nebezpečí, které hrozilo jeho zemi ze strany blátivého Východu – a skutečnost, že se jeho syn dal k partyzánům, jen dokládala, že lidé z města nemají respekt k ničemu, počínaje vlastními rodiči. Že otec vstoupil do Wehrmachtu, to Dyk partyzánům neřekl, ačkoli to pravděpodobně věděli a bylo jim to jedno, ve skutečnosti to byla parta trempů, kteří si tu s nedoceněným, byť reálným rizikem hráli na kovboje a každé ráno se cpali čerstvým chlebem, který jim za nekřesťanské peníze přenechával za vsí místní pekař. Ostatně možná je udal právě on, na Dyka žárlil jistě víc než mlynář, protože jemu Tonička nikdy nedala.

Dyk napsal knížku v polovině sedmdesátých let, ale dlouho se nedokázal odhodlat nabídnout ji k vydání; tušil, jak velice je špatná. Nebýt toho, že se o své spisovatelské činnosti zmínil kolegyním v práci, které hodlal oklátit, nejspíš by k tomu nikdy nedošlo. Po třech měsících obdržel z nakladatelství dopis, v němž jej redaktor seznámil s některými nezbytnými úpravami. Do party přibyl horník Véna, z mlynáře se stal velkostatkář a poslanec agrární strany, a vypravěčův otec, jemuž bylo v rukopise věnováno jen několik kusých nezávazných zmínek, povýšil na člena Komunistické strany; zemřel těsně před válkou na následky surového výslechu na policii. Redaktor nabídl Dykovi tři různá umělecká pseudonyma (jméno Viktor Dyk by znělo jako nevěrohodné pseudonymum) a rovnou přiložil smlouvu. Kniha vyšla pod jménem Viktor Jarý, ohlas veškerý žádný kromě povinných recenzí na stránkách povinného tisku. Dyk dostal honorář zvíci 14 800 Kč, dvě třetiny vrazil instalatérům, kteří mu předělávali koupelnu, zbytek zubařovi, který mu hobloval zuby.

Leč život je plný nepředvídaností a náhoda formou nutnosti: po pádu nenáviděného režimu a nastolení nezávislého a svobodného státu vyhledali Dyka lidé z televize a nabídli mu spoluautorství a účast na dokumentárním filmu v rámci chystaného seriálu „Osudy“; kdosi z nakladatelství práskl komusi z televize skutečnou identitu Dykova otce. Dramatická náplň Dykova života, „otec nácek, syn partyzán, později nenápadný ouřada a neúspěšný spisovatel“, zaujala tvůrce nové dějinné epochy, povolané ke skrupulózní revizi dob minulých.

© Patrik Ouředník