Henri Michaux / Jistý Plume

(výbor)

Francouzská literatura I.
Společnost pro rozvoj a šíření francouzské literatury, Paříž, 1985

knižně Volvox Globator, Praha, 1995

Translation © Patrik Ouředník

 Mírumilovný člověk

Plume vleže roztáhl ruce a s překvapením zjistil, že nenachází zeď. „Ach,“ pomyslel, „patrně ji snědli mravenci.“ A usnul nanovo.

Načež s ním zatřásla žena. „Jen se podívej,“ řekla. „Povaleči! Zatímco si tu spíš, ukradli nám dům!“ A opravdu, ze všech stran je obklopovalo nebe bez mráčku. „Hm, už se stalo,“ pomyslel si.

Načež ho probudil hluk. Plnou parou se na ně řítil vlak. „Vypadá pěkně nedočkavě,“ pomyslel si. „Určitě dorazí před námi.“ A usnul nanovo.

Načež ho probudil chlad. Byl zmáčený krví až na kůži. Manželka byla na cucky: poblíž se válely jednotlivé kusy. „Krev s sebou přináší spoustu nepříjemností,“ pomyslel. „Jako by nemohl jet jinudy... Inu, stalo se...“ A usnul nanovo.

„Poslyšte,“ pravil soudce, „můžete nám vysvětlit, jak se vaše žena mohla poranit natolik, že byla nalezena v osmi kusech, zatímco vy, který jste byl vedle, jste jí v tom nedokázal zabránit, ba dokonce jste si ničeho nevšiml? To je tedy záhada. A celý případ se točí kolem ní.“

„V tom mu opravdu nemohu pomoci,“ pomyslel Plume a usnul nanovo.

„Poprava se bude konat zítra. Obžalovaný, chcete něco dodat?“

„Promiňte,“ řekl, „nesledoval jsem to celé.“ A usnul nanovo.

  Plume v restauraci

Plume obědval v restauraci, když vtom k němu přistoupil vrchní, přísně si jej změřil a pravil tichým, tajemným hlasem: „To, co máte na talíři, není na jídelním lístku.“

Plume se okamžitě omluvil.

„Víte,“ řekl, „pospíchal jsem a na jídelní lístek jsem se vlastně nepodíval. Nazdařbůh jsem objednal kotletu, říkal jsem si, kotlety budou mít, a pokud ne, jistě najdou nějakou v sousedství. Ujišťuji vás, že jsem byl ochoten objednat si něco jiného, pokud by se kotlet z jakéhokoli důvodu nedostávalo. Číšník přijal objednávku, aniž by projevil překvapení, a za chvíli mi kotletu přinesl... Přirozeně vám ji řádně zaplatím. Je to hezký kousek, naprosto s vámi souhlasím. Zaplatím, co si za ni řeknete. Kdybych věděl, jak se věci mají, objednal bych si samozřejmě něco jiného, jiné maso nebo i vajíčka, stejně už mě přešel hlad. Ostatně zaplatím vám hned.“

Avšak vrchní stojí bez pohnutí. Plumovi je trapně. Po chvíli zvedne oči... ach! U stolu stojí ředitel podniku.

Plume se okamžitě omluvil.

„Nevěděl jsem,“ vysvětluje, „že kotlety nejsou na jídelním lístku. Nedíval jsem se, zrak se mi horší, víte, a neměl jsem u sebe cvikr, a tak jako tak mě ze čtení bolívá hlava. Požádal jsem o první věc, která mě napadla, spíš abych vybídl číšníka k nějakému jinému návrhu než z nějaké osobní preference. Číšník byl zřejmě zaneprázdněn, nic neřekl, odešel a přinesl mi kotletu, a já se pustil víceméně roztržitě do jídla... Zaplatím přímo vám, když už jste tady.“

Avšak ředitel stojí bez pohnutí. Plumovi je čím dál trapněji. Ve chvíli, kdy podává řediteli bankovku, povšimne si rukávu uniformy. U stolu stojí policista.

Plume se okamžitě omluvil.

Vešel do restaurace, aby si trochu odpočinul. Najednou mu za zády někdo vykřikl: „A vy? Co si dáte?“ – „E... pivo.“ – „A k jídlu?“ vykřikl rozzlobeně číšník. A on, aby se ho zbavil: „Třeba kotletu...“

Už na to ani nemyslel, když mu přinesli na talíři kotletu, no a když už ji měl před sebou...

„Kdybyste byl tak laskav a tu trapnou záležitost mohl nějak vyřídit... Nate, to je pro vás.“

A podává mu stofrankovku. Načež uslyší vzdalující se kroky a domnívá se, že je volný. Ale ne – u stolu stojí policejní komisař.

Plume se okamžitě omluvil.

Domluvil si schůzku s přítelem. Sháněl ho marně celé dopoledne. A protože věděl, že přítel tudy chodívá kolem poledního z práce, vešel do restaurace a posadil se ke stolku poblíž okna. Nevěděl, jak dlouho bude muset na přítele čekat, a nechtěl vypadat jako lakomec, který se vyhýbá útratě; řekl si tedy o kotletu, prostě aby měl něco před sebou. Vůbec nehodlal jíst. Ale když už před ním ležela, mechanicky, aniž si vůbec uvědomoval, co dělá, se do ní pustil.

Musí ostatně dodat, že za nic na světě by nešel do restaurace na oběd. Obědvá zásadně doma. Z principu. Jde o roztržitost, pouhou roztržitost, to se může stát každému, přechodný výpadek smyslů, nic víc.

Avšak komisař se mezitím telefonicky spojil s policejním šéfem. „No tak,“ říká a podává Plumovi sluchátko. „Řekněte všechno, co víte. Je to vaše poslední příležitost.“ A nějaký policista do Pluma surově strká a vyhrožuje: „Jasný, jo?“ A ředitel podniku dodává, zatímco do restaurace pronikají záchranné čety: „Vidíte to? Vidíte, co jste způsobil? Úplná pohroma!“ A ukazuje do sálu, z něhož se všichni hosté spěšně vytratili.

A mládenci z kriminálky říkají: „Jde do tuhýho, varujem vás. Uděláte nejlíp, když to vyklopíte. Nejste náš první případ, na to vemte jed. A když to bere takovýhle obrat, začíná to vážně smrdět.“

Kdežto nějaký mameluk v uniformě, který mu stojí v zádech, říká: „Helejte, mně do toho nic neni. To je rozkaz. Esli do toho telefónu nepromluvíte, praštim vás po hlavě. Jasný? Přiznejte se! Varoval sem vás! Esli nepromluvíte, praštim vás po hlavě.“

 Plume na cestách

Plume nemůže říci, že by k němu byli lidé nějak zvlášť ohleduplní. Někteří mu beze slůvka varování dupou na nohy, jiní si mu utírají ruce do saka. Postupem doby si na to zvykl. Cestuje skromně. A bude tak cestovat, dokud to bude možné.

Řekněme, že mu přinesou na talíři kořen, pěkně tlustý, prorostlý kořen: „No tak jezte. Na co čekáte?“

„Ach ano, hned to bude.“ Nechce mít oplétačky.

A řekněme, že mu odmítnou pronajmout v hotelu pokoj: „Co? To jste přijel z takové dálky, abyste šel spát? No tak, popadněte ten kufr, teď k večeru přijde procházka k duhu...“

„Dobrá... ano... jistě. To byl takový žert. Ano, takový vtip.“ A odchází do temné noci.

A řekněme, že ho vykážou z vlaku: „Ho! To si myslíte, že zatápíme tři hodiny pod kotlem a že jsme k lokomotivě připojili osm vagónů jenom proto, abyste se mohl vozit, takový mladík! sršící zdravím!, když můžete být užitečný tam, kde jste, jenom trochu chtít! a nemáte pražádný důvod někam jezdit? To myslíte, že kvůli tomu jsme proráželi tunely, vyhazovali do vzduchu skály, nakladli milióny pražců, ať lilo jak z konve nebo mrzlo až praštělo? A to ani nemluvím o tom, že to teď musíme všecko hlídat kvůli sabotérům, a to myslíte...“

„Ano, ano. Chápu. Nastoupil jsem, abych se trochu porozhlédl, pouhá zvědavost, že. Tisíceré díky.“ A odchází i se svými zavazadly.

A řekněme, že chce v Římě navštívit Koloseum.

„To tak! Vždyť už je na spadnutí. A pán si bude chtít sáhnout, pán se bude chtít opřít, pán se bude chtít posadit, to známe, a pak nám tu zbudou samé ruiny. Život se s námi nemazlil, víte, ale poučili jsme se, byla to tvrdá škola, ale je konec, už nikdy víc!“

„Ano, to chápu. Chtěl jsem... nějakou pohlednici, víte, nebo fotografii, jestli by náhodou...“ A opouští město, aniž by zřel jeho krás.

A řekněme, že stojí na palubě parníku. Loďmistr na něho pohlédne a řekne: „Co tu dělá tenhle? Zdá se mi, že dole nevědí, co je disciplína. Šup s ním do kotelny, a ať to sviští. Já mám po službě.“ A odchází a pohvizduje si, zatímco Plume celou cestu dře jako mezek. Ale neříká nic, nestěžuje si. Myslí na všechny ty, kteří nemohou cestovat, kdežto on je na cestách stále, stále na cestách.

 Noc plná Bulharů

„Na zpáteční cestě jsme si spletli vlak. Ocitli jsme se tu s nějakými Bulhary, pořád si něco šuškali a chodili sem tam, a tak jsme se rozhodli s tím rázně skoncovat. Vytáhli jsme revolvery a začali střílet. Snad trochu ukvapeně, nedůvěřovali jsme jim ani za mák. Chtěli jsme je především vyřadit z boje. Vypadali překvapeně, ale věřte Bulharům.“

„Na příští stanici přistupuje spousta lidí,“ řekl vlakvedoucí. „Zařiďte to nějak s nimi (ukázal na mrtvoly) a vměstnejte se do jednoho kupé. Teď už není žádný důvod, abyste vy a oni seděli ve dvou různých kupé.“

A přísně na ně pohleděl.

„Jistě, to nějak zvládneme! Buďte bez obav! Samozřejmě! Hned!“

A spěšně přisedli k mrtvým a podepřeli je.

Není to tak snadné. Sedm mrtvých a tři živí. Vklouznout mezi vychladlá těla. Hlavy „spáčů“ se kývají. Padají na ramena tří mladíků. Podobny urnám, které neseme na rameni, chladné hlavy. Podobny drsným urnám, tvář proti tváři a strniska vousů, které teď rostou dvojnásob rychle!

Přečkat noc. A za svítání se pokusit prásknout do bot. Možná na ně vlakvedoucí zapomene. Zachovat klid. Nevzbudit nežádoucí pozornost. Vměstnat se, jak říkal. Projevit dobrou vůli. A ráno se vytratit po anglicku. Před hranicemi vlak obvykle zpomaluje. Útěk bude snazší, přejdou o kus dál lesem. Najmou si průvodce.

Povzbuzují se navzájem k trpělivosti.

S mrtvými to ve vlaku cloumá mnohem víc než s živými. Rychlost je znepokojuje. Nevydrží chvilku v klidu, naklánějí se před sebe, mluví vám do žaludku, už to dál nesnesou.

Musí se s nimi jednat bez okolků a nespustit z nich oči; přirazit je k opěradlu, jednoho vlevo, druhého vpravo; přitlačit je vlastním tělem; ale hlavy bouchají o stěnu.

Pevně je držet, to je teď nejdůležitější.

„Byl by někdo tak laskav a udělal místo tady paní?“

Není možné odmítnout. Plume vezme jednoho mrtvého na kolena (dalšího má po pravici) a stará paní usedne na uvolněné místo. Po chvíli stará paní usne a začne jí klimbat hlava. A hlava staré paní narazí na hlavu mrtvého. Ale pouze hlava staré paní se probudí a říká, že ta druhá hlava je studená, a bojí se.

Překotně odpovídají, že je velká zima.

Jen si sáhněte. A podávají jí chladné ruce. Možná by udělala lépe, kdyby si našla nějaké teplejší kupé. Vstane. A vrátí se s průvodčím. Průvodčí ověřuje, zda je topení v pořádku. Paní říká: „Sáhněte si na ty ruce.“ Ale oni křičí: „Ne, ne, to je tou nehybností, prsty jsou znecitlivělé, protože se nehýbají, to je normální, když se člověk nehýbe. Nám je docela teplo. Podívejte, sáhněte si na čelo, je celé zpocené. Na jednom místě se člověk potí, na druhém je mu chladno, to je tou nehybností, jak se člověk nehýbe.“

„Pokud je někomu zima,“ říká Plume, „může si omotat hlavu novinami. Papír udržuje teplo.“

Ostatní porozumí. Zakrátko jsou mrtví zahaleni do papírových kápí, zahaleni v bílém, šustivě zahaleni. Je to i pohodlnější, jsou teď vidět i ve tmě. A starou paní už nebudou obtěžovat chladné hlavy.

Načež přistoupí mladá dívka. Zůstala stát na chodbičce, nemá v úmyslu se posadit, diskrétní mladá dívka, skromnost a únava jí tíží víčka. Nic nechce, nic nežádá. Ale budou ji muset usadit, rozhodně jí budou muset udělat místo, chtějí to. A tak si říkají, zbavit se postupně mrtvých, zvolna, nenápadně. Avšak po zralé úvaze si řeknou, bude lépe pokusit se zbavit se jich rovnou, jednoho po druhém, hned teď, protože starou paní by možná obelstili, ale v přítomnosti dvou či tří dalších osob by to tak lehké nebylo.

Stáhnou opatrně okno a pustí se do toho. Vysoukat je do pasu z okna, pak stačí štulec a tělo se převáží. Skrčit jim kolena, aby neuvázli, neboť zatímco visí zpoloviny z okna, hlavou mlátí do stěny, jako kdyby chtěli vstoupit.

No tak! Do toho! Za chvíli už budou moci volně dýchat. Ještě jeden a bude po všem. Ale chladný vzduch, který teď proudí dovnitř, probudí starou paní.

A průvodčí, který zevnitř zaslechne hluk, se pro klid svědomí a z předstírané dvornosti přijde otázat – ačkoli dobře ví, že tu není k hnutí –, zdali by se nenašlo místo zde pro slečnu, která stojí na chodbičce.

„Ale samozřejmě! Samozřejmě!“ volají.

„To je zvláštní,“ říká průvodčí, „byl bych přísahal...“

„To je zvláštní,“ říká pohled staré paní, ale spánek odročí otázky na později.

Jen aby dívka usnula! Pravda, jednoho mrtvého vysvětlíte mnohem snáz než sedm mrtvých. Ale bylo by lepší vyhnout se zbytečným otázkám. Položí vám otázku, zapletete se, vynoří se rozpory, následky. Všeobecně vzato je lépe necestovat ve společnosti mrtvého, zejména stal-li se obětí kulky z revolveru a tvář mu hyzdí krev.

Ale dívka z vrozené přemíry opatrnosti nechce usnout dřív, než budou spát oni. A protože noc bude ještě dlouhá a příští zastávka je až v půl páté, nezneklidňují se příliš a znaveni usínají.

A náhle si Plume uvědomí, že je čtvrt na pět, vzbudí P... a oba začnou panikařit. Nemyslí na nic jiného než na příští zastávku a neúprosné denní světlo, které vše odhalí, a rychle vyšoupnou tělo z okna. Ale když si otírají čelo, pocítí mrtvého u svých nohou. To nebyl on! Jak je to možné? Měl přece na hlavě noviny. Ale otázky až jindy! Popadnou ho a vyhodí do noci. Uf!

Jak je život krásný! Jak je v kupé veselo! Probudí svého kamaráda. Vida! Je to D...! Probudí obě ženy.

„Vstávejte, už tam budeme. Všechno v pořádku? Příjemná cesta, že? Dobře jste se vyspaly?“

Pomáhají staré paní a dívce ze schůdků. Dívka na ně beze slova pohlédne. Oni zůstávají v kupé. Nevědí, co dělat. Jako kdyby se vším skončili.

Objeví se vlakvedoucí a říká: „Rychle! Vystupte si se svými svědky.“

„Svědky? Žádné svědky nemáme,“ odpovídají.

„Prosím,“ říká vlakvedoucí, „sháníte-li svědka, můžete se mnou počítat. Počkejte na mě v nádražní hale u pokladen. Hned se vrátím, že. Tady máte propustku. Vrátím se za okamžik. Počkejte na mě.“

Projdou nádražím a prchají, prchají.

Ach! Teď mohou žít! Ach! Konečně žít!

 Plume na stropě

Ve chvilce hloupé roztržitosti začal Plume chodit po stropě.

Žel, když si toho všiml, bylo pozdě.

Napůl ochrnut návalem krve, řinoucí se do hlavy jako železo do kladiva, nevěděl kudy kam. Byl ztracen. S hrůzou hleděl na dalekou podlahu, na křeslo kdysi tak přítulné, na místnost, tu podivnou propast.

Jak rád by byl v kádi plné vody, ve vlčí pasti, v truhle, v měděném kotli, místo aby byl zde, na směšně pustém stropě beze všech možností, odkud sestoupit by se rovnalo sebevraždě.

Neštěstí! Neštěstí přikované stále k témuž... zatímco tolik jiných lidí na celém světě, kteří nejsou o nic lepší, kráčí poklidně po zemi.

Kdyby mohl aspoň do stropu vstoupit a v míru a pokoji, jakkoli předčasně, ukončit svůj smutný život... Ale stropy jsou tvrdé a pošlou vás zpátky, odbijí vás jako míč.

Neštěstí neskýtá volbu. Tady máš a ber. A jak zatvrzele hleděl dolů jako stropní krtek, delegace Bren klubu, která se ho vydala hledat, pozdvihla zraky a našla ho.

Přistavili žebřík a beze slova ho sundali.

Byli v rozpacích. Omlouvali se mu. Svalovali nazdařbůh vinu na nepřítomného organizátora. Lichotili mu, že neztratil duchapřítomnost, na rozdíl od jiných, kteří by se bezhlavě vrhli do prázdna a zlámali si ruce, nohy a snad i víc, neboť stropy jsou ve zdejší zemi vysoké, a takřka všechny pocházejí z dob španělské války.

Plume neodpovídal a rozpačitě si pucoval rukávy.

 Plume a jednonozí chromáci

…Naproti seděl muž, ale jakmile se na něho Plume přestal dívat, obličej se mu šklebivě rozložil a čelisti bez námahy odpadly.

Ach! Ach! myslel si Plume. Ach! Ach! Jak plachá a ostýchavá je zde kreace! Stvoření v počátcích! Jaká odpovědnost pro každého z nás! Musím najít zemi, kde jsou tváře stanovené definitivněji, kde je možno bez nebezpečí upřít a odpoutat pohled.

Zajímalo by mě, jak tu vůbec lidé mohou žít; já bych zaručeně onemocněl nějakou srdeční chorobou. Vrhl se do nosítek a vydal na cesty. A přišel ke stromu, v němž chromáci o jedné noze pořádali výroční schůzi. Musel bez ustání pomáhat dalším chromákům do koruny, která se jimi jen černala. Dělá jim to takovou radost! Skrze větve hledí na nebe, necítí tíhu země. Jde o veliké smíření.

Ale Plume, plnou náruč chromáků, v duchu klne. Není pracující. Necítí pražádnou palčivou touhu po práci.

„Kupte pejska na hrob vašeho pana otce!“ A truchlivě naléhají, pochmurní jako mrzáci.

Únavo! Únavo! Což nám nikdy nedopřejí klid?

Knižně vyšel Jistý Plume v překladu Patrika Ouředníka v nakladatelství Volvox Globator, Praha 1995.