Svobodný prostor jazyka

Korespondenční rozhovor s Otakarem Mališem

Host, 3, 2002. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

Jste autorem desítky knih, na první pohled trochu odlišného charakteru: slovníky, sbírky poezie, experimentální prózy, literární mystifikace... Před třinácti lety jste v Paříži vydal dnes už klasický Šmírbuch jazyka českého, v prosinci 2001 byla vaše Europeana zvolena knihou roku v anketě Lidových novin. Ale začněme, souhlasíte-li, publikacemi, které patří do lingvistiky. Vaše slovníky, Šmírbuch jazyka českého i Aniž jest co nového pod sluncem, byly ponejvíce charakterizovány adjektivem „netradiční“. Patrně reprezentují jednu z alternativních, nekonvenčních linií v české slovníkové tradici. O ní se v předmluvě vašeho Šmírbuchu jazyka českého vyjadřuje Martin Hybler s hlubokým despektem: „Ubohá úroveň českého slovníkářství – českých slovníků je málo a jsou zpravidla prachbídné, zejména ty novější – naši lásku k nevědění obráží velmi zřetelně.“ Souhlasit lze s tím, že některé slovníky, například Slovník spisovného jazyka českého, nereprezentují a ani nereprezentovaly slovní zásobu současné češtiny; že slovníků češtiny je málo; že nevycházejí pravidelně; že vůbec nevycházejí školní mutace slovníků, a že se tedy se slovníky na školách pracuje málo nebo vůbec ne. Rád bych se vás úvodem otázal, jak vy sám sebe hodnotíte v tradici českého slovníkářství a svoje místo v ní?

Hodnocení přenechám jiným; já mohu jen poukázat na to, že jsem svou práci nevnímal a priori slovníkářsky. V prvním i druhém případě mě zajímala konkrétní jazyková oblast a napětí, které je v ní obsaženo. Šlo o to, najít způsob, jak je vyjádřit. Pokud se mé slovníky jeví netradičně, je to patrně proto, že jejich koncepce se rodila v zásadě až během práce, na počátku byla toliko představa. Mé neslovníkové („netradiční“) slovníky vypovídají v lepším případě o jednom: že i lexikograf je svobodný člověk, že představa o věci a jistá míra jazykového citu mohou nejen nahradit mustr, ale jít o něco dál v procesu, který bychom mohli nazvat otvírání jazyka. Jeví-li se to neskromně, jde o nedorozumění: každý, v daných podmínkách, se může pokusit o totéž. Chce to jen něco svobodomyslnosti a něco odpovědnosti.

Právě v tom je jazyk jedinečný: chceme-li s ním pracovat, musíme jej na jedné straně respektovat, na druhé straně se nebát svobody, kterou nám skýtá. Proniknout jazykem – neboť jazyk je záležitost unikavá -, předpokládá jistou míru krotitelství. Musíte se pokusit jazyk ochočit – ve smyslu oné lišky z Malého prince, to znamená za podmínky, že se mu to bude zamlouvat. V ideálním případě postupně vznikne vzájemné porozumění, on vytuší, oč vám jde, a bude ochoten vás čas od času inspirovat, vy pochopíte (pakliže ho chcete odněkud někam směřovat), co si můžete a co si nesmíte dovolit. Jednou z možných forem krotitelství je právě lexikografie.

Co se týče respektu, ten ovšem nespočívá v tažení na spisovnou češtinu. Purismus v české jazykovědě, na který poukazuje Martin Hybler ve své pamfletické předmluvě, má za následek, že se jaksi mimoděk zaměňují dva pojmy: jazyk spisovný a jazyk kultivovaný. Na přímý výpad vám samozřejmě každý purista vysvětlí, že mezi oběma pojmy je stricto sensu jasný rozdíl, avšak o pět minut později s nimi bude nanovo nakládat jako se synonymy; je to silnější než on. Osobně pod pojmem „kultivovaný jazyk“ vidím jazyk, který je s to překrýt veškeré možnosti, zahrnout všechny jednotlivé formy toho kterého národního jazyka. Kultivovaný projev, na rozdíl od projevu spisovného, lze pojmout způsobem, který nevylučuje jazyk hovorový, stejně jako nevylučuje archaismy, neologismy, vulgarismy. „Kultivovaný“ rovná se koneckonců „vypěstěný, vyšlechtěný“ a role šlechtitele či pěstitele spočívá prvořadě právě v křížení ras, druhů, jednotlivostí. V opačném případě nejde o šlechtitele, nýbrž o kustoda.

Směšovat a zaměňovat slova „spisovný“ a „kultivovaný“ je dle mého nejen scestné, ale i nebezpečné - v tom smyslu, že pakliže nepřiznáme všem jednotlivým podobám jazyka právo na existenci a nebudeme-li hledat možné průniky z jednoho do druhého, půjde každý z nich pokojně svou cestou a bude čím dál nesrozumitelnější, respektive neuchopitelnější. Pro ilustraci: opakovaně se mi stalo, že mi různí redaktoři vyhazovali z článků na jedné straně vulgarismy a na druhé – což mi připadá příznačné a zmiňuji to na důkaz, že tento typ netolerance je namířen do všech stran – slova, která hodnotili jako příliš preciózní. Jeden z nich například opravil obrat „toliko dvakrát“ na „snad dvakrát“. Takže nejenom z toho vyjdu jak dokonalej blb, kterej neumí počítat do dvou, ale samozřejmě to mění i smysl výpovědi, to jest předané informace – což je věc, která dotyčného jistě ani ve snu nenapadla. A dotáhnu-li tento zdaleka neojedinělý příklad do konce, usoudím, že navzdory veškerému bědování nad úpadkem češtiny (čímž máme samozřejmě na mysli výlučně ty druhé, ty, kteří nám ten náš jazyk tak neomaleně przní, pizdí a hyzdí) Češi k svému jazyku respekt nemají.

Na adresu většiny bohemistů (říkám-li většiny, znamená to, že existuje menšina, které se to netýká) lze pak myslím říct tolik: lingvista, který hledí na jazyk pouze zvnějšku a nepokusí se jej nahlédnout zevnitř, nepokusí se s ním obcovat, bude do smrti říkat kraviny, ať už jakýmkoli žargonem. Lingvisté se v Česku delegovali na strážce chrámu. Háček je v tom, že do něho – dle toho, co nám ještě dnes vysvětlují – odmítají vpustit každého, kdo není pokřtěný, biřmovaný a očkovaný. A jeví-li se čeština čím dál chaotičtější, je to patrně jednak proto, že k chaotičnosti svádí už svou povahou (to jest lexikální bohatostí, potažmo nepřeberností na jedné straně, neustálenou syntaxí na straně druhé), jednak proto, že spisovná, respektive normativní čeština nebyla zdá se v minulosti dostatečně na výši, nebyla zdá se dostatečně velkorysá a inteligentní, aby národní jazyk dokázala popsat, vykreslit, ztvárnit – a předat ve formě dostatečně čitelného a současně nepříliš okleštěného klíče. Jinými slovy, puristé rádi zapomínají na skutečnost, že jazyk je především živel a že s ním nelze dost dobře nakládat po libosti.

Dostali jsme se k purismu... Každý český student bohemistiky zde uvede jméno Hallerovo, ale existuje též purismus současný, ale i ten není, jak dobře víte, českou specialitou, viz francouzské jazykové zákony namířené proti angličtině a anglicismům ve francouzštině.

Navzdory tomu, co už po celá léta periodicky tvrdí český tisk, žádný zákon proti amerikanismům (spíše než anglicismům) ve Francii neexistuje. Návrh zákona, tuším z roku 1993, který omezení amerikanismů v médiích vskutku předpokládal – v případě, že existují přesné francouzské ekvivalenty, což už samo o sobě ponechávalo prostor k víceméně liberálním interpretacím –, nebyl nikdy schválen, ba v původní podobě ani předložen; autoři návrhu velmi rychle zacouvali před polemikou, již záležitost vyvolala hned zkraje. Navržena a přijata byla toliko část, týkající se ochrany spotřebitele: nápisy a pokyny na veřejných prostranstvích musí být uvedeny ve francouzštině stejně jako hlášky na letištích a na vnitrostátních leteckých linkách; smlouvy, návody k použití a záruční podmínky musí obsahovat francouzský překlad.

Aplikovat na francouzštinu parametry poděděné z české historie a vytvářet tak rovnítko mezi velmi odlišným charakterem i historickou rolí obou jazyků je nadto trochu zjednodušující. A jakkoli to překračuje rámec našeho rozhovoru, můžeme využít příležitosti a poukázat na to, že zatvrzelost, s jakou se v českých médiích opakuje stále týž nesmysl, svědčí vedle profesionální nevybavenosti i o psychologické potřebě roubovat na cizí modely - oprávněně čili nic - domácí frustrace. S tím, že model (v tomto případě „zakomplexovaná“ Francie) musí v národním povědomí odpovídat frustracím vlastním: příznačně se tak v českém tisku neobjevila jediná zmínka o tom, že zcela srovnatelný návrh zákona, namířeného explicitně proti amerikanismům, byl (se stejným neúspěchem) předložen před pár lety v zemi, v níž bychom to nečekali, to jest v Anglii.

Za druhé není myslím dost dobře možné omezovat purismus na odpor proti jazykovým výpůjčkám; v této souvislosti by bylo vhodnější mluvit o konzervatismu.

Purismus (kdysi nepřesně překládaný jako „brusičství“) je schéma více filozofické než jazykové. Zjednodušeně řečeno je to snaha o zachování či obnovu čistoty (což je přirozeně pojem dost vágní) jazyka podle ideálního, tudíž a priori neměnného vzoru. Z tohoto pohledu souvisí purismus s hledáním ideálního jazyka obecně, což je kratochvíle velice starobylá a je celkem lhostejné, zda je motivována pohnutkami náboženskými, kulturními nebo politickými. Koncepce ideálního jazyka je původu řekněme kulturně-mystického a vychází – vědomě čili nic – z představy, že řeč je prvořadě ideová hodnota a že je možné ji ustanovit v podstatě jednou provždy. Posedlost čistotou se může projevovat až fašizujícím způsobem. Německý romantismus (v poezii i filozofii) delegoval němčinu na nejčistší jazyk v rámci indoevropské filiace, to jest árijské kultury, a současně vytlačil z evropského kulturního dědictví jazyky semitské: tady někde můžeme hledat počátek vědeckého antisemitismu. Za obrozenců byl špatně mluvící Čech špatným vlastencem. Dnes je puristy označován za „nekulturního člověka“ – to jest implicitně za špatného vlastence, dle premisy, že vlastenec je jaksi od přírody bytost kulturní. Dvojnásob šokující je pak podobná fašizace v případě, kdy se jí dopouštějí oficiální představitelé současné bohemistiky, to jest „povolané osoby“. Ve své době vedoucí katedry českého jazyka na Karlově univerzitě Oldřich Uličný kladl kupříkladu před pár lety v jednom ze svých novinových příspěvků „mluvčí substandardních jazyků“ – tedy dle jeho vlastní definice „nonkonformisty a umělecký underground“ – na stejnou úroveň jako „devianty všeho druhu“ a „lidi duševně choré“ – s tím, že všem těmto mluvčím upíral právo na komunikaci s čímsi, čemu říkal „etablovaná společnost“. Háček je v tom, že nic takového jako „etablovaná společnost“– v jazykovém kontextu – v Česku neexistuje: na to by se bývala musela spisovná čeština etablovat, což neučinila.

Mateřština - to slovo i ten pojem - je jazyk, kterému nás naučila matka. Matka neučí své dítě tomu, co vy označujete za „nekonvenční češtinu“, a pokud mně dovolíte tradiční a konzervativní názor, pokládám to za přirozené. Kromě mateřštiny v tomto zúženém a konzervativním významu existuje i „nemateřština“, která je součástí jazykového universa. Shakespearovy texty jsou brilantní ukázkou existence a spojení obého: poetického a patetického na jedné straně, ale je v nich i lexikum naturalistické, vulgární, oplzlé. Jazyk Bible kralické, z něhož v Aniž jest co nového pod sluncem uvádíte tolik dokladů, je v české slovesné kultuře i obecném povědomí spojován s patosem biblické vznešenosti či posvátnosti, vy pro nemnohé akcentujete zároveň i to „nekonvenční“, tedy profánní. Připomenu např. heslo stát za hovno v slovníku biblických výrazů; ke Kristovým slovům z Matoušova evangelia „nejen chlebem živ je člověk“ uvádíte synonymický výraz „aneb duchovno není hovno“. „I sám Hospodin zdá se časem zeslušněl“, píšete jinde, jako kdyby neslušné výrazivo bylo bývalo předcházelo. Do jazyka nepochybně patří „nekonvenční čeština“ i poněkud šířeji pojatá – šířeji, než tak činí české jazykové učebnice a příručky – spisovná čeština. A obě mají své stylistické příznaky a funkční využití. Mně se však zdá – a opravte mě, prosím, mýlím-li se –, že nadřazujete či preferujete jednu stranu širokého jazykového spektra, tedy „nekonvenční češtinu“.

V mém případě je delikátní mluvit o mateřském jazyce: byla jím nikoli čeština, ale francouzština, čas od času přecházející do italštiny. Čeština je mi jazykem otcovským. To jen pro úplnost.

Kladete do protikladu „poetické“ a „patetické“ na jedné straně, „naturalistické“ a „vulgární“ na druhé. (Proč zrovna Shakespeare? Proč ne například patetický Jan Hus a jeho naturalistická lejna? Poetický Komenský a jeho vulgární huby ucpání?) Rozlišovat stylistické kategorie je jistě potřebné; hierarchizovat a vyhrocovat toto dělení v systému kulturních hodnot je nesmysl. Vulgarismus bývá zhusta poetický, naturalismus zdaleka nevylučuje patos, osobně v tom nevidím nic rozporného. Ba řekl bych dokonce naopak: poezie či patos vznikají teprve využitím veškerých potencialit jazyka. Tudíž ani nemohu sdílet pocit, že v Aniž jest co nového pod sluncem degraduji jednu jazykovou vrstvu pomocí druhé: v mých očích jedna druhou zhodnocuje. Zajímá mě, jakou podobu na sebe jazyk může vzít, které podoby – podoby, nikoli „vrstvy“ – jazyka jsou slučitelné a do jaké míry. Ke kralické češtině mám stejný vztah jako k argotu: obojí na mě působí emocionálně, poeticky, pateticky. A pokud jsem Šmírbuch jazyka českého předeslal krátkým textem, stylizovaným do češtiny 17. století, bylo to z téhož důvodu, jako jsem v Aniž jest co nového pod sluncem tlumočil výrazy „vyšší“ češtiny pojmy z „nižší“. Ty uvozovky prosím ponechat: jazykové spektrum nevnímám – v kulturním slova smyslu – vertikálně, nýbrž horizontálně, s veškerým prolínáním a míšením, které podobné soužití obnáší. Síla jazyka spočívá v tom, do jaké míry mohou jeho jednotlivé podoby spoluvytvářet celek. Různost je podmínkou konfrontace; z té pak vyplývá pravdivost výpovědi.

Horizontální - v protikladu k vertikálnímu - pojetí jazykové spektra tedy explikuje vaše samozřejmé, plynulé, radostné i sebevědomé juxtapozice tvarů spisovných a nespisovných, kodifikovaných i nekodifikovaných uvnitř téže věty, tedy výpovědi. Hierarchická dichotomie spisovnosti a nespisovnosti je tedy umělá a irelevantní?

Dělení na spisovné a nespisovné je samozřejmě umělé, jako každá konvence. Což neznamená, že je irelevantní – alespoň ve smyslu „nepodstatný“ –; jazyk je jeden z prostředků, jejichž pomocí se společnost strukturuje.

Hovořil jsem o konfrontaci; ta je možná pouze tehdy, existuje-li konvence, od níž se může odrazit individuální, respektive nekonvenční náhled. Problém českého spisovného jazyka spočívá však v otázce – méně provokativní, než by se mohlo jevit –, zda je konvenční v druhém slova smyslu, tedy „běžný“; či přesněji řečeno, zdali je jako běžný vnímán. Osobně mám za to, že v současné chvíli překračuje český spisovný jazyk únosnou hranici sdělnosti (spíše než srozumitelnosti). Mimochodem: už sama terminologie – spisovný versus nespisovný –, v níž jsou oba výrazy kulturně a sociálně konotované, vypovídá o pojetí jazyka; z tohoto úhlu je Uličného rovnítko mezi „nonkonformisty“ a „devianty všeho druhu“ zcela logické. Podobně není možná od věci poukázat na to, že kdykoli je řeč o přítomnosti či nepřítomnosti hovorového a obecného jazyka v jazyce spisovném, používáme výrazy typu „zavést“ – „zavést obecnou češtinu do spisovné“ –, případně pravíme, že obecná čeština „vstoupí“ do té spisovné – což jaksi předurčuje představu, že tam vstupuje proto, aby tam kula pikle a tropila nepřístojnosti. Za příznačný rovněž považuji fakt, že lidé, kteří se snaží o „spisovné“ vyjadřování, mluví a píší čím dál toporněji a šroubovaněji, jako by šlo o jedinou dosažitelnou podobu spisovného jazyka. Za dokonalou ilustraci (co do obsahu i obzvlášť zdařilé formy) může posloužit komentář periodika Čeština doma a ve světě k olomoucké konferenci tuším z roku 1993 o spisovné češtině. Podotýkám na okraj, že časopis je určen „všem milovníkům českého jazyka“ a jeho ctižádostí je ozřejmovat složité věci prostým způsobem. Tedy: „Tzv. úpadkové jevy ve vyjadřování jsou nápadné, takže některým pozorovatelům mohou zastřít převažující snahu mluvčích o kultivovaný projev psaný i mluvený, ba někdy mohou zastřít i dobré, i když ne ve všem tradiční výsledky takového snažení.“

Česky řečeno to znamená, že nikdo neumí mluvit ani psát, byť se o to někteří z nás s jistým (ovšem „netradičním“) výsledkem pokoušejí. „Mluvčími“ jsou v tomto případě účastníci konference, tedy bohemisté...

Uniformizace jazyka, probíhající dnes zrychleným tempem všude ve světě, je jistě svým způsobem praktická; praktické a žádoucí nejsou ovšem nutně synonyma. Což nás vrací k tomu, že jazyk v sobě spojuje dvě funkce, které si – přinejmenším ve svých vypjatých polohách – odporují: je zároveň nástrojem ke komunikaci a nositelem kulturního náboje. Je velmi ošemetné pokoušet se tyto dvě polohy hierarchizovat. Paradoxní je, že zastánci praktické stránky i přívrženci pojetí prvořadě kulturního směřují v podstatě k témuž – k okleštění jazyka v prvním případě, k vykleštění v případě druhém.

Ovlivnila či obohatila vás francouzská lexikografie a vůbec: jak by dopadla komparace francouzské a české lexikografie?

Srovnávat francouzskou a českou lexikografii by bylo konání dost tristní: srovnávat nesrovnatelné je zpravidla nevděčné.

Nevím, do jaké míry mě francouzská lexikografie ovlivnila. Zcela jednoznačně mě obohatila – v tom smyslu, že jazyk obráží myšlení společnosti a zároveň je dotváří. Jste-li povahy alespoň trochu spekulativní, intelektuální podněty, rodící se z nazírání na jazyk obecně, se vám ve Francii zmnoží stonásobně.

Nelze-li tedy srovnávat českou a francouzskou lexikografii, protože jsou nesrovnatelné, lze patrně srovnat češtinu a francouzštinu, protože jsou tak rozdílné; protože čeština je vaše „otcovština“ a francouzština je vaše mateřština; protože jste překládal z francouzštiny do češtiny a z češtiny do francouzštiny.

Mohu-li to posoudit, představují čeština a francouzština v rámci evropských jazyků dva extrémy: na jedné straně jazyk veskrze lexikální s neustálenou, uvolněnou syntaxí; na druhé straně jazyk s výraznou syntaktickou závislostí a omezeným lexikem; na jedné straně jazyk bytostně konkrétní (a současně nepřesný); na druhé straně vysoce abstraktní, čili pojmový.

Tady vás přeruším: v čem by měla být čeština – ve srovnání s francouzštinou – „konkrétní a současně nepřesná“?

Podle některých prací představuje čeština jazyk s nejširší slovní zásobou v Evropě. A čím větší hojnost slov, tím větší emocionální náboj. Fakt, že češtinu prožíváme tak výrazně citově, není dán toliko argumentem „rodné řeči“; svádí k tomu už její povaha, jejímž nejvýraznějším rysem je právě lexikální bohatost. Typické pro češtinu je pábení; a typické pro pábení je, že informaci předáváme prvořadě na rovině emocionální. Což současně vede k tomu, že mluvíme a píšeme čím dál instinktivněji. Váš společník, chce-li se dobrat nějakého sdělení, musí sdílet vaše jazykové cítění, či v dané chvíli na ně alespoň přistoupit. Což není zdaleka evidentní a zpravidla to končí obšírným vysvětlováním, „jak jsme to vlastně mysleli“. Všimněte si, že v abstraktnějším diskursu sáhneme nakonec pokaždé k cizím slovům, přestože většina z nich má své české protějšky (čili ekvivalenty).

Čeština je jazyk pohostinný: snese všechno včetně dokonalých nekoherencí (čili neuspořádaností). To francouzština nedokáže. Může samozřejmě formulovat výsostné blbosti, to umí jak známo každý jazyk. Ale dotyčné blbosti budou samy o sobě koherentní (čili uspořádané). Český diskurs pracuje s konotacemi – které ovšem nemusí být dešifrovány každým posluchačem nebo čtenářem stejně –, s tónem, „kontextem“, zmnožováním synonym. V tomto ohledu je čeština průzračně rétorická: nejde o to vysvětlit, nýbrž přesvědčit. Logicky se pak více než „přesnost“, respektive míra přesnosti toho kterého výrazu hodnotí jeho „vhodnost“, to jest míra sugestivnosti (čili podmanivosti); s tím pak souvisí chabá úroveň českého intelektuálního diskursu obecně. Naskýtá se tudíž otázka, nakolik může čeština – onen neuspořádaný a pohostinný jazyk – svádět k duševní lenosti; a naopak, nakolik ji svým neuspořádaným, instinktivním diskursem zpětně ohlupujeme. Obávám se, že prorazit tenhle začarovaný kruh bude záležitost bolestná.

Což neznamená, že je čeština nepoužitelná jako jazyk intelektuální reflexe. Znamená to pouze, že k ní a priori nevybízí. Její přitažlivost tkví v něčem jiném.

Zatímco francouzština?

Francouzština se definuje karteziánsky – to jest jako prostředek k předání myšlenky, nikoli jako její vyjádření. V souvislosti s francouzštinou nám vyvstanou pojmy typu zabstraktnění, analytičnost, pregnantnost – čili to, co mají na mysli Němci, když hovoří o latinské, resp. francouzské „průzračnosti“, „jasnosti“ (Klarheit). Češtinu můžete okrášlit desítkami samochvalných epitet, ale „pregnantní“ nebo „jasná“ mezi nimi jistě nebudou. Pokud bychom chtěli proniknout do ducha obou jazyků hlouběji, navrhoval bych nicméně vzít to oklikou, přes srovnání s jiným velkým jazykem, tj. právě němčinou. Umožní nám to jistý odstup.

Novodobá francouzština je výsledkem procesu, který začal založením Akademie v roce 1635. První vydání akademického slovníku z konce 17. století je charakterizováno výraznou redukcí soudobé slovní zásoby. Autoři slovníku zdůvodnili svůj přístup pozoruhodně moderním způsobem: právě v lexikální omezenosti bude napříště spočívat síla francouzského jazyka. Mezitím vyšla v šedesátých letech v klášteře Port-Royal Všeobecná a zdůvodněná gramatika – přičemž poprvé v dějinách gramatiky nešlo o to, podat výklad o správném užívání národního jazyka, nýbrž poukázat na vztah mezi jazykem a myšlením (příznačně vydali tíž autoři o dva roky později Logiku neboli umění správně myslet).

Francouzští myslitelé chápou jazyk instrumentálně, jako nástroj k procvičování ducha a reflexe. Což znamená, že nejde prvořadě o to, vyjádřit danou pravdu, nýbrž o to, vystihnout mnohou a proměnnou realitu. Jazyk tudíž není definován v pojmech skrytého smyslu, nýbrž v pojmech výrazu, odrazu.

Oproti tomu němčina – od Leibnize až k Heideggerovi – předpokládá souznění mezi jazykem a mystickým prazákladem všeho. Německý romantismus položil rovnítko mezi jazykem a duševní meditací národa a učinil z jazyka – explicitně – rozhodující prvek národní identity. Čímž se dostáváme zpátky k češtině.

Opakem sakrálního pojetí jazyka je pojetí instrumentální, které reprezentovali pražští strukturalisté. Přesto přese všechno si myslím, že ten vnitřní vhled do jazyka zprostředkovává jazyk, který si nevolíme, tedy mateřština, a že ten vztah k mateřštině není pouze racionalistický nebo účelově instrumentální, ale také emocionální, citový, možná i etický. Koneckonců i vaše neučebnicové vhledy do češtiny a francouzštiny v rovině teoretické i praktické jsou založeny na hlubokém vnitřním prožitku mateřštiny a otcovštiny. Čímž se dostáváme k vašim překladům z francouzštin. Seznam toho, co jste přeložil, jistě není pouze věcí volby, ale často i příležitosti či náhody, nicméně jména jako F. Rabelais, A. Jarry, B. Vian, R. Queneau (chybí mně tu J. Genet) jsou příznaková. Myslím, že to, co všechna ta jména spojuje pod zorným úhledem překládání do češtiny, je to, že v českých slovnících nenacházíte lexikální ekvivalenty. Myslím, že to je to, čím vás ty texty – alespoň v rovině jazyka – lákají.

Co se týče mateřštiny, bylo by třeba si upřesnit, co pod tím pojmem máme na mysli. Pokud jde o jazyk, kterým k nám na počátku života hovoří matka (či osoba, která ji emocionálně nahrazuje), nedomnívám se, že tu jde o něco zásadního pro rozvoj jazykového vnímání. Matka jak známo vystačí s pár desítkami slov, z nichž polovinu budou tvořit citoslovce; jazykové cítění je záležitost sociální. Pokud jde o „jazyk, který si nevolíme“, tedy de facto synonymum rodného jazyka, i zde je myslím zapotřebí mít se na pozoru: řada těch, kteří zvolili život v jiném jazykovém prostředí, rodný jazyk dokonale zapomněli, ať už šlo o povědomé odmrštění čehosi psychologicky příliš svazujícího v novém prostředí, nebo prostě o formu pragmatismu. Verbální paměť je toliko jedna z možných podob paměti a domnívat se, že mateřština zákonitě přežívá v jakýchsi věčných sedimentech, je myslím scestné – vysvětlujte to někomu, kdo není s to vyslovit ve svém rodném jazyce jedinou větu a naopak vám v jazyce nerodném popíše do nejmenších podrobností místnost, v níž strávil prvních pět let života.

Po celý můj život v Česku plus nějakých dalších pět šest let byla mým referenčním jazykem čeština; francouzsky jsem se musel učit téměř jako každý jiný. Ono „téměř“ je jistě důležitá nuance, leč nikoli zásadní, nikoli konstitutivní. Pokud jsem v dětství mohl z každodenní přítomnosti francouzštiny vytěžit něco použitelného, bylo to nejspíš zjištění, že na světě existuje víc než jeden jazyk. Což je nepochybně zjištění potenciálně plodné, ale právě jen potenciálně. Dnes – teprve dnes – se považuji za bilingvního v tom smyslu, že mohu myslet v obou jazycích, tj. ve schématech, která jsou jim vlastní.

Překládání bylo tedy patrně zcela přirozeným prostředkem, jak se o mnohosti jazyků přesvědčit na vlastní kůži. Překládat znamená klást na jiné místo cosi, co vzniklo jinde, v jiném kontextu, v jiném prostředí. Tenhle smysl je zachován ve všech etymologiích, traducere, translate, übersetzen, perevodiť.

Kvarteto autorů, které citujete, vytváří skutečně cosi jednotného; prvním úhlem je tu „práce s jazykem“, resp. důraz položený na prostor jazyka jako takový. A je pravděpodobné, že pokud mě tito autoři oslovili jako čtenáře, skrýval se v tom čtenáři už potenciální překladatel. U Stylistických cvičení Raymonda Queneaua byla „nepřeložitelnost“ originálu bezesporu výchozí motivací. Ale současně je myslím nutno podotknout, že překlady Rabelaise nebo Queneaua nejsou těžší či „náročnější“ než Beckett, Michaux nebo Simon. Svým způsobem naopak: oč je rozměr jazykového experimentu v originále patrnější, o to bude mít překladatel větší volnost. Je na vás, jak s ní naložíte – což nás vrací na začátek našeho rozhovoru.

U překladů z francouzštiny bych šel ještě dál: na rozdíl od čtenářů a valné většiny překladatelů bych za prubířský kámen překladatele z francouzštiny (ale i italštiny a do jisté míry angličtiny) vyhlásil nikoli beletristický text, jakkoli experimentální a překladatelsky náročný, nýbrž esej – společenský, společenskovědný, klasický, filozofický. Tady vám totiž začnou chybět slova, schémata, koncepty, tady se zoufale a marně budete chytat oněch šalebných a údajně společných humanitas, tady vám nepomůže Jungmann, Komenský, Vančura ani Poláček. Při té příležitosti vám rovněž dojde, jak karikaturální je považovat evropskou kuturu za cosi automatického jenom proto, že všude stojí nějaké to baroko či gotika. Což, podotýkám, říkám z pozice Evropana - avšak s tou výhradou, že evropanství považuji za proces, nikoli danost.

Řekl bych, že ta danost se vztahuje k minulosti a že ten proces je současný, a hlavně budoucí. Nicméně abychom spojili minulé danosti se současnými a (eventuálně?) budoucími procesy: podle mého názoru je moderní český překlad Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela „Ouředníkovou parketou“, v níž bude rabelaisovsky svobodný („Fays que vouldras“), a na druhé straně odpovědný duchu původního textu. Považuje i Patrik Ouředník toto překladatelské dílo za svou výzvu?

Má překladatelská zkušenost s Rabelaisem je omezena na jeden dvacetistránkový traktát. Dost dlouho jsem váhal, jak k němu přistoupit, do jaké míry v české verzi zachovat, resp. obnovit jistou jazykovou patinu, aniž by tím utrpěla spontánnost textu. Způsob, který jsem nakonec zvolil, byl myslím adekvátní právě proto, že šlo o krátký text; uplatňovat jej v několikasetstránkové knize by bylo patrně neúnosné. Ale jistý si tím vlastně nejsem.

Že je Rabelais nejspíš Ouředníkova parketa, to já se neskromně domnívám též. Ale vysvětlete to nakladatelům. Pokud vím, chystá se reedice Gargantuy a Pantagruela ve starém kolektivním překladu Jihočeské Thelémy. A jakkoli úctyhodné bylo ve své době vydání kompletního gargantuovsko-pantagruelovského cyklu, žádný překlad (pomineme-li jeho eventuální přínos ve smyslu historického dokladu o stavu jazyka nebo překladatelské praxe) nemůže přežít v původní podobě sedmdesát nebo osmdesát let. Překlad Jihočeské Thelémy – všeobecně velmi považovaný – trpí nadto i drobnými a zbytečnými vadami na kráse, které se v reedicích kupodivu nikdy nepodařilo odstranit: omyly francouzštinářské, nepochopené reálie, eufemismy atd.

Vaši dosavadní prozaickou tvorbu reprezentuje Rok čtyřiadvacet a nedávno vydaná Europeana. Podle mého názoru jsou obě textové konstrukce iniciační paměti hledáním i identifikováním vašeho autorského prostoru. V rovině formální se oba texty jeví jako brilantní stylistická cvičení, v prvém případě na přiřazování objektu k opakujícímu se „Vzpomínám si...“, v druhém případě na spojku „a“. V obou textech disparátní a heterogenní příznaky časovému tématu vykrystalizovaly v pružnou organizující strukturu textu. Přitom Europeana nejsou „stručné dějiny dvacátého věku“, jak je uvedeno v podtitulu, ale ouředníkovská, tedy svobodná variace na toto historické téma.

Dvacáté století – podobně jako období sedmdesátých a osmdesátých let v Roku čtyřiadvacet – jsem nepojímal jako historické téma, nýbrž jako literární figuru. Na tu můžete převést cokoli, dějiny, politiku, vlastní život atd. Otázka tudíž nezněla (alespoň ne prvořadě), co, jaký typ dění, které události dělají dvacáté století dvacátým stoletím, nýbrž jakou mělo dvacáté století syntax, v čem nacházelo svou rétoriku a expresivitu, v čem bylo redundantní atd. Ten podtitulek je klasická antifráze – to, co držíte v ruce, nejsou stručné dějiny dvacátého věku. Většinu recenzistů to trochu zaskočilo; bylo patrné, že je to něco, co se tváří jako cosi, ale co je to to něco a co je to to cosi? Je to esej? Není to esej? Že jde de facto o stylistické cvičení, to nenapadlo pokud vím nikoho; na to je probírané téma příliš závažné, dějiny a jejich tragédie nemůžete přece chtít vtěsnat do formy jako bábovku, to se prostě nesluší. V Česku ještě pořád přežívá – byť už v oslabené podobě – nedůvěra ke všemu, co lze nazvat formálním přístupem. Obsah, přátelé, obsah je důležitý; a styl, samozřejmě, pokud možno jedinečný a nenapodobitelný, ale forma? Co je to?