Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku
(Flaubert a Ouředník aneb dějiny jako fraška)
Florence Pellegriniová
Část studie Florence Pellegriniová, věnovaná Europeanám. Celá studie zde.
Tiphaine Samoyautová [1] rozlišuje v soudobé „flaubertovské“ literatuře tři proudy: linii Bouvard a Pécuchet, jež „znamená zároveň encyklopedii i hloupost, vědění i blbství“; linii Citová výchova [...] a linii Paní Bovaryová [...]. Patrik Ouředník, spolu s Queneauem a Perecem, spadá nepochybně do té první.
Počínaje Rokem čtyřiadvacet, Ouředníkovou prozaickou prvotinou z roku 1995, je ve všech autorových textech patrné zanícení soupisy, výčty a hromaděním, především co se rozličných diskursů a promluv týče. Hotové sbírky perel, nahromaděné bez ohledu na hiearchii; některé jsou pitomé, jiné směšné či znepokojivé, další enigmatické nebo popřípadě vše dohromady; Europeana [2] a Příhodná chvíle, 1855 [3] se nacházejí někde na půl cesty mezi Candidem – kvůli falešně naivnímu tónu a ironii, která skrz něj prosvítá – a Slovníkem přejatých myšlenek, jenž rozšiřují o řadu zbrusu nových hesel.
„Je možné, že mám zbystřený sluch na stereotypy a na vyprázdněný jazyk – a že jsem s to onen vyprázdněný jazyk zpětně reprodukovat. S tím, že vyprázdněný jazyk není nikdy úplně prázdný, vždycky v něm jsou nějaké ideové či ideologické sedimenty, které vypovídají o něčem, co zkraje mohlo být živé.“ [4]
Takto o sobě Ouředník mluví v rozhovoru pro Český rozhlas z března 2002. V Ouředníkových knihách jsou stereotypy, loci communes („...to jest to jediné,“ říká, „co reálně sdílíme se svým okolím“) ve středu pozornosti. Platí to především o Europeanách, stručných dějinách dvacátého věku, v nichž záplava diskursů generovaných dvacátým stoletím téměř zastiňuje dějinnou konstrukci, působící bezmála jako nutný přílepek. Ale v téže perspektivě můžeme číst také Příhodnou chvíli, 1855, která vypráví o krachu jedné společenské utopie; i zde se stereotypy a truismy ocitají v plném světle – aby mohly být lépe potírány. Ne však čelným útokem, ten je odsouzen k nezdaru, nýbrž pokoutně, úskočně; jde o to, způsobit v protivníkově obraně „trhliny“, které pozvolna vyústí v dočasné vítězství: „Stereotyp je záludný; chcete-li se mu postavit do cesty, musíte být záludnější než on. [...] Stereotyp, podobně jako totalitní režim, nelze napadnout frontálně. V první fázi jde o to, navrtat do něho díry, trhliny – trpělivě, umíněně. A jednoho krásného dne se rozpadne na kusy. Následuje krátké období svobody – několik dnů, několik týdnů –, to znamená anarchie, neboť zmizel tmel, který nás dosud stmeloval a jehož jsme byli zajatci. Načež je ruče nahrazen jiným a vám nezbývá, než začít znovu od začátku, pokud vám ještě zbývají síly, pokud nejste definitivně znechucen. Sisyfos, poslední absurdní hrdina.“ [5]
* * *
V díle Patrika Ouředníka je něco z Bouvarda a Pécucheta. Platí to jak o způsobu jeho práce – je pro ni příznačná encyklopedičnost i vášeň pro soupisy a nomenklatury (na konci příspěvku se k tomu ještě vrátím) –, tak o jeho snaze nakupit a vzkřísit dobové diskursy. Europeana, to jsou rozmanité názory seskupené do zmatených výčtů, přičemž celek působí jako něco mezi muzeem a vetešnictvím, v němž uplynulé století a jeho převratné změny ustrnuly v šílené zkratkovitosti fragmentů Světové knihovny. Jsou zde poličky s visačkou „dějiny“, „politika“, „psychoanalýza“ nebo „kuchyňské nářadí“, přijde na to. Počínaje „historiky“, kteří „říkají“ – ovšem každý říká něco jiného: „Někteří historikové později říkali...“, s. 8 [6]; „Ale jiní historikové říkali...“, s. 9, přes „antropology“ a „filozofy“ – „Někteří filozofové říkali...“, s. 88; „Antropologové říkali...“, s. 91 – až po „mladé lidi“ (s. 55), nebo jednoduše „lidi“ (s. 9) a to, co „se“ říkalo. Formou prostého sdělení jsou zde tlumočeny naděje a obavy jedné doby, pokusy o pochopení i nejrozmanitější dogmata. V textu zaznívá množství hlasů, ovšem formální neurčitost tuto mnohost do značné míry stírá: stylisticky jednolitý výklad, odosobnělý výčet faktů, minimální interpunkce bez náznaku jakékoli expresivity; charakteristická je parataxe a neuzavírající klauzule za použití „a“ nebo „atd.“. [7] Souřadicí spojka „a“, spojující jednotlivé body výčtu, ale přítomná i na konci period a na začátku vět, se zároveň podílí na rytmizaci celku a na reorganizaci výpovědi, jež tak někdy vyústí v nové významové nasměrování. Může slučovat prvky příbuzné i zcela heterogenní; může také z homogenního bloku vyčlenit určitý prvek a tím jej zvýraznit; může i naznačit vpád heterogenního a vzápětí je popřít:
O první světové válce se říkalo, že v ní lidé padali jako semena, a ruští komunisté později vypočítali, kolik vydá jeden kilometr mrtvol na hnojivu a kolik ušetří za drahé zahraniční hnojivo, když použijí na hnojení mrtvoly zrádců a zločinců. A Angličané vymysleli tanky a Němci plyn, kterému se říkalo yperit, protože ho Němci poprvé použili u města Ypres, ale to prý nebyla pravda. (s. 7)
Někteří historikové později říkali, že dvacáté století začalo vlastně až v roce 1914, když vypukla válka, protože to byla první válka v dějinách, které se zúčastnilo tolik zemí a ve které tolik lidí umřelo a ve které létaly vzducholodě a aeroplány a bombardovaly zázemí a města a civilní obyvatelstvo a ponorky potápěly lodě a děla střílela padáčkem deset nebo dvanáct kilometrů daleko. (s. 8)
Ale jiní historikové říkali, že dvacáté století začalo ve skutečnosti dřív, že na jeho počátku stála průmyslová revoluce, která narušila tradiční svět, a že za všechno můžou lokomotivy a parníky. (s. 9)
Na konci devatenáctého století čekali lidé ve městech na nové století dost netrpělivě, protože měli pocit, že devatenácté století naznačilo cesty, po kterých se lidstvo bude ubírat. A v budoucnu že budou všichni telefonovat a cestovat na parnících a přepravovat se podzemkou a jezdit na pohyblivých schodištích s pohyblivými madly a topit kvalitním uhlím a koupat se třeba i jednou týdně. A elektromagnetický telegraf a bezdrátová telefonie že budou přenášet lidské myšlenky a touhy rychlostí blesku napříč prostorem a umožní lidskému společenství dosáhnout harmonie a žít v míru a jednotě. (s. 12)
Na konci dvacátého století lidé přesně nevěděli, jestli mají slavit začátek nového tisíciletí v roce 2000 nebo až 2001. (s. 14)
A někteří říkali, že konec světa bude hodně brzo, a jiní, že až za nějakou dobu. A antropologové říkali, že konec světa je pro život jednotlivce i obce důležitý element, protože umožňuje evakuovat strach a agresivitu a smířit se s vlastní smrtí. A psychologové říkali, že je důležité, aby si individuum mohlo vybít agresivitu a že nejlíp je závodně sportovat, protože si všichni vybijí agresivitu a mrtvých je přitom mnohem míň než ve válce. (s. 19–20)
Nelítostné řetězení falešných příčin i následků – text je přesycený spojkou „protože“ –, marné hledání souvislostí, vzápětí popřených samotnou hmotou textu. Europeana je třeba číst jako katalog historických loci communes; nejde o historická fakta, nýbrž o historiografický komentář – z něhož se vytratila veškerá hierarchie i samotný předmět bádání. Opakující se promluvy, velkolepě hloupé ve své neměnnosti a zprimitivnělé zhuštěnosti, se kupí jedna za druhou, přičemž marginálie na okraji stránek, jakési „usazeniny usazenin“, definitivně odhalují jejich grotesknost: „Příroda je úchylná“ (s. 60), „Člověk je vlastně opice“ (s. 61). Na každé stránce je totiž umístěno vedle vlastního textu jedno či více obdobných hesel, připomínajících styl popularizačních příruček. Tato parodicko-pedagogická návěstí v sobě soustřeďují samotnou podstatu klišé, na něž odkazují a v nichž se sama ztvárňují.
Mluvíme o „usazeninách“: zkratkovitost truismů z nich dělají sedimenty. [...] A mluvíme o „usazeninách usazenin“, neboť tato fixní syntagmata (jakkoli proměnlivého složení – tyto řečové krápníky lze rozdělit do několika kategorií) představují klišé redukovaná na svou holou podstatu. V pojmech diskursu by bylo možné hovořit o usazenině ve smyslu minimální jednotky, dané, neštěpné a tranzitní průpovědi. Ve smyslu rezidua, zůstatku z vyřčeného, zaslechnutého, kolujícího, všudypřítomného, toho, z čeho stačí vyjmout samotné jádro, aby nám před očima vyvstal celý zástup přidružených stereotypů.
Několik příkladů a pokus o jejich uspořádání:
Tematická výpověď (substantivum + determinativum)
Virtuální realita (s. 12); Konec světa (s. 14, 19); Nový člověk (s. 19, 22); Osvobození z okovů hmoty (s. 26); Nepřizpůsobiví občané (s. 35); Varování generacím (s. 37); Uchování paměti (s. 38); Problémy s erekcí (s. 40); Konec starého světa (s. 52); Příslib do budoucna (s. 53); Univerzální jazyk (s. 70); Sociální imaginárno (s. 77); Úzkoprsé koncepce (s. 87), Černá díra (s. 87); Organizování paměti (s. 92); Sociální identita (s. 93); Konec dějin (s. 94)
Proverbiální výpověď (tvrzení v gnómickém prézentu)
Svět spěje ku zkáze (s. 9); Řád vznikl z chaosu (s. 11); Ženy jsou lidské bytosti (s. 13); Svět je prohnilý (s. 22); Bůh existuje (s. 25); Mládí je dynamické (s. 56); Paměť není konstitutivní (s. 63); Budoucnost je plná vzruchu (s. 67); Fašismus je univerzální (s. 82); Umění patří všem (s. 83)
Dějová výpověď (zpravidla se slovesem v infinitivu)
Poučit se z chyb minulosti (s. 13); Kupředu (s. 15); Jak optimalizovat člověka (s. 22); Aby jádro zůstalo zdravé (s. 26); Jak oslovit mladé diváky (s. 42); Lidé se musí naučit novému myšlení (s. 61); Žít ve shodě s přírodou (s. 64); Vstříc budoucnosti (s. 83)
K těmto případům, vyznačujícím se vysokou mírou zobecnění a nezávislosti na situaci, je třeba připojit prozaičtější a kontextualizovanější varianty, které fungují stejným způsobem. Do katalogu přejatých témat tedy dále zařadíme:
Tlustá Berta (s. 10); Vynález antikoncepce (s. 13); Vynález podprsenky (s. 17), Hladina spodních vod klesá (s. 18); Použití bojových plynů (s. 31); Neznámý vojín (s. 38); Veselá vdova (s. 29); Árijská rasa (s. 30); Panenky s ptáčkem (s. 39); Proč ubylo šňupání (s. 51), Milénium (s. 51); Spiklenci (s. 51); Telegraf (s. 73); Sperma kvalitních mužů (s. 73)
Aforismy v přítomném čase, předávající nějakou obecnou pravdu (např. „Arbeit macht frei“, s. 71), jsou doplněny jinými, vytvořenými obdobně, ale v čase minulém. Tyto odkazy jsou případ od případu více či méně hermetické podle toho, jak zjevná je narážka, kterou skrývají:
Angličané vymysleli tanky (s. 7); Němci vynalezli plyn (s. 8); Hodně mužů bojovalo (s. 15); Ti, co uměli kraulovat (s. 16); Lékaři prováděli osvětu (s. 17); Vítr čechral klasy (s. 41); Vojáci předstírali trauma (s. 43); Američané chtěli sesadit prezidenta (s. 66); Tlumočník odjel na dovolenku (s. 70)
* * *
„Europeana je možno číst alespoň na tři různé způsoby,“ píše Bernard Quiriny ve své recenzi z roku 2004, kdy vyšel francouzský překlad. „Soustředíme-li se pouze na marginálie, budeme s četbou hotovi za pár minut. Drobné věty na okraji stránek jsou citacemi z vlastního textu [ne tak docela, protože marginálie synteticky text zhušťují, pozn. F. P.] a představují jakési parodické opěrné body, pseudovědecký výklad ke sbírce naivní a bláznivé poezie, slovník historických floskulí, z něhož někdo vymazal definice. Druhým, svědomitějším způsobem je četba samotného textu, jehož prostřednictvím Ouředník čtenářům předkládá ‚stručné dějiny dvacátého věku‘ (tak zní podtitul); na pouhých sto padesáti jedna stranách malého formátu jde o výkon vpravdě sisyfovský. Ouředníkův nápad je ovšem geniální: k tomu, aby mohl načrtnout mapu tohoto století a vyznačit na ní nejdůležitější body, ponořil se do stovek dějinných faktů rozmanitého ražení, které okořenil jednou zanedbatelným detailem, jindy zásadními statistickými údaji. Fakta a události, smíšené v litanickém a podivně nesourodém proudu vyprávění, vytvářejí postupně víceméně velké chuchvalce; největší z nich odpovídají klíčovým okamžikům dvacátého století na Západě a v Evropě zvlášť. Patrik Ouředník nám v popisném, věcném stylu (hemží se to tu spojkou ‚a‘; v jedné a téže větě se vedle sebe ocitá na stejné úrovni pět nebo deset různých a navzájem nijak nesouvisejících událostí) připomíná emancipaci žen a vynález eskalátoru, zhroucení počítačových systémů na prahu nového tisíciletí a atentát v Sarajevu, elektřinu a podprsenku, Buchenwald a pozitivismus, Kolymu a pedagogickou osvětu, Červený kříž a bolševický mesianismus. [...] Třetí způsob spočívá v kumulaci požitků, jinými slovy v četbě textu i marginálií. Smích zaručen, nevolnost vysoce pravděpodobná. [...]“
Smích, ano, protože to důsledné přetřásání týchž floskulí, lišících se jen nepatrným detailem, omílání do krajnosti dotažené utkvělé myšlenky, k níž by se nadšeně přihlásili Bouvard i Pécuchet, nemůže nebýt směšné. Blbost v celé své kráse, aplikovaná beze všech nuancí a upínající se k jednomu výlučnému cíli, šmahem smete všechno ostatní ze stolu. U Flauberta může jít o metafyziku („Metafyzika se vracela. Vracela se, ať mluvili o dešti nebo o slunci, o kamínku v botě, o květině na trávníku, o čemkoli,“ s. 187 [8] nebo o keltské faly („I viděli Bouvard a Pécuchet falos ve všem,“ s. 95), u Ouředníka o milénium či emancipaci žen. Návratnost a symetrie motivů se spolupodílejí na komičnosti, v níž zaniká časovost a veškeré spění. Platí to i o přehledu poválečného vývoje kinematografie, který lze číst také jako dějiny erotiky, záleží na čtenáři:
V padesátých letech souložili filmoví hrdinové hlavně v obilných lánech, protože obilné lány patřily k mládí a novému životu, který na mladé hrdiny čekal, a vítr čechral klasy (marginálie: Vítr čechral klasy) a na obzoru zapadalo slunce a ženám se vzdouvala ňadra, a v šedesátých letech souložili filmoví hrdinové v mořském příboji na březích oceánu, protože to bylo romantické, a písek se jim lepil na kůži a byly jim vidět zadnice a nad vodou se vznášel opar. V šedesátých letech také vznikly první pornografické filmy, ve kterých se skoro pořád souložilo na různých místech. A v magazínech pro mladé dívky vysvětlovaly zkušenější redaktorky, jak správně provádět felaci atp. A v magazínech pro mladé chlapce vysvětlovali zkušenější redaktoři, jak předčasně neejakulovat a jak si nenápadně navléct prezervativ. A reklamní agentury vymýšlely reklamy na prezervativy a přemýšlely nad způsobem, jak vhodně oslovit mladé diváky (marginálie: Jak oslovit mladé diváky) a jedna agentura vymyslela reklamní šoty, ve kterých souložily různé postavy z pohádek, Sněhurka a Popelka a Oslí kůže a Šeherezáda. Také v uměleckých filmech se souložilo čím dál víc, ale kritikové říkali, že je to něco jiného, protože nejde o soulož jako takovou, ale o její reprezentaci. A když se v nějakém uměleckém filmu hodně souložilo, říkali, že ten film vyjadřuje náš entomologický přístup k lásce, a to že je správné, protože se můžeme lépe zamyslet nad rolí soulože nejen v antropologickém, kulturním nebo politickém kontextu, ale i v lidském životě. V sedmdesátých letech souložili filmoví hrdinové hlavně v autech, protože to bylo originální a život se neustále zrychloval (marginálie: Život se zrychluje) a mladí diváci, kteří neměli auto, si tak mohli představovat, co je v životě čeká. A muži čím dál častěji leželi vespod a ženy na nich seděly, protože se mezitím emancipovaly. A v osmdesátých letech vznikl sex po telefonu a mužové volali na různá čísla, kde jim ženy říkaly do sluchátka CÍTÍM, ŽE VLHNU nebo VRAŽ MI HO TAM NA DORAZ nebo DÁŠ MI OCHUTNAT? apod. (s. 41–42)
Smích, ano, ale také nevolnost, vyvolaná onou specifickou podobou „smutné grotesky“, charakterizující podle Michela Crouzeta Flaubertovo psaní. Neboť nejdůležitější události minulého století – hrůzy dvou světových válek, zvrhlosti totalitních režimů a všemožné genocidy – zde podléhají stejnému ničivému zjednodušení. Europeana pojednávají plošně o velkých i malých dějinách, o tragickém i anekdotickém, nevýznamném i nevýslovném.
„Z tohoto surrealistického vetešnictví [pokračuje Quiriny] neúprosně ční několik stěžejních momentů, kterým je v magmatu událostí nakonec přiřknuta jejich skutečná důležitost: jde především o dvě světové války, o totalitní režimy a jejich masová zvěrstva a o ty které ideologie (scientismus, komunismus, fašismus, nacismus, humanismus). [...] Radikální syntézy, ke kterým autor směřuje, aby mohl v jedné větě obsáhnout historii volebního práva žen, nacistickou koncepci zvrhlého umění a debaty nad pozitivní diskriminací, se nutně nesou v duchu komické zkratkovitosti [a podle mého názoru i děsivé, pozn. F. P.]; Ouředník se chápe každého tématu, které mu přijde pod ruku, s týmž naivním a ironickým odstupem, zplošňuje dějinné události natolik, že se jeví marné a malicherné, zesměšňuje stereotypy tím, že je klade jeden za druhým do nekonečné řady. Ve své obludné a ničivé knížce klade Ouředník otázku vztahu společnosti ke svým dějinám, otázku interpretace dějin (sám je neinterpretuje nikdy), otázku důležitosti, již společnost uděluje dějinným událostem v optice svých imaginárních zájmů (autor sám nepřiděluje mimořádnou důležitost ničemu).“ [9]
Neúprosná logika ignorantů – její mechanismy popsal Philippe Dufour [10] – směřuje k závěru, že „všecko je totéž v bleděmodrém“, nebo přesněji, neboť každý z prvků podléhá autoritě téhož soupisu, „nic nemá obzvláštní důležitost“. [11] Se svými chaotickými výčty a falešnými závěry v podobě všudypřítomného „atd.“, které nám sugeruje úplnost, ale ve skutečnosti prozrazuje nemožnost vše obsáhnout, Europeana jsou koncentrátem našeho myšlení a promluv. [...] „Chuchvalce“, o nichž mluví Bernard Quiriny, vytvářejí nerozlišitelný slepenec rasistických, sexistických, paséistických, pokrokářských či scientistických klišé – text se dovolává všech -ismů a všechny jsou stejně černobílé a znepokojivé. Dohromady skládají monotónní recitativ, z jehož dosahu člověk unikne jen částečně a výjimečně; není prostě v naší moci se k němu otočit zády, neboť z množství zachycených promluv vždycky vyplyne na povrch věta, kterou bychom použili, anebo alespoň nějaký názor, se kterým jsme se ztotožňovali. „Celek by měl hrozivou bezchybnost olova. Za celou knihu by se nesmělo objevit jediné slovo z mé hlavy, a až by ji člověk přečetl, už by se neodvážil promluvit ze strachu, aby mu v řeči náhodou neuklouzla nějaká věta z té knihy.“ [12] Slovník přejatých myšlenek, jak o něm Flaubert uvažuje v dopise Louise Colletové ze 16. prosince 1852, do značné míry vychází vstříc Europeanám. [...] Ouředníkova koláž je prvořadě strategií demystifikace. „Stručné dějiny dvacátého věku“ zastřešují soubor zaměnitelných předsudků, jejichž množina rozvrací pravdu:
A Španělé tančili flamenco a Romové vrhali temné pohledy a Rusové byli arogantní a Švédové pragmatičtí a Židé obmyslní a Francouzi bezstarostní a Angličané namyšlení a Portugalci zaostalí. Ale s rozvojem spotřební společnosti a komunikačních prostředků se život lidí v Evropě postupně připodobňoval a někteří sociologové a historikové se domnívali, že uvažovat v pojmech národa je překonané, a říkali, že nejvýraznějším rysem vyspělé západní společnosti je kosmopolitismus a nic takového jako Němci nebo Rumuni nebo Švédové vlastně neexistuje, že jsou to jen sebeprojekce (marginálie: Sebeprojekce) do společenských stereotypů a předsudků. Ale jiní sociologové s tím nesouhlasili a říkali, že s rozvojem spotřební společnosti a komunikačních prostředků lidé postupně ztratili většinu orientačních bodů a národní společenství že se paradoxně stalo důležitější než kdy předtím. A stereotypy že jsou nezbytné pro uchování kolektivní a dějinné paměti, bez které by západní společnost ztratila svou kulturní jednotu, protože jednota nemůže nebýt heterogenní. (s. 93)
* * *
Když jsem se s Partikem Ouředníkem setkala kvůli přípravě tohoto příspěvku, nepřál si, abych náš rozhovor nahrávala – autor přiznává „jistou nedůvěru vůči mluvenému slovu“ –, a já bych v tomto odmítnutí dost možná viděla opatrnost, motivovanou všudypřítomnou hrozbou floskulí. Autor mi nicméně poskytl text, který připravil pro literární večer věnovaný jeho dílu, uspořádaný v květnu 2009 Evropskou komisí. Tento text vám nyní přečtu; Ouředník v něm hovoří o svém pohledu na literaturu a vysvětluje, v čem by ve vztahu k historii měla spočívat její role a její jedinečnost – čímž zároveň také definuje předmět vlastního psaní:
Osobně mě v psaní – v mém vlastním i v knížkách jiných – zajímá to, čemu se zpravidla říká „pravda doby“. Pojem je to velice vágní, neboť v každé době existují různé pravdy, tedy množina pravd. Hra spočívá v tom, pokusit se tu množinu co možná nejlépe pojmout, ve smyslu obsáhnout, zahrnout. K tomu má spisovatel k dispozici různé metody; nejobvyklejší z nich je konfrontace lidských osudů v optice mikrohistorie.
Já jsem se pokusil v některých svých knížkách vyjít z trochu jiného principu, a sice z předpokladu, že je možné vzít za synonymum „pravdy doby“ jazyk té doby – to jest vzít za své jisté množství jazykových automatismů, stereotypů, a přinutit je k tomu, aby jednaly a aby byly konfrontovány mezi sebou stejným způsobem jako tradiční románové postavy.
Historici i spisovatelé pracují s písemnostmi – kroniky, noviny, korespondence atd. K písemnostem je možno zaujmout dvojí přístup. Buď – a to je přístup historiků – v nich budeme hledat prvořadě (ne nutně výlučně, ale prvořadě) informaci o události, „co se stalo“, „co se odehrálo“. Nebo – a to je to, oč šlo mně – v nich můžeme hledat způsob, jakým je ona informace podána. V téhle perspektivě pak nepůjde o to, kdo vyhrál bitvu u Waterloo, ale o to, jak ji popsali kronikáři. Pravda o době je v onom popisu, nikoli v události samé; v reakci, nikoli akci. Lidské osudy se utvářejí obdobně: každý z nás se konstituuje skrze interpretace těch či oněch událostí.
Tohle všechno je ve skutečnosti banální, podobně jako stereotypy, které nám umožňují existovat. Osobně mám za to, že lidský život je záležitost veskrze banální – což v žádném případě nezpochybňuje tragičnost událostí, které mohou poznamenat lidský osud. Jenomže – vyjádřit banalitu v literatuře je nesnadné. Banalita je velmi paradoxně nepravděpodobná, dokud jí neudělíme nějaký tvar – a právě tady vstupuje do hry jak historiografie, tak literatura. V obou případech nemá obsah – tedy to, co vnímáme jako synonymum reality – reálnou existenci. Obsah je hromada virtuálního písku, a chceme-li z té hromady písku vytěžit nějakou realitu, musíme ji napřed nacpat do kyblíčku, polít vodou a udělat z ní bábovičku. Je to pořád stejný písek, ale najednou je z něho učebnice dějepisu nebo literární dílo. V obou případech budeme pracovat, vědomě nebo ne, se stereotypy, s loci communes, tedy s jazykovým a referenčním prostorem, který sdílíme s jinými.
Lidské osudy jsou možná banální, což ovšem neznamená, že jsou zaměnitelné. Problém literatury je v tom, že zahrnuje lidské osudy do předem promyšlené architektury, která nevyhnutelně obnáší jistou dávku hierarchizace. A je-li jedna věc na světě, která by neměla být hierarchizována, pak je to individuální lidský osud. Stereotypy jsou naopak dokonale zaměnitelné – a zároveň je za nimi možno zahlédnout, právě díky nesnesitelnému zjednodušení, které je jim vlastní, jinou pravdu, jinou zkušenost, jiný osud.
Chceme-li tudíž vyzrát na stereotypy, klišé a automatismy, je třeba zaujmout místo přímo v jejich středu, na křižovatce nejjalovějších diskursů, nejnanicovatějších afirmací.
Aby mohla literatura pojmout pluralitu lidských pravd – a tak nám pomoct číst dějiny – musela by být s to mluvit o jevech beze vší hierarchie, roztříštěně a dokonale horizontálně. Musela by také být s to uspořádat diskursivní prvky tak, aby se nám ztrácely před očima, udělat je pohyblivé a nepolapitelné. Musela by rovněž dbát o to, aby slovo „pravda“ nebylo nikdy použito v singuláru. Pravda v singuláru – jedna pravda – nemůže nebýt stereotypní, neboť nevyhnutelně usiluje o to, přiblížit se obecnostem, všeobecnostem. A slyšíme-li často, že literatura je protest proti zanikání věcí, proti zapomnění, je třeba dodat: a proti koncepčnímu zevšeobecňování, které vede k zániku individuálního lidského osudu stejně jistě jako zapomnění. [...] [13]
„Pravda doby“, jak se s ní setkáváme v jejím „jazyce“, v „popisu“ události, nebo přesněji v jejím zprostředkování, tj. v modalitách reinterpretace, je tedy „hromada virtuálního písku“, jež získá tvar a smysl, „až když ji polijeme vodou“, čili prostřednictvím konkrétního textu: podle Ouředníka jde v literatuře především o tvarování unikavé, „roztříštěné“ a „pohyblivé“ skutečnosti; vyhmátnutím stereotypu upozorňuje text na existenci iluze a zároveň ji dekonstruuje. V této souvislosti se nám vybaví epizoda o historiografických procedurách v kapitole o životopise vévody z Angoulemu, v níž Bouvard a Pécuchet na vlastní kůži pocítí vratkost a proměnlivost reality, kterou zachycuje fragmentární a „roztříštěný“ charakter epizody; neustálenost a unikavost historického líčení se tu podílí na krizi pravdy. Aniž dějinám upírá oprávněnost a epistemickou hodnotu, Flaubertův román přinejmenším relativizuje jejich dopad. V nerozhodnosti, odkladech a neúspěších obou protagonistů jsou zaznamenány meze historického diskursu: historiografie, neschopna přiblížit se pravdě, prosazuje svou autoritu pod záštitou kauzality.
V rovině teoretické jde tedy o jasný nezdar. Na estetické úrovni jde ale o úspěch. A nabízí se ještě další možný výklad, totiž že demystifikace dané logiky v narativním kontextu nám nabízí alternativu řádu literárního: díky zvolené útržkovité a roztříštěné formě ilustruje epizoda krach jednolitých a koherentních dějin – a zároveň krok za krokem umožňuje zachycení skutečnosti v její různorodosti a mnohotvárnosti. Ve stejném duchu se nesou i Europeana, ozvučná skříň, v níž bloudí a v níž se střetávají konkurenční, a přesto do značné míry podobné diskursy. [...]
Ouředníkova próza se dočkala celé řady divadelních inscenací; důvody zřejmě musíme hledat v polyfoničnosti textu. Divadelní adaptace se ale jeví jako dobrý nápad jen na první pohled: ačkoli Europeana můžeme číst jako koláž, jako náhodné seskupení různých promluv, text nevyhnutelně předpokládá také anonymitu, nerozlišenost jednotlivých mluvčích. Jak potom ztvárnit text prostřednictvím individuálních postav?
[...]
Přeložila Eva Pelánová