Věčně beznadějné naděje

Evropská zkušenost podle Ouředníka

Viktor Šlajchrt

Respekt, 18. 2. 2002

Drobná a nenápadná knížka Patrika Ouředníka Europeana s podtitulem Stručné dějiny dvacátého věku mohla na loňském předvánočním trhu snadno uniknout pozornosti. Autor, který žije od roku 1985 v Paříži, vydal v českých zemích během devadesátých let několik lehce výstředních publikací, v nichž se inteligence a rozhled pojí s osobitým smyslem pro humor, zaujal však pozici spíš exkluzivně okrajovou, od níž se nedal čekat obzvláštní věhlas ani pocty. V záplavě knih na evropské téma, které u nás v posledních dvou letech prochází mimořádnou konjunkturou, se navíc ta jeho poněkud ztrácela. O to překvapivěji zapůsobilo, když v anketě Lidových novin získala první místo a stala se Knihou roku 2001. Tradičnímu žánrovému zařazení se text European vzpírá. Navenek působí jako nesouvislé výpisky z četby opatřené poznámkami a střídmými komentáři, které by se mohly po utřídění, dohledání hlubších souvislostí a pečlivějším zpracování stát podkladem pro přehlednou esej o nedávných časech – podána by ovšem byla spíš v duchu středověkých kronikářů, kteří zprávy o skutečných událostech prokládali vybájenými historkami, podivuhodnými výroky zázračných mudrců, výklady obskurních nauk i věrouk a zcela neověřitelnými informacemi z doslechu. Ale ani staré kronikářské pořádky Ouředník nerespektuje, nenavléká zmiňované děje na lineární osu času, ale nechá je jako uvolněné atomy těkat prostorem celého století, náhodně se dotýkat, mizet i vracet se, srážet se i splývat bez rozlišování podstatného a nepodstatného. Vynález podprsenky tu má stejnou váhu jako objev jaderného štěpení.

Marťanův zápisník

Zdánlivě spontánní výpověď by mohla přes zcela odlišné naladění připomenout monolog strýce Pepina z Hrabalových Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Vypravěč Europeany ovšem není žádný pábitel blouznící v orgiích bezbřehého sebevyjádření. Do dějů ani v náznaku nevstupuje a zpřítomněn je pouze v zabarvení řeči, pouze jej tušíme, ale o to naléhavěji na nás dopadá jeho zoufalá ironie. Účinek prózy, která zdánlivě postrádá kompozici, vychází z nenápadného stavebního principu blízkého Kolářovým rolážím, v nichž se prolínají dvě obrazové reprodukce rozřezané na úzké pásy. Ouředník takto „rozřezal“ dvě základní tematické roviny. První se skládá ze zpráv o otřesné brutalitě válek a revolucí, o kolaboraci vědy a techniky se zlem, bizarních hrách s osvobozeným sexem, mediálním falšování skutečnosti, šílenství spásonosných utopií a dalších projevech vystupňované hysterie lidstva. Druhý výchozí „obraz“ tvoří zkratkovitá přehlídka rozmanitých intelektuálních teorií, které Ouředník lapidárním přeformulováním zbavuje spekulativních kouzel a obnažuje jejich základ, z nějž často čiší prázdnota, bezradnost či plané úsilí o efekt. Výsledkem prolínání obou světů je pochmurná groteska, v níž se obraz života v zrcadle intelektuální interpretace jeví ještě ubožeji než sám o sobě. Europeanu lze vnímat jako pokus o pročištění společenské paměti. Autor stvořil vypravěče, který se odpoutal od všech partikulárních loajalit, od nacvičených postojů a osvojených hledisek, aby obecnou zkušenost z dvacátého století znovu převyprávěl sám za sebe. Čtenář s ním tuto zkušenost do značné míry sdílí, zná ji ze školy, z novin, z knížek i televizních dokumentů, zdálo by se, že jej vypravěč může upoutat leda nějakým nezvyklým názorem či provokativně vyhroceným postojem. To by ovšem stálo proti smyslu textu, v němž se snaha o apartní vyhrocenost názoru a radikální odklon od zdravého rozumu jeví jako jedna z hlavních příčin tragických dějů. Autor místo toho přidělil vypravěči pozici jakéhosi Marťana, jenž proniká do dějin lidstva s odstupem nezaujatého badatele, čímž čtenáři umožňuje spatřit notoricky známé události jakoby poprvé. K dalším ozvláštněním patří jejich zasazení do nečekaných kontextů a výmluvné, i když možná fiktivní detaily.

Stará bestie

Evropskou integraci provází intenzivní úsilí nahradit tradiční národní historiografie obrazem společných dějin. Vše, co evropské národy až dosud dělilo a vedlo k nesvárům, by mělo ustoupit do pozadí, aby vynikly společné rysy evropské nadnárodní identity. Každý národ obtížily během staletí nesčetné viny, každý se dopouštěl válek, genocid, znevolňování bezbranných a loupežných výprav k slabším, v uvolněném prostoru nové Evropy se však staré hříchy vzájemně vyruší a veškeré zbývající nesrovnalosti budou po důkladném projednání v Bruselu administrativně odstraněny. Opět nás čeká skvělá budoucnost, musíme se však vyrovnat s minulostí, pojmenovat ji, překonat a odsunout mezi nepotřebné harampádí. Kdo by se na realizaci tak nadějné vize rád nepodílel? Snad jen notorický škarohlíd. Převážná většina edičních projektů na téma Evropy vyznívá optimisticky, výjimky u nás zastupuje snad jen práce Johna Laughlanda Znečištěný pramen, která trochu poťouchle připomíná, že se idea nové, sjednocené Evropy původně zrodila v nacistických myslích. Ouředník nezaujímá jednoznačné stanovisko. Jeho Europeana mohou být vykládána eurooptimisticky stejně jako euroskepticky. Text nabízí bezpočet příkladů zhovadilosti, k jaké vedla nacionální státotvornost, ale poukazuje také na příšerné konce mesianistických ideologií a snah o radikální nápravu pomocí různých univerzálních receptů. K chóru nadšenců, kteří Evropu opěvují jako spanilou pannu, se vypravěč nepřipojuje. Dosud v ní vidí spíš starou bestii, do níž sice kráska může být zakleta, ale také nemusí. Poslání knihy je varovné: i když to Evropě bude v novém kostýmku slušet, obezřetnost je nezbytná.