Claude Simon: Pozvání (ukázka)

Svědectví, 85, 1988

V říjnu 1986 byl Claude Simon spolu s patnácti dalšími intelektuály pozván Michailem Gorbačovem do Sovětského svazu na mezinárodní kolokvium na téma „role kultury v mezinárodních vztazích“.

U zdi, souběžně se stolem, podél něhož hosté vkráčeli do místnosti, stály kukaně oddělené dřevěnou přepážkou; v každé z nich seděl tlumočník překládající simultánně do přiděleného jazyka slova generálního tajemníka, jež takto přenášena doléhala k hostům skrze sluchátka; popravdě řečeno věnovali hosté (alespoň někteří z nich) zprvu větší pozornost mluvčímu než jeho poselství, zpytujíce tvář, s níž v rozmezí jednoho roku obeznámily milióny televizních obrazovek a tisíce fotografů celý svět: ještě mladistvá, kulatá, s jemnými rysy a inteligetním pohledem (a – jak projev pokračoval – s onou stále patrnější směsí rozhodnosti, bezelstnosti a obojakosti vlastní státníkům, jež stmelila vjedno tvář mluvčího a slova tlumočníků); postupující holohlavost, tmavomodrá vesta jednoduchého střihu a vkusně sladěná kravata dodávaly postavě ráz nejmladšího dědice starobylého gangsterského rodu, energického muže, vychovaného ve švýcarském gymnásiu (s tím rozdílem, že se vypracoval sám, na vlastní pěst, sám se prodral džunglí, jejímiž jedinými zákony jsou lest a násilí – což předpokládalo vrozené nadání pro jedno nebo druhé), který navrátiv se do své vlasti po úspěšných studiích ve Valdensku, kde synové miliardářů a gangsterů pobírají rozum, převzal rodinné podnikání do svých rukou, aby je zušlechtil, dodal mu počestného lesku, to jest skoncoval s prostoduše brutálními zvyky svých otců a věnoval se napříště výnosnějšímu a úctyhodnějšímu konání než jsou přestřelky v ulicích, vraždy v barech či masové deportace, oddal se důmyslnějšímu podnikání, tak říkajíc vyššího řádu, oceněnému na světových burzách, ať už jde o pomalé umírání chilských horníků na silikózu nebo diskrétní vyhlazování asijských dělnic v textilkách; instinkt spojený s pozorovatelskými vlohami jej přivedl k poznání, že ze všeho nejdřív musí nicméně dosáhnout jisté vážnosti – přinejmenším navenek –, požadavek, který ho přiměl zvolit promyšleně odmítavý postoj v některých záležitostech, upustit od dosud platných mechanismů (zříci se kupříkladu oslavných básní a pomníku na každé druhé křižovatce) a současně (neboť se kdesi dočetl, že žádný texaský miliardář, jakkoli velké je jeho bohatství, není a nemůže být přijat do skutečně nóbl klubu, dokud nevěnuje svému městu muzeum či alespoň sbírku) projevit tzv. nezištný zájem o věci a lidi bez užitku – aniž měl ovšem čas číst a utvořit si o podobných věcech přesnější názor (a aniž ho to znepokojovalo), což znamenalo obrátit se na své poradce, kteří, majíce o celé záležitosti představy pouze mlhavé, sáhli k obvyklým kritériím lidí stejného zaměření, jednotným ostatně pro celou zemi, kterážto (kritéria) doporučovala volit hosty víceméně nahodile, tak trochu naslepo, podle míry úslužnosti, zdvořilosti a věhlasu dotyčných, věhlasu, jehož mohli nabýt rozličnými způsoby, buď že byli černé pleti, anebo že hráli Nerona ve filmu, anebo že získali mezinárodní ocenění hodné závisti atp., což vysvětlovalo různorodost patnáctičlenné skupiny, k níž nyní přívětivě a dvorně promlouval s oním nezměrným pohrdáním, jež pociťuje muž činu k lidem, jejichž úlohou (ať už k ní přisli jakkoli) je myslet – on, který mohl jediným slovem rozpoutat apokalypsu, vtrhnout do cizí země, jmenovat či svrhnout představitele státu, on, který v ústraní trpělivě čekal na svou chvíli a obezřetně zdolával příčky hierarchie, či spíše uzavřené tajné společnosti (kde sebemenší chyba, mylný odhad, slabá chvilka ústily neodvolatelně v smrt, ne-li fyzickou – před časem, na základě jakéhosi gentlemen’s agreement, se šéfové gangu mlčky rozhodli upustit od této formy vzájemné eliminace –, tedy alespoň v definitvní zmar veškerých nadějí), využívaje své inteligence k lavírování mezi policejními raporty a jemným předivem protekcí a vlivů, strvzuje svým podpisem nejstupidnější dekrety, nejbrutálnější výnosy, podvoluje se absurdnímu rituálu přednostního práva, vyčkávající, větřící, přemýšleje nad způsobem, jak se dostat k moci a rovněž – což se jevilo nezbytné, hodlal-li se u ní udržet – jak z miliónů soumarů udělat produktivní bytosti, aniž by je musel bičovat nebo zabíjet (několikrát byl v zahraničí a pozorně se díval kolem sebe), což obnášelo přesvědčit jak dotyčné soumary (a bezpochyby i sama sebe), tak i okolní svět, který s úžasem sledoval jeho počínání, o tom, že je koneckonců člověk jako jiný, tj. normální (za předpokladu, že lze takto zvát magnáty automobilového průmyslu, mletého hovězího či vepřových konzerv – za předpokladu, že svět si žádá nejen aut, hamburgrů a vepřových konzerv), jinými slovy že žádná podezřelá vyboulenina mu nehyzdí sako v místech, kde jiní nosí pistoli, a že k funkci, již zastává, se mohl dostat člověk víceméně normální, že člověk víceméně normální se mohl stát následníkem dlouhé řady banditů vynořivších se z temných hlubin dějin, aby oděli gabardénový plášť, až na to, že hlavy loupeživých zvířat, jež kdysi krášlila erby a štíty bojovníků, hlavy kanců, lišek, šakalů, vlků, nosorožců a krys vykukovaly nyní zpod nezbytných plsťáků (či nezbytných astrachánových čapek) vražených hluboko do čela nad naškrobeným límcem, hlavy s nehybnýma, prázdnýma, mrtvýma očima, bezvýraznýma jako knoflíky u bot nebo hrudky škváry, napořád stejné oči, týž nepřítomný pohled jako když kdysi (mužové s hlavami krys. nosorožců a šakalů) otevřeli dveře zasedací síně a mlčky, pouhým kývnutím označili strážím nehybné tělo na podlaze, tělo bandity seminaristy, jehož právě zavraždili; odehrálo se tu (jak to nazvat: příhoda? drama? shakespearovská scéna? vražda? poprava? pěstní zápas?) cosi, co nebylo neumělé zajíkání či koktání dějin, nýbrž pouhopouhé vrnění, nikoli snad něco divošského či barbarského, nýbrž jednoduše zvířecího, nikoli výraz vypočítavosti nebo ctižádosti, nýbrž prostého pudu sebezáchovy; beze zbraní, žádná dýka, žádný kyj (právě proto zvolili toto místo: nikdo včetně nejvyššího šéfa zabijáků seminaristů nesměl vstoupit do zasedací síně ozbrojen nebo v doprovodu svých mužů), holýma rukama – jak to provedli, zůstalo podnes tajemstvím: jeden z nich možná čekal skryt za křídly dveří, vrhl se na kořist, spoutal ji, anebo ji prostě praštil židlí, anebo jí vrazil kapesník do úst, přehodil koberec přes hlavu (jedna z verzí, jež později kolovaly, tvrdila, že mrtvé tělo bylo zabalené v koberci), ostatní bandité se zvířecími hlavami vyrazili v houfu ze svých koutů, bili naslepo do zmítajících se údů, drtili tělo svými těly, rdousili to, co mohlo být zardoušeno, lámali vše, co se dalo lámat, kopali do obličeje, šlapali na krk, beze slova, v tichu přerušovaném jen vrčením a chrochtáním, a když bylo po všem, udýchaně povstali, ještě třesoucíma se rukama si oprášili šaty, našli brýle na podlaze, upravili uzel na kravatě, zvedli zporážené židle, prohodili pár slov, ještě jednou se přesvědčili, že tělo je mrtvé, uštědřili mu zkusmo poslední kopanec, načež jeden z nich vykročil ke dvěřím, otevřel je dokořán, kývl na stráže a ukázal směrem k tělu, jež bylo před okamžikem živým člověkem, který otevřel dveře z opačné strany, možná s nějakým tím šprýmem na rtech (z rodu oněch žertů, při nichž mrazilo v zádech těm, jimž byly určeny, pronášených skrze zuby, se svěšenými koutky, se zlomyslným, hrůzu nahánějícím zábleskem v očích za elegantním intelektuálským skřipcem zdobícím aristokratickou, pravidelně řezanou tvář, jež by mohla být docela dobře tvář vévody či vedoucího rajónu ve velkém obchodním domě) – a žili dál svůj život vlků, šakalů a nosorožců, trhali kanónem na cucky každého, kdo se pokusil narovnat hřbet, avšak podezíraví a obezřetní mezi sebou, s panickou vzpomínkou na třicet let nepřetržité hrůzy a nepřetržité nejistoty, udělivše čas od času čestný titul tomu, kdo upadl v nemilost (nejprve nosorožci, později některým z lišek, pak tomu s hlavou pekingského pinče) a vykázavše ho ze svých řad, dbalí o to, aby nic nenarušilo křehkou rovnováhu mezi brutální silou a pafilozofickou slátaninou, která jim umožňovala posedat na tribunách při vojenských přehlídkách, tleskat v divadelních lóžích při baletních premiérách či postávat před fotografy na schůdcích letadel před odletem na mezinárodní konference, stále stejní, s týmiž nehybnými obličeji, zarputilými a zachmuřenými, sevřenými mezi věčnými plsťáky a věčnými gabardénovými plášti.

Teď ovšem (uběhlo něco málo přes rok ode dne, kdy se konal pohřeb bývalého generálního tajemníka, kdy televize na celém světě přenášely [místní a televize vazalských či víceméně poddaných sousedních států od začátku do konce] záběry z nekonečného smutečního obřadu, kdy milióny fascinovaných či zvědavých diváků [anebo prostě lhostejných, kteří po chvíli znuděně stiskli vypínač] pozorovali rakev putující ulicemi hlavního města: rudé květy a ochablý obličej lemovaný bílými vlasy poletujícími pod poryvy větru; pohřební vůz obklopený šesti strážemi [tři z každé strany], či spíše šesti obry, šesti elitními důstojníky, schopnými po několik kilometrů vyhazovat bez mrknutí oka napjatýma nohama vysoko před sebe, prkenní a neohební jako roboti, v pomalém rytmu donekonečna omílaného funébrmarše – uběhlo něco málo přes rok ode dne, kdy se vdova sklonila [podpírána z obou stran, i ona byla velmi stará] nad tvář se zavřenýma očima, pohybem ruky načrtla znamení kříže, než zavřou rakev a spustí ji do země; kdy dlouhé jednotvárné řady vojáků, trčících bajonetů, rovnoběžných obličejů rovnoběžně stočených doprava, vysokých vojenských holínek pochodovaly před rakví; jiné, nehybné, stály z druhé strany náměstí [náměstí: obrovitá, místy vyklenutá dlážděná poušť, holá, bez jediné kašny, jediné sochy, jediné okrasy s výjimkou vyvýšeného kamenného pranýře a kostela s pestrobarevnými zvonicemi, vinutými, cibulovitými turbany, dlažba, po níž kráčela procesí kněží s dlouhými plnovousy a ve zlatých hábitech, houpajících kadidelnicemi a prozpěvujících žalmy hlubokými hlasy, dlažba, na níž pohasly sny o věčné slávě malého dobyvatele uprostřed maršálů s ptačími chocholy, zlatých orlic, armády hovoříci všemi evropskými jazyky...], řady vojáků beze zbraní, s dětskými obličeji, školáci ve vycházkových uniformách otvírající ústa k trojímu poslednímu sbohem, k trojímu výkřiku přehlušenému stále vyhrávající hudbou: stovky úst němě otevřených a němě sklapnutých, úst stočených jak rybí tlamy, z nichž vycházely obláčky páry [zima se blížila a dny byly chladné]; a nad tím vším bysta nového generálního tajemníka vyčnívající nad krychlí červeného mramoru na místě dosud vyhrazeném starcům; ve skupině hodnostářů po jeho levici muž v beranici, který ho zamyšleně pozoroval, řeklo by se starý unavený vlk [přesněji řečeno ne vlastně starý, pouze vrásčitý a zpustošený; ne vlastně zaujatý, pouze zahloubaný]; nový generální tajemník, prostovlasý, napůl holohlavý: překvapivě mladistvá tvář, která rázem upoutala pozornost miliónů lidí, diplomatů, novinářů, specialistů, expertů, hadačů a věštců) – teď ovšem, v čele stolu, v místnosti, která se v ničem nelišila od konferenčního sálu správní rady jakéhokoli většího podniku, jakékoli banky; naleštěné parkety, sklenice minerálky a holé stěny, tj. bez portrétů předchůdců nebo nového majitele, který...