Pohled zvenku (ČT 2)

Z diskuze na téma Češi a východ, ČT2, 5. března 2002

Libor Dvořák, moderátor
Dobrý večer, dámy a pánové. Začíná další pokračování našeho cyklu Pohled zvenku, v němž českou současnost i nedávnou minulost mapujeme očima Čechů, kteří dlouho žili či ještě žijí v zahraničí, anebo cizinci, kteří dlouho žijí u nás. Naše dnešní téma se jmenuje Češi a východ. Je českomoravský prostor spíše východem, nebo spíše západem? [...] Dobrý večer do Paříže, Patriku.

Patrik Ouředník, spisovatel
Dobrý večer.

Libor Dvořák
První otázka bude asi takováto: kudy vede dělící čára mezi východní a západní částí starého kontinentu a existuje vůbec?

Patrik Ouředník
Já bych řekl, že těch čar je v Evropě hned několik. Postkomunistické země a západní Evropa, jsou, myslím, dvě různé věci. Lidé žijí jinak, chovají se jinak, do jisté míry myslí jinak. Osobně mám za to, že to ještě nějakou dobu potrvá. Druhou dělící čáru bych vedl mezi velkými a malými zeměmi. Tj. v míře vlivu na dějiny. Jsou země, kde se dějiny dělají, jsou jiné země, ve kterých jde především o to dějiny přetrpět. Zdá se mi, že v evropském měřítku je patrně nejaktivnějším aktérem těch posledních padesáti let právě Francie, což v Česku bývá zpravidla podceňováno. Nicméně Evropská unie, právo vměšování, euro, to všechno jsou původně francouzské koncepty, v dobrém i ve zlém. V Česku je zpravidla obtížné vysvětlovat, že člověk, který žije v zemi, v níž vznikají, řekněme, mezinárodní dějiny, tudíž ve kterých to dění má jistou nadnárodní platnost, bude zákonitě vnímat svět trochu jinak než člověk, který žije v zemi, která tuto zkušenost nemá. A konečně třetí dělící čáru bych viděl v odlišnostmi náboženských tradic. Ortodoxie samozřejmě, ale vedle té ortodoxie, kterou si do jisté míry uvědomujeme, jsou tu rozdíly mezi zeměmi s katolickou a protestantskou tradicí, přičemž uvnitř tohoto prostoru máme ještě schéma řecko-římské. Katolické země, zjednodušeně řečeno, čerpají z římského pojetí universalismu; co se týče protestantských zemí, budou tíhnout víc k Athénám. Takže se domnívám, že komunikace mezi lidmi z různých zemí Evropy bude ještě nějakou dobu probíhat v pozicích těchto tří rovin. Což znamená, že Čech bude v jisté situaci blíž k Maďarům než například k Němcům, protože s Maďary sdílí nedávnou historickou zkušenost; v jiných situacích bude spontánněji komunikovat s Dánem, se kterým ho bude spojovat zkušenost malých zemí – a tak dále a tak podobně.

Libor Dvořák
Patriku, řada Čechů během pobytu na západě dospěla k přesvědčení, že teď snad jakoby lépe rozumí těm svým menším východnějším či úplně východním sousedům. Je to také tvoje zkušenost, anebo je to čistě subjektivní zkušenost jednotlivých individualit?

Patrik Ouředník
Já bych řekl nejenom východním sousedům, ale obecně světu, respektive alteritě. Emigrace je z tohoto hlediska, myslím, jedinečná zkušenost, alespoň vnímáte-li svou emigraci jako definitivní přemístění se do jiného kulturního prostoru. Emigrace s sebou jistě nese zostřenou vnímavost vůči mnohosti, ze které se skládá svět. Takže pokud budete s někým sdílet nejenom přítomnost, tj. prožitek emigranta, ale i minulost, což je příklad východní Evropy, budete nepochybně vnímavější vůči kulturním či národním specifikům toho či onoho.

Libor Dvořák
Patriku, poslední otázka, ve Francii, ale také v Německu, alespoň z toho našeho středoevropského pohledu, panuje cosi jako fascinace Ruskem, které velmi významně ovlivňovalo dějiny v našem regionu, teď mám na mysli samozřejmě střední Evropu i bývalé Československo. Souhlasíš s tímto soudem, a pokud ano, myslíš si, že těmto velkým evropským národům a státům to brání lépe chápat jaksi pocity a potřeby, zájmy těch menších zemí, nebo je to taková naše česká paranoia?

Patrik Ouředník
_To nás, myslím, zčásti vrací k těm velkým zemím, respektive velmocím, pro které je vzájemná fascinace příznačná odjakživa, to není nic nového. Španělsko–Francie, Francie–Anglie, Francie–Rusko, Anglie–Německo, to všechno už tu bylo. Zda jim to brání v pochopení, v porozumění těch menších, to si a priori nemyslím. Každopádně by bylo zapotřebí upřesnit si, co máme přesně na mysli tím porozuměním. V mém vnímání to slovo s sebou nese jistou vzájemnost. Nemůžete dost dobře někomu rozumět, pakliže dotyčný nedělá nic pro to, aby rozuměl vám. Atenhle deficit je v Česku velmi zřetelný. Ta česká sebestřednost je nesmírně podivuhodná záležitost a nemá pravděpodobně v Evropě obdobu.
Že mohou mít lidé ve východních zemích pocit, že jim nikdo nerozumí, to je, myslím, dáno dvojím. Jednak tím jaksi apriorním přesvědčením, že oni přece rovněž mají co tomu světu přinést, aniž by si na druhé straně kladli otázku, co přesně. A za druhé tím pocitem ukřivděnosti, že jim dějiny ublížily a že by jim teď někdo někde měl splácet fakt, že na tom byl líp. Což ostatně do jisté míry funguje, protože ve vyspělých demokraciích je většina lidí srozuměna s tím, že slabším se má pomáhat. Naopak žádného Čecha nenapadne, nebo jen velmi vzácně, že je na tom líp než čtyři pětiny lidstva a že by mohl eventuálně čas od času někomu píchnout. A jaktěživ ho nenapadne, a na tom bych asi skončil, že tím de facto aktivně podporuje neporozumění ze strany těch, kteří uvažují jinak.