Europeana, stručné dějiny dvacátého věku

Barbora Gregorová

Časopis Think (2012)

Postihnout v kostce celé dějiny 20. století, století snad nejkrvavějšího a nejbrutálnějšího v celých dějinách lidstva, je těžkým oříškem pro každého fundovaného historika, natož pak pro literáta. Patrik Ouředník toto pravidlo vyvrací a přichází s odvážným a velice zdařilým literárním experimentem...

Jeho próza pohybující se na pomezí esejistiky a beletrie nemá ani sto dvacet stran, a přesto je v ní stručně, jasně a zřetelně podáno to, co si v jiných historických studiiích přečtete na tisíci hustě popsaných listech. Autor se nezaměřuje na strohá fakta, jako spíš na určité zásadní, dějinné momenty, události (třeba zdánlivě nevýznamné či moderní dobou zprofanované), umělecké směry a myšlenkové proudy.

Vše navíc umí „lidově”, tedy srozumitelně podat, což samo o sobě znamená první krůček k úspěchu u čtenáře. Ouředník se nestaví nikam mimo dějiny, je jejich přirozeným aktérem i pozorovatelem zároveň, z pozice zúčastněného a informovaného potom komentuje jejich chod, popřípadě předpokládaný vývoj.

Osobitý názor autora spojený s vytříbeným literárním stylem je z jeho toku myšlenek, názorů a ověřených fakt velice dobře čitelný. Slovo v Europeaně dostane nejen holocaust a dvě světové války, ale i nacionalismus, komunismus, rasismus, feminismus a jiné -ismy, stejně jako atributy, události a osobnosti moderní doby – internet, panenka Barbie, antikoncepce, klonování nebo Monica Lewinská.

I na klasicky postmoderní otázku konce dějin se dostane: „A v roce 1989 vymyslel jeden americký politolog teorii o konci dějin, podle které dějiny roku 1989 vlastně skončily, protože moderní věda a nové komunikační prostředky umožňují lidem žít v blahobytu a všeobecný blahobyt že je zárukou demokracie a ne naopak, jak si to kdysi mysleli osvícenci a humanisté... Ale hodně lidí tu teorii neznalo a dál dělali dějiny, jako by se nechumelilo.”