Pokrok civilizace a pokrok katastrof

Michal Svatoš

Dějiny a současnost, 5, 2002

Útlá knížka Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku ve Francii žijícího českého literáta a lingvisty Patrika Ouředníka upoutá čtenáře historické literatury přinejmenším svým podtitulem, ještě více zájmu však probouzí faktem, že se jedná o publikaci, kterou čtenáři prestižní ankety Lidových novin zvolili knihou roku 2001. Co je na ní tak poutavého, že historie minulého staletí zaujala prvé místo v četbě představitelů domácí kultury? A čím může zaujmout historika minulost tak nedávná, navíc většinou z nás aktivně prožívaná? Že by si česká veřejnost začala považovat české exulanty a jejich díla? Nebo že by právě evropský pohled začal nabývat mezi českými intelektuály na váze?

Mnoho otázek a pramálo jednoduchých odpovědí. Začněme tím, co je důležité pro čtenáře historické revue: Ouředníkova kniha, přes onen deklarovaný cíl být (stručnými) dějinami 20. století, rozhodně není historickou knihou podle vžitých představ naší dějepisecké tradice. Autor přistoupil k historii věku, v němž prožil téměř půl staletí, oproštěn od obvyklých schémat historické literatury. Jeho práce se nedrží ani chronologické posloupnosti, ani není zpracováním tématu, na němž by ukázal historii celého století, rozhodně není biografickou knihou ani prosopografií 20. století, není nesena žádným příběhem, který by nás provedl oněmi sto lety, a vlastně není ani historií jednoho staletí, protože autorovo líčení minulosti se místy vrací hluboko před rok 1900.

Svůj výklad začíná Ouředník rokem 1944, aby se hned na úvodní stránce vrátil k událostem první světové války. A vůbec ne náhodou. Obě strašné katastrofy 20. století jsou autorovi ztělesněním celého věku a hekatomby mrtvých se mu zdají být tou nejvýstižnější charakteristikou nedávno uplynulého staletí. K válečným událostem, k šoku současníků z prvého celosvětového vojenského konfliktu, k smrtelnému ohrožení civilizace nacismem za II. světové války, k hrozbě atomové zkázy celého světa za studené války, k válečným obětem, bídě a strádání obyčejných lidí se autor neustále vrací uhranut mezemi lidského konání. Asi se příliš nemýlím, když cítím z autorova postoje ke „svému“ století nepříliš pozitivní vztah, dokonce nevolnost nad tím, kam až mohla civilizace zajít. Nedivme se. Vedle děsu z masakru miliónů lidí, z řádění dvou totalitních režimů, které předčily vše, co dosud dějiny zažily, se do autorova postoje promítá osobní zkušenost exulanta vyhnaného z vlastního domova a z vlastního jazyka.

Kniha připomíná svou vnějškovou formou dějepisnou příručku nebo historickou učebnici. Snad v upomínku na četbu středoškolských dějepisných učebnic či vysokoškolských skript, opatřil autor výklad marginálními „glosami“, hesly, jež mají charakterizovat jednotlivé pasáže textu. I tady však Ouředník spíš vědeckou metodu karikuje. Postranní glosy mají mnohdy s textem jen pramalou souvislost. Snaží se upoutat čtenáře vtipnou charakteristikou, paradoxem či lehkou ironií místo, aby čtenáři byly, jak bývá obvyklé, vodítkem při četbě nebo orientací při studiu. Přes horu faktografie se Ouředník přenáší přímo bravurně. Vrší na sebe ohromné množství zdánlivě izolovaných skutečností a událostí, které zprostředkovává čtenáři vybroušeným a vtipným literárním stylem, živou a kultivovanou spisovnou češtinou, v níž pro oživení používá „uklouznutí“ do obecného jazyka („přišlo jim to praštěné“, „udržet si kondičku“, „je to špatenka“ apod.).

Ouředník je poučený a sečtělý znalec toho, co se událo v minulém století. Ukládá do textu množství detailních znalostí, které třídí, srovnává, spojuje a váže na sebe, aby se k nim znovu vrátil v novém kontextu. Malý příklad za všechny: na přehled dat o délce lidského života, který se v minulém století neustále prodlužoval lékařskou péčí, naváže úvahou psychologů o překonávání zátěže minulosti pozitivním zaměřením k budoucnosti, kterou však v té samé větě relativizuje tvrzením psychiatrů, že „kdyby člověk neměl možnost s minulostí manipulovat, umíral by mnohem dříve“. K historickým údajům často přistupuje s odstupem, s jakousi relativizující distancí. Text se přímo hemží „výpůjčkami“ a odkazy na tvrzení znalců typu: „někteří historikové později říkali…“, „ale jiní historikové říkali…“, „katoličtí filozofové říkali…“, „protestantští filozofové zase říkali…“ a „lékaři, psychologové, psychiatři říkali“ atd. atp., aby tak ilustroval tezi, že není v historii apodiktických soudů a každý fakt může být nahlížen z mnoha zorných úhlů.

Na prvý pohled upoutá čtenáře přemíra čísel (a nemám na mysli letopočty, těch je tu spíše pomálu). Aby přiblížil obě světové války, sdělí užaslému čtenáři hned na samém začátku knihy, že američtí vojáci, kteří se vylodili na normandském pobřeží, „měřili v průměru 173 cm, a kdyby se nakladli jeden za druhého, chodidla k temeni hlav, měřili by dohromady 38 kilometrů… Němci byli také urostlí chlapci a nejurostlejší ze všech byli senegalští střelci v první světové válce, ti měřili 176 cm, a tak je posílali do prvních řad, aby se jich Němci polekali.“ Ruští bolševici prý přišli na to, kolik mohou ušetřit za dovážené a drahé hnojivo, když pohnojí pole mrtvolami padlých vojáků. O pár stránek dál charakterizuje první světovou válku následujícím výčtem: „A padlých Francouzů bylo celkem 2 681 km a padlých Angličanů 1 547 km a padlých Němců 3 010 km při průměrné délce jedné mrtvoly 172 cm. A dohromady na celém světě bylo padlých vojáků 15 508 km. A v roce 1918 se rozšířila po celém světě chřipka, které se říkalo španělská, a zabila přes dvacet miliónů lidí“. Chce-li ukázat kvalitu života ve 20. století, zvolí opět numerické vyjádření, když srovná délku života ve vyspělých zemích (78 let) s průměrných věkem, jehož se dožívají obyvatelé Sierry Leone (41 let), aby poněkud překvapivě konstatoval, že Spojené státy jsou až na 18. místě (Sierra Leone však až na samém konci žebříčku na 187. místě). A hned nato navazuje konstatováním, že lidé ve městech žili déle než venkované „a pronášeli pětkrát více slov“ a kdyby prý lékařská péče byla optimální, dožívali by se lidé 110 až 130 let. Mystifikace, výsměch „exaktnosti“ vědecké metodologie nebo matematizace dějepisectví jako způsob uchopení minulosti? Na citované straně (s. 82) najdeme devět číslovek v různých grafických a gramatických podobách, pomineme-li ovšem výrazy jako „třetí svět“, „druhá světová válka“ či letopočty, které by autorovu metodu matematizace dějin ještě umocnily. Fascinace, až posedlost čísly a „měřitelností“ historie je zjevně vedle profesní a osobní záliby (šachy) Ouředníkovým záměrem, jak uchopit a „ozvláštnit“ dějiny. A nutno říci, že jednou z úspěšných metod, vyvolávající zájem čtenáře o minulost.

Europeana nejsou pouhými dějinami jednoho kontinentu, ale také dějinami evropského myšlení a evropské civilizace. Ouředníkovo dvacáté století je napjato mezi radostným a důvěřivým očekáváním konce 19. věku a Fukujamovou teorií o konci dějin a dějinnosti na sklonku minulého století. Nemůže být sporu, že Evropa minulého století podstatným způsobem formovala celosvětové dění tím, že zde začaly obě světové války, že zrodila hnědou i rudou totalitu a dala světu vynálezce atomové bomby. Autor nezapomene ani na to, že Evropa nebyla jen bojištěm, ale také místem špičkových výkonů v průmyslu, vědě, kultuře a sportu, i když o nich referuje spíše okrajově.

Ouředníkův text svou hutností, kvantem informací, za níž tušíme nejen autorovu sečtělost, ale i ohromující šíři zájmu a kulturního zázemí, není zrovna tou nejjednodušší lekturou. Časté textové odbočky a návraty však pomáhají osvětlit jak minulé děje, tak autorův pohled na ně. Europeana jsou bezesporu zaujatým, místy až předpojatým textem, silnou osobní výpovědí o minulosti, která je v nás stále přítomná. Ještě dlouho si budeme zvykat na fakt, že 20. století už minulo, že je už „minulým stoletím“, jsem si však s autorem jist, že jeho stín bude ještě dlouho ležet i na současném staletí.

Skončím tam, kde jsem začal: těžko mohu doporučit Ouředníkovu knihu těm, kteří hledají snadné a rychlé poučení o minulém staletí, souhrn faktografie o 20. století či kompendium, s jehož pomocí se přenesou přes zkoušku z evropských dějin. Vřele ji však mohu doporučit těm, kteří v dějinách nehledají zjevené pravdy či neotřesitelná fakta, těm, pro něž je studium minulosti dobrodružstvím a hledáním, radostí literárního zážitku a podnětem k přemýšlení. A v tom vidím důvod, proč jsou „Stručné dějiny dvacátého věku“ Patrika Ouředníka knihou, o níž se ještě dlouho bude mluvit!