Ubytování je pěkné, pracujeme zde, zacházejí s námi slušně a dobře se o nás starají

Emil Hakl

Tvar, 11, 2002

Co už má recenzent říci nového o knize, která zvítězila v anketě LN o nejzajímavější knihu roku a díky tomu se na ni okamžitě vrhli všichni, kdo mají v popisu práce se kriticky vyjadřovat? Co už má nedochvilný recenzent říci ve chvíli, kdy o ní bylo napsáno všechno, co stálo za to napsat? Co už má říci nového o Patriku Ouředníkovi, který se po výše zmíněném umístění v anketě stal známým i těm, kdo nikdy nezalistovali skvělým Šmírbuchem jazyka českého, ani prózou Rok čtyřiadvacet, některou z jeho básnických sbírek či nezaměnitelnými překlady Queneaua, Becketta, Viana, Jarryho a dalších?

Snad jedině to, co se dá o Europeanách říci kdykoli a co by se mělo říkat ještě dlouho. A sice, že se konečně našel někdo, kdo po všem tom prozaickém lamentování a jamrování a kvílení a ječení a datlování definitivně zaklapl vrátka za celým dvacátým stoletím. Že to udělal vcelku nehlučně a bez zbytečných triků a frajkumštů. Že jen pomocí téměř encyklopedického výběru fakt, seřazených určitým způsobem do nedlouhého textu, vyjádřil přesně a jasně to, co se už dlouho pokouší naznačit literatura celého světa: že totiž celé to slavné dvacáté století stálo za pendrek a že bylo v mnoha ohledech nejhorším stoletím vůbec.

Z řečeného vyplývá, že Europeana nemůže být čtení veselé. A také není. „A někteří lidé zatajovali mrtvoly svých příbuzných a prodávali je na černém trhu nebo sousedům a za peníze, které dostali, kupovali maso z jiných mrtvol, protože nechtěli jíst maso těch, se kterými třeba prožili něco hezkého.“ (Str. 105)

Autor vedle sebe klade dějinná fakta, která nejsou řazena ani chronologicky, ani důsledně tematicky. Zato se zde, podobně jako u textů básnických, pravidelně vyskytují tematické refrény, zesilující průběžně účinek výsledného tvaru. „ Do plynových komor vcházeli lidé se zdviženýma rukama, aby se jich tam víc vešlo, a do prostoru nad nimi se pak v poslední chvíli naházely děti, které byly menší a nezabraly tolik místa.“ (Str. 37)

Na způsob historických studií nebo učebnic jsou použity po straně textu parafrázující popisky, shrnující jednotlivé celky: Nový člověk (str. 22), Použití bojových plynů (str. 25), Panenky s ptáčkem (str. 47), Karazuk zuk zuk (str. 60), Námořníci byli pyšní (str. 67), Pokusy s dvojčaty (str. 97), Židé měli zahnutý nos (str. 101), Všechno je fikce (str. 108) apod.

Fakta zdánlivě nepodstatná se tu mísí se statistikami a skutečnostmi, které nadobro ovlivnily vzhled a funkci planety. „V Německu myli lidé auto devatenáctkrát ročně a v Anglii čtrnáctkrát ročně a ve Francii desetkrát ročně a v Americe osmadvacetkrát ročně.“ (Str. 93)

Výsledkem je kompaktní textový kaleidoskop, nabitý výjimečnou energií. K čemuž nejspíš přispívá i skutečnost, že pouhé přesné konstatování je vždy silnější než nejrůznější citové výboje. Už proto, že takové konstatování nemůže nebýt – při zachování jistého základního poměru k realitě – stejnou měrou hrůzné jako groteskní. „A v prvních měsících války dostávali vězňové korespondenční lístky s předtištěným textem, které měli posílat svým příbuzným. Na lístcích stálo (viz titul recenze). Když příbuzní dostali lístek a stýskalo se jim po odesilateli, šli se nahlásit na německé úřady a projevili přání připojit se ke svým příbuzným v tom a v tom táboře.“ (Str. 97)

V kontextu české prózy se jedná o ojedinělý a jedinečný multitematický traktát, slučující v sobě prvky moderny a postmoderny. Avšak o tom se liknavý recenzent šířit nehodlá. Řekli to totiž už úplně všichni před ním. „A psychoanalytikové říkali, že přerušované dějiny jsou jako přerušovaná soulož a vyvrcholení že není přirozeným důsledkem spontánního aktu, ale způsobem, jak se zbavit frustrace.“ (Str. 85)

Co je však opravdu podstatné, je fakt, že Ouředníkův text s konečnou platností přenesl prošlým héliem naplněný balon tuzemského písemnictví z jednoho století do druhého. Je jisté, že lidé v tom novém století, které se od toho starého zas tak moc lišit nebude, nepřestanou psát romány a verše a povídky a novely a eseje, a jiní je za to kritizovat. A všichni vespolek to budou provozovat s neztenčenou energií pořád dál a dál, protože to je to jediné, co se s tím vším dá ještě dělat. Díky Patriku Ouředníkovi mají v rámci možností čistý stůl.