Aniž bych chtěl prdět vysoko
Martin Hybler
Most, 2, 1990 [1]
Aniž bych chtěl prdět vysoko, mám troufáka tvrdit, že Ouředníkova kniha, obsahující zdaleka nejúplnější sbírku českých argotismů druhé poloviny 20. století, znamená průlom do české prudérie – fenoménu, jenž si zasluhuje zvýšené pozornosti. Spolu se závistivostí a zbabělostí patřil totiž k oněm rysům národní povahy, které nejvíc přispěly k budování totalitarismu v naší zemi.
Ouředník rozverně kombinuje důslednost až sveřepou s vilnou bujarostí, takže jeho kniha naprosto postrádá vědeckou sucharskost; jeho Šmírbuch je natolik radikální, že ani dokonalý bagoun se nebude cítit vochcán. Samozřejmě se jako vždy najdou obránci mravů a čistoty jazyka, žádostiví nasrat Ouředníkovi na prsty a popřípadě ho nechat štrnáct dní bez piva, či mu přímo udělat z ksichtu ference neboli betlém. České kundopasy charakterizuje především horoucí láska k nevědění; nemít šajna, toť jejich cíl. Zejména ne o tom, co se týče nás samých – sebereflexe se s oblibou upíná k nadneseným mytickým pseudotématům (česká otázka, Češi v Evropě, o smyslu českých dějin...) a spíše než co jiného představuje systematický pokus nevědět – jak skutečně mluvíme, jak myslíme, jací jsme, co děláme a jak etc. Když se pak něco děje (což se nám naštěstí nestává často), je to zajisté ve znamení nějaké té Obrody (národní, mravní, socialistické, demokratické...). Máme prostě jakousi zhovadilou potřebu být lepší, než jsme, mluvit lépe, než mluvíme. Ubohá úroveň českého slovníkářství – českých slovníků je málo a jsou zpravidla prachbídné, hlavně ty novější – naši lásku k nevědění obráží velmi zřetelně.
A přesto každý životní projev – a tedy i jazyk – má, řečeno s Bachtinem, své materiálně tělesné „dole“. Jde o vrstvu jazyka, která je nejblíž tělu v jeho tělesnosti (tělesnění) a v níž nejde ani tak o označování, práci s významem či uchopování univerza etc. (ať se tu každej soplák drápe na maják, jak umí), nýbrž o participaci, tj. splynutí s dotyčným tělem. Jde tedy především o to mrdat (prcat, vrzat, šukat, šoustat, kajlovat, pilovat, hoblovat, klátit, mastit, šoupat, piglovat, šroubovat, špikovat, šíbovat, bouchat, stříkat, kukat, drbat, megošit, mrholit, zarazit otku, vobskočit, přefiknout, prošťouchnout, dát kolík, zátes, nachcat do studně, naprskat do jeskyně, rozčísnout pěšinku, zavokrouhlit závitnici, vzít mladýho pána do ZOO..., op. cit. str. 289 – 294, passim).
Pravidelně, jakmile vyjde nějaká česká kniha užívající jazyka poněkud od podlahy, zahemží se to pavézami, rázem povstanou neohrožení boží bojovníci a vytáhnou do boje pod pečlivě odhovněnými korouhvemi – nejspíš proto, že je to jeden z nejsnadnějších způsobů, jak si dokázat vlastní existenci. Zlobně poulej vokále, čuměj jak zapařený v rozkroku, zkrátka nedokážou si něco podobného narvat do šejtle. Jako by česká existence znamenala především tvrzení neexistence hovna.
Český postoj k našemu materiálně tělesnému „dole“ je beznadějně ambivalentní. Na jedné straně máme v této oblasti skvosty světové literatury (Hašek), na druhé jako bychom pořád vězeli v 19. století s jeho obrozeneckou prudérií (srov. Máchův deník, na jehož publikaci jsme čekali 150 let!). Je tomu tak snad proto, že novodobý koncept českého národa je coby vynález obrozenců takřka exkluzivně duchovní (jazykovou!) konstrukcí, a schází mu tudíž šulín?