Šmírbuch jazyka českého

Jonathan Bolton

Část studie Jonathana Boltona » Číst Patrika Ouředníka « (Context, 15, 2004), věnovaná Šmírbuchu jazyka českého. Celá studie zde.

[...] Ouředník strávil své mládí v okupované zemi: jeho rodné město Praha bylo v srpnu 1968 obsazeno Sovětským svazem, čímž skončilo Pražské jaro a reformní hnutí známé jako „socialismus s lidskou tváří“. Za okupace podobně jako za války je jednou z prvních obětí jazyk – přinejmenším jazyk oficiální, praskající pod tíhou politických eufemismů (o sovětské invazi se ofi¬ciálně mluvilo jako o „přátelské pomoci“) a produkující otupující klišé, která napínají svět na prokrustovské lože ideologie. V Roce čtyřiadvacet (nebo přesněji „na čtyřiadvacátou“, Praha, 1995) si Ouředník vzpomíná na dlouhou řadu podobných propagandistických klišé: vítězné masy pracujících, nezdolná vůle pracujících, zářná budoucnost, zítřek, který je na dosah, deklasované živly, antisocialistické živly, zahořklí revanšisté, pravicoví oportunisté... Ouředníkův soupis prozrazuje jak znechucení nad zneužíváním jazyka, tak i fascinaci nad možnostmi jeho používání. Jsou to ctnosti lexikografa, a není možná náhoda, že Ouředníkovou první knihou byl slovník – Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny (Paříž, 1988). Šmírbuch (z německého Smierbuch) je starý český výraz z úřednického žargonu pro notes, kam účetní narychlo zaznamenává denní transakce, než budou zpracovány pečlivěji a spořádanější formou. Tudíž šmírbuch-coby-slovník, pohled na jazyk v jeho nezkrášlených, neformálních, vulgárních – slovem „nekonvenčních“ – podobách. Šmírbuch se svými svěžími, tematicky řazenými vstupy s desítkami synonym a hovorových úsloví, stejně imaginativních jako vulgárních, je holdem nižším vrstvám českého lexika. Pokročilí zahraniční studenti se zde kupříkladu mohou dozvědět, co to vlastně pijí, když jim Čech nabídne sklenku rumunského přátelství, Stalinových slz, černého šviháka nebo alkoholu s lidskou tváří – nemluvě o 32 výrazech pro „mlčet“, 39 pro „mluvit“ a 336 pro „souložit“.

Šmírbuch skutečně obsahuje značný počet vulgarismů, je to však mnohem víc než slovník slangu. V krátkém „slovu na úvod“ stylizovaném do kralické češtiny žádá Ouředník své čtenáře, aby „tuto [jeho] práci s trpností přijal[i] a v dobré obrátil[i]“, odvolávaje se na jedinečnou přiléhavost lidových výrazů a s poukazem na to, že jakmile se jakákoli slova začnou obecněji používat, „též známá a obyčejná budou“. Použití starobylé češtiny tu funguje jako připomínka toho, jak by dnešní jazyk mohl vypadat, kdyby nebyl obnovován zespodu.

Šmírbuch nemapuje pouze hovorové výrazivo a hantýrky, ale rovněž autory, kteří v Čechách žili a pracovali; Ouředník doplňuje hesla stovkami příkladů z pera českých spisovatelů a překladatelů (včetně sebe sama). Vzhledem k tomu, že mnozí z těchto spisovatelů emigrovali anebo se stáhli do ústraní, stali se disidenty nebo přinejmenším jejich publikační možnosti byly omezeny, Ouředníkova kniha má rovněž funkci průvodce po celé škále opomíjené nebo programově potlačované literatury.

Slovníkem nekonvenční češtiny se započala nekonvenční Ouředníkova spisovatelská kariéra. Před publikací Šmírbuchu bylo těžištěm Ouředníkovy literární činnosti překládání. Autor, jehož matka byla Francouzka a otec Čech, je bilingvní, a v roce 1984 emigroval do Paříže, kde žije dodnes. Překládal z francouzštiny do češtiny – výbor z prací Borise Viana, Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, Beckettovo Čekání na Godota –, právě tak jako z češtiny do francouzštiny. Vlastní práce začal publikovat na konci osmdesátých a během devadesátých let: dvě sbírky veršů, Anebo a Neřkuli, pohádku, esej o hledání ideálních jazyků v západní společnosti, a dokonce i další slovník – tentokrát slovník biblických a parabiblických rčení a úsloví. Tento zdánlivý přechod od spodních oblastí jazykové říše k jejím výšinám ve skutečnosti sleduje týž základní popud: zmapovat zanedbané kouty jazyka. [...]

Souvislosti, 1, 2012. Přeložila Olga Špilarová.