A naplácali si držky
Dvacáté století v instantním podání

Jiří Peňás

Týden, 7. 1. 2002

Patrik Ouředník, autor European, knížky, která trochu nečekaně zvítězila v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku, žije od roku 1984 v Paříži. Učí tam šachy na střední škole, překládá do češtiny i do francouzštiny, občas se objeví v Praze. A lze si představit, že text European, který sice napsal česky, se dobře hodí právě do tamějšího prostředí, kde se více než jinde oceňuje důvtip, nápaditost, experiment, formální vytříbenost, originalita... Taková jsou jeho Europeana, kniha lehkého stylu a těžkého tématu, pokus převyprávět „dějiny dvacátého věku“ ve stručnosti 120 stránek. Je to důmyslná parodie představ o historickém pokroku, hravá esej o katastrofách, mozaika pravd a polopravd, směs fikce a reality, zkrátka 20. století v instantní polévkové kostce. V českém prostředí skutečně není spojení intelektuální jiskřivosti, vtipu a vážnosti látky běžnou vlastností. Jako by se sem více hodila přímočará příběhovost, lyrická autenticita, tedy přesvědčení, že mám-li co, není důležité jak. Ouředník je jiný druh literáta, jak vědí ti, kterým se dostal do ruky jeho slovník nekonvenční češtiny Šmírbuch jazyka českého, esej Hledání ztraceného jazyka nebo třeba sbírka záchodových nápisů Klíč je ve výčepu. Právě zájem o jazyk, o jeho „nižší vrstvy“ a jeho diverzní, podvratnou roli ve „vážných věcech lidstva“ ho spojuje s haškovskou a hrabalovskou mízou české kultury. Pro ni je podstatná právě schopnost vidět v dějinách a v tom, co se tváří jako vážný „dějinný proces“, především proces fackovací. Každý na to jde po svém: Hašek perzifláží, Hrabal groteskní nadsázkou, Ouředník skrz kvazivědecké pojednání. Pokaždé se ale jedná o poetiku grotesky, která se při fackování, tedy při tvoření dějin, rodí. V proudu Hrabalovy řeči najdeme třeba takovýto obraz: „... misionáři nakonec tak napravovali mravy, že museli zakročit četníci, protože sociální demokrati dávali pobuřující otázky ohledně vývoje člověka z opice... a tak na sebe křičeli dvě hodiny volnomyšlenkáři s těma misionářema, až z posledních sil řvali, a z čeho je to první vejce? a volnomyšlenkáři řvali, z přírody, a misionáři zase, že to udělal Bůh, a tak si naplácali držky a zakročili četníci...“ Václav Bělohradský tento úryvek z nekonečného proslovu strýce Pepina použil jako metaforu pro spor modernosti s tradicí, spor, který prochází celým minulým stoletím jako jeho pulzující tepna. Ouředník v podobném duchu, ovšem prostředky „objektivních faktů“, mluví o světových válkách, koncentračních táborech, antikoncepci, panence Barbie, psychoanalýze, eugenice, holocaustu, humanismu, nacionalismu, komunismu a fašismu, o odcizení z konzumní společnosti, o pádu berlínské zdi a představách o konci dějin, který se bohužel nekonal. Nepřeřvávají se tu misionáři se sociálními demokraty, ale zní tu tichý neosobní „řev dějinného pokroku“, jehož výsledkem byla, počínaje startovacím rokem 1914, do té doby nevídaná série spouští a utrpení, zároveň však stejně tak nevídaný rozmach lidských možností, které jakoby poháněny motorem „řevu“, přivedly svět na samý pokraj ráje věčného blahobytu. Dvacáté století lze vidět jako velký pochod za stále se ztrácejícím, a přesto kdesi se vynořujícím zářivým cílem, jímž má být konečná přeměna lidské existence. Podobu této existence však diktuje ten, kdo právě plácá „držku“ silněji a přesvědčivěji, respektive čí idea je schopna dávat větší nebo účinnější rány. Držíme-li se ještě chvíli hrabalovské fackovací metafory dějin, uznáme, že seriózní historik s ní pracovat nemůže, přestože by možná chtěl. Pro ideologa či politika je už zcela nepoužitelná. S přesvědčivostí a čistým svědomím ji však může používat literatura, ovšem pouze ta, jež dala sbohem vší účasti na výchově, při níž často právě ona facky rozdávala. Skutečnou literaturu a umění nezajímá pořadový krok dějin, ale právě ony rány a kopance, které při pochodování dopadají na jednotlivce. Převyprávět – nikoli přepsat – dějiny moderního věku jako fackovací zápas, jehož se zúčastnilo lidstvo na univerzální ploše evropské civilizace, kontinentu European (zbytek světa byl de facto až do svého razantního vstupu 11. září 2001 spíše přihlížejícím, k němuž facky přilétaly z hlavního ringu), tedy sestavit jakýsi dějinný itinerář facek, to je také způsob, jak vyzrát na dějiny. Ouředníkova kniha ukazuje, že šance literatury nejsou pořád ještě zcela ztracené.