Slovník pro poznání i potěchu

Jiří Marvan

Literární noviny, 43, 1992

...protož mnohá slova budou se snad zdáti potvorná a drsnatá, ano i nesrozumitedlná: ale když vejdou vůbyčej a v uživání všech, též známá a obyčejná budou. Nebo nachází se, že člověk mnohý tak místně dí, a každý vyje jináč, jichž jsem já následoval a toho nejprv šetřil, abych jazyk ten jejich a jich pachtování v celosti a bez obmyslů zachoval. Pakliť houfové tak třapají, sluší se ve vzácnosti konání jejich prohlédat a po věcech pohodlných pro vlast a jazyk náš český srdnatě dychtit; protoť jednoho každého prosím, aby tuto mou práci s trpností přijal a v dobré obrátil. Šmírbuch jazyka českého, str. 3

Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka je věnován nejdynamičtější rovině jazyka, „z níž spisovný jazyk čerpá a se obrozuje“, bez níž by se „stal jazykem mrtvým“ (B. Havránek). Jde o tzv. obecnou češtinu, jež normálně do jazyka spisovného nepatří, především pak o onu část slovní zásoby, která je i v jejím rámci příznaková a má příchuť zakázaného ovoce. „Argot? Slang? Žargon? Hantýrka?“ ptá se autor a tuto otázku nechává právem nezodpovězenou.

15 000 lexikálních jednotek, obsažených ve Šmírbuchu, které nebyly českému čtenáři ve svém souhrnu dosud dostupné, je množství alarmující a „obráží žalostný stav české společnosti“ (předmluva M. Hyblera, str. 5-6). A vskutku: vzniká otázka, jak může existovat národní jazyk a vůbec civilizovaný národ, jehož jediný větší poválečný slovník (Slovník spisovného jazyka českého, I–IV, 1960–71) byl koncipován v letech padesátých a měl sloužit (podle svého úvodu) „mohutnému rozvoji našeho národa v období socialismu“?

[...]

Ouředníkovo dílo je sympatické svou nekonvenčností formální i obsahovou. Věřme, že se z něho budou učit lingvisté dnešní a především potomní. Objeví v češtině vnitřní sílu, explozívní tvořivost, ale i lidský úsměv, daný do vínku českému národu a společnosti. Za mnohé alespoň jeden příklad: sufix -enko ve slovech nafachčenko a nemakčenko pro „ulejváka“ implikuje sice cizost a barbarizaci českých hodnot, zároveň však nabízí nikoli xenofobii, nýbrž určitou veselost a přátelskou shovívavost.

Šmírbuch navíc pomůže pochopit problém „oficiálního“ ignorování této češtiny (vzdor úsilí Ouředníkem citovaných lingvistů jako Čermák, Hronek, Churavý, Klimeš, Machač, Sgall aj.): diglosie jazyk spisovný (standard) – obecný (substandard) totiž byla v minulé éře politicky žhavá a existenčně důležitá: substandard hrál roli disidentskou.

Ouředník však, na rozdíl od zmíněných lingvistů, se dostává dál: jak patrno z našeho motta (a řady pasáží v knize) je i mistrem nadstandardu, češtiny vznešené, „hochtschechisch“. Právě ta je dnes v pozici disidentské, skrývajíc se v některých kostelích a jiných Bohem požehnaných institucích, jako jsou básně a loutková divadla pro děti (nikoli však v institucích politických, ekonomických a jinak „občanských“). Teprve vstoupením této „nadčeštiny“ do aktivního podvědomí národa může tato země znovu získat svou duchovně ekologickou rovnováhu a důstojnost. Obnovení trojjedinosti čeština vznešená – standardní – obecná, jejímž aktivním protagoistou je i autor Šmírbuchu, patří k nezbytným předpokladům.